Od úplaty k odpočtu DPH

Vydáno: 27 minut čtení

Vytyčil jsem si za cíl zpracovat článek obsahující odborný exkurz do problematiky ekonomické činnosti (osob povinných k dani), která představuje určitý ucelenější obor v celkovém DPH systému. Hloubkovou sondu pak přitom stálo za to spustit do dvou judikátů, v nichž byl Soudní dvůr (opět) požádán o další upřesnění toho, kdy je plnění považováno za „poskytnuté za úplatu“. To je totiž jeden z fundamentálních předpokladů toho, aby plnění bylo předmětem daně. Stalo se tak v rámci dvou samostatných předběžných otázek, přitom obě byly shodou okolností předložené českým Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“). Šlo o případy C-11/2015 Český rozhlas a C-432/15 Pavlína Baštová. Oba judikáty tedy v článku podrobněji rozebírám.

Od úplaty k odpočtu DPH
Ing.
Tomáš
Brandejs,
Deloitte Advisory, s. r. o.
 
1. Předmět DPH jako velmi široká disciplína
Předmětem DPH je dle § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), dodání zboží či poskytnutí služeb za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. Předobrazem této definice je článek 2 odst. 1 písm. a) a c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „EU DPH Směrnice“), podle kterého je předmětem DPH „dodání zboží (poskytnutí služby) za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková.“ Na první pohled patrný textační posun v obou definicích („v rámci uskutečňování ekonomické činnosti“ kontra „jedná jako taková“) nemá podle mého názoru faktický vliv na rozdílnou podstatu či význam – jak český zákon o DPH, tak i EU DPH Směrnice mají shodné dopady.
Dimenzí, které se v dané definici vyskytují a dají se přezkoumávat, je celá řada. Například je nezbytné vypořádat se s tím, zda plnění má charakter dodání zboží, poskytnutí služby, nebo jde o transakci s jinou podstatou, která DPH nepodléhá. Byť jde o základ systému DPH, není mnohdy hranice mezi danými kategoriemi jasná. Mnohdy nepomáhá ani
judikatura
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“ nebo „SDEU“)1), která může dokonce na mnohé působit vcelku nekompatibilně s naučenými představami o charakteru dodávek zboží (služeb) z jiných disciplín práva. Soudní dvůr však ve snaze zajistit celoevropsky shodné dopady daně z přidané hodnoty je nucen (jako jakýkoli jiný uživatel daňových norem v oblasti DPH) posunovat aplikaci daně do sféry „přirozeného práva“, ve kterém platí především zdravý rozum a hospodářská racionalita jakékoli operace.
Samostatnou kapitolou je posouzení toho, zda určitý subjekt je osoba povinná k dani, respektive zda ve vztahu k příslušné transakci jako osoba povinná k dani skutečně jedná. Přitom navazující ustanovení DPH legislativy (článek 9 EU DPH Směrnice, respektive § 5 zákona o DPH) celou problematiku činí velmi komplexní. Roli zde hrají kritéria samostatnosti jednání dané osoby a objektivní povaha dané činnosti (tj. aniž by byl brán ohled na její účel nebo výsledky). I této oblasti se věnuje široká množina rozsudků SDEU2), a troufám si tvrdit, že zcela jasno v ní rozhodně není.
Již v rámci zmíněného testu, zda určitý subjekt jedná jako osoba povinná k dani, je posuzováno, jestli je tímto