Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D.

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

Uplynuly již čtyři roky od vydání článku, kde jsem se zabýval vztahem mezi výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení a zahájením daňové kontroly. Tehdy jsem poukázal na nejednoznačnosti, které v dané otázce přinášela judikatura. Byť by si článek, s ohledem na plynutí času, zasloužil pokračování, budu se věnovat oblasti jiné, avšak velmi podobné. Tím je vztah místního šetření a daňové kontroly, resp. kontrolních postupů obecně. Domnívám se, že i tento vztah je poznamenám překotným judikaturním vývojem. Problematickým spatřuji jak definování rozlišovací linie mezi místním šetřením a daňovou kontrolou, tak posouzení následků v případě překročení této linie.

Možnost zákonným způsobem pravomocně stanovit daň je limitována prekluzivní lhůtou stanovenou primárně v § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Účelem lhůty je nastolit stav právní jistoty ohledně nejzazšího okamžiku, ke kterému může být stanovena daň. Lhůta v podstatě nutí správce daně konat. V základu je tříletá, ale podle současné právní úpravy může být prodloužena až na deset let. Daňový řád stanoví pravidla pro určení jejího počátku a konce, přičemž s některými úkony spojuje i možnost jejího přerušení, prodloužení a stavění. Otázka běhu lhůty pro stanovení daně a jejího možného marného uplynutí pak vždy alespoň implicitně předchází posouzení ostatních otázek významných pro stanovení daně. Marné uplynutí lhůty pro stanovení daně předtím, než byla daň pravomocně stanovena, zároveň patří mezi vady, ke kterým soudy při přezkumu rozhodnutí o stanovení daně přihlíží z moci úřední, tedy bez ohledu na uplatnění souvisejícího žalobního bodu. Právě s ohledem na význam plynutí času pro celé daňové řízení považujeme za zásadní, aby pravidla pro počítání času byla vykládána konzistentně a předvídatelným způsobem. Mělo by se jednat o jakýsi základ, na kterém by měla panovat shoda a který by měl obsahovat naprosté minimum sporných bodů. Podle našeho názoru má však současná situace k popsanému ideálu daleko. Cílem tohoto článku je analyzovat tři vybrané případy, ve kterých spatřujeme při aplikaci pravidel pro počítání běhu lhůty pro stanovení daně největší kontroverze, a případně nabídnout alternativní řešení daných případů.

Uplynuly již čtyři roky od vydání článku, kde jsem se zabýval vztahem mezi výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení a zahájením daňové kontroly. 1) Tehdy jsem poukázal na nejednoznačnosti, které v dané otázce přinášela judikatura. Byť by si článek, s ohledem na plynutí času, zasloužil pokračování, budu se věnovat oblasti jiné, avšak velmi podobné. Tím je vztah místního šetření a daňové kontroly, resp. kontrolních postupů obecně. Domnívám se, že i tento vztah je poznamenám překotným judikaturním vývojem. Problematickým spatřuji jak definování rozlišovací linie mezi místním šetřením a daňovou kontrolou, tak posouzení následků v případě překročení této linie.

Článek plynule navazuje na první část, která se věnovala problematice příčinné souvislosti v kontextu tuzemské judikatury. V dokončení článku se zabýváme dvěma okruhy, které úzce souvisí s otázkou chybějící daně, a navazujeme právě na závěry učiněné k příčinné souvislosti. Konkrétně se věnujeme otázkám spojeným s povinností sladit závěry daňových řízení jednotlivých článků řetězce a účelové úhradě chybějící daně. Opět se budeme snažit poukázat na některé judikaturní závěry, které danou oblast rozvíjí.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, když správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, kdy správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Následující článek je zaměřen na problematiku správného formátu a struktury podání při správě daní. Jeho cílem není dojít k jedinému správnému názoru, spíše poukázat na judikaturní vývoj a otevřené otázky s ním spojené. Můj osobní názor na celou problematiku je takový, že celá níže uvedená „kausa“ elektronických podání je jen neblahým důsledkem výše uvedené judikatury Ústavního soudu, když právě zpochybnění či narušení způsobu sběru dat je velmi účinným nástrojem, jak dva neoblíbené kontrolní instituty na určitou dobu eliminovat. Výsledkem však je, že oba dva v právním řádu fungují nerušeně dál, bohužel ale byly otevřeny a otevřeny zůstaly otázky jiné.1)

Ve druhé části příspěvku se autoři zaměřují na další dva okruhy, u kterých nalézají nevyjasněné otázky. Jedná se o procesní aspekty uplatňování úroku a navýsost aktuální problematiku vzniku úroku v situaci, kterou způsobí primárně daňový subjekt svým vlastním jednáním, tj. podáním daňového tvrzení s chybnými údaji, jež správce daně akceptuje. 1)

Úrok z neoprávněného jednání správce daně, upravený v § 254 daňového řádu , prochází neustálým vývojem. Zatímco na první pohled se zdají podmínky pro jeho uplatnění zřejmé a přísné, dochází pod rouškou účelu zákona k neustálému napínání jeho textu. V článku se zaměřujeme na aktuální problémy, když máme za to, že ne vždy je aktuální situace v souladu s účelem zákona či úmyslem zákonodárce. Jedno úsloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Je otázkou, zda dobrý úmysl zákonodárce při formulování § 254 daňového řádu nakonec nevede právě do pekla v podobě ničím neomezeného úročení. Je zřejmé, že pokud má inkriminované ustanovení v právním řádu přežít, musí být jeho extenzivní aplikace svázána pevnými pravidly, byť formulovanými až soudní mocí. S tím je logicky spojen i požadavek na přesvědčivé odůvodnění klíčových rozsudků. Na vybraných otázkách se pokusíme ukázat vývoj výkladu § 254 daňového řádu a případně poukázat na nedořešené či potenciální otázky. 1)

Článek se věnuje problematickému vztahu výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a daňové kontroly. V určitých případech je totiž správce daně povinen upřednostnit výzvu. Bude tomu skoro rok, kdy se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k této otázce vyjádřil. V článku se snažím poukázat na fakt, že i přes usnesení rozšířeného senátu není ve věci úplně jasno. 1)

V článku se snažíme zachytit počátek a aktuální vývoj kauz, které mají co dočinění se stanovením místa plnění u daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v případě tzv. pohyblivých dodávek zboží. Agenda si, zejména v souvislosti se zajišťovacími příkazy, užila i svoji chvilku mediální slávy. To s sebou většinou nese i mnoho doprovodných emocí, které poté v odborné diskusi zakrývají podstatu věci. Pokusíme se podívat na věc spíše z hlediska její podstaty.

Článek je pojat jako reakce na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Af 21/2016 ze dne 4. 10. 2016 ve věci žalobce A. CZ. Rozsudek byl též „zmedializován“ článkem doktora Moravce v posledním čísle minulého roku. 1) Oba dva zdroje se ve vzácné shodě snaží dovodit, že v podmínkách tuzemského právního řádu je možno výkladem příslušných právních předpisů dojít k závěru stran pozitivní možnosti vyplatit nespornou část nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty a v kontrolním postupu pokračovat pouze ohledně části sporné. Z našeho pohledu jde určitě o myšlenku vzletnou a za jiných okolností určitě i vhodnou. Domníváme se však, že jak soud, tak autor článku směřují k realizaci chtěného či ideálního, avšak jinou cestou, než je v právním státě možné. Máme za to, že zákonodárce se otázku ochrany plátce daně před postupem správce daně, či případné reparace za nesprávný postup státu rozhodl řešit odlišným způsobem. Jedná se o volbu zákonodárce, a byť tato nemusí být nejrozumnější, postačí, že je ústavně konformní (včetně konformity s právem evropským). Dle našeho názoru je současná právní úprava dostatečně konformní (byť ne komfortní) a jakákoliv principiální změna ze strany soudní moci musí být brána jako nepřípustné vměšování se moci soudní do moci zákonodárné. Hodláme nabídnout argumentační protiváhu a budeme doufat, že tentokrát zvítězí minimálně zdravý rozum. Na druhou stranu nejsme velkými optimisty, jelikož na obdobný problém jsme už bez velkého úspěchu akademicky upozorňovali. 2)

Kam směřuje institut zneužití práva? Mgr. Tomáš Rozehnal Ph.D. Odvolací finanční ředitelství 1) Fakt, že je koncept zneužití práva aplikován i v právu daňovém, je mezi odbornou veřejností známou...

Kam směřuje institut zneužití práva? Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D., Odvolací finanční ředitelství 1) Fakt, že je koncept zneužití práva aplikován i v právu daňovém, je mezi odbornou veřejností známou...

Úrok z nadměrného odpočtu - ubírá se judikatura a zákonodárce opravdu správnou cestou? Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D., Mgr. David Švancara, Odvolací finanční ředitelství 1) Ač již v prvním čísle...

Pár poznámek k článku „Reakce na Stanovisko finanční správy v Daňovém expertu č. 6/2015“1) Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D., Odvolací finanční ředitelství V posledních dvou číslech Daňového experta jsme mohli...

Společenství vlastníků jednotek a DPH -stále polojasno? 2. díl: SVJ z pohledu zákona o DPH Mgr. Tomáš Rozehnal Ing. Markéta Formánková Ing. Blanka Ševčíková 1 Ekonomická činnost Společenství vlastníků...

Dělená správa aneb kdo je v České republice správcem daně? Mgr. Tomáš Rozehnal Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) vnesl do...

Článek je zaměřen na problematiku odpočtu daně z přidané hodnoty, respektive na aktuální problematiku potírání daňových úniků na dani z přidané hodnoty, které jsou produktem tzv. řetězových obchodů. Jejich společným rysem je často snaha daňového subjektu využít nesporného textu právní úpravy, a to za účelem vlastního obohacení. Správce daně se v případě snahy o potírání takové činnosti dostává do konfliktu s právní jistotou daňového subjektu, který na text právního předpisu spoléhá. Je na správci daně, aby využil všech dostupných prostředků, které mu právní řád svěřuje. Tyto prostředky však mají své mantinely, které jsou právě představovány právní jistotou daňového subjektu. V následujícím textu se pokusím najít hranici mezi právní jistotou daňového subjektu a oprávněním správce daně do této právní jistoty zasáhnout.