Jiný pohled na otázku vyplacení nesporné části nadměrného odpočtu v podmínkách daňového řádu

Vydáno: 31 minut čtení

Článek je pojat jako reakce na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Af 21/2016 ze dne 4. 10. 2016 ve věci žalobce A. CZ. Rozsudek byl též „zmedializován“ článkem doktora Moravce v posledním čísle minulého roku. 1) Oba dva zdroje se ve vzácné shodě snaží dovodit, že v podmínkách tuzemského právního řádu je možno výkladem příslušných právních předpisů dojít k závěru stran pozitivní možnosti vyplatit nespornou část nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty a v kontrolním postupu pokračovat pouze ohledně části sporné. Z našeho pohledu jde určitě o myšlenku vzletnou a za jiných okolností určitě i vhodnou. Domníváme se však, že jak soud, tak autor článku směřují k realizaci chtěného či ideálního, avšak jinou cestou, než je v právním státě možné. Máme za to, že zákonodárce se otázku ochrany plátce daně před postupem správce daně, či případné reparace za nesprávný postup státu rozhodl řešit odlišným způsobem. Jedná se o volbu zákonodárce, a byť tato nemusí být nejrozumnější, postačí, že je ústavně konformní (včetně konformity s právem evropským). Dle našeho názoru je současná právní úprava dostatečně konformní (byť ne komfortní) a jakákoliv principiální změna ze strany soudní moci musí být brána jako nepřípustné vměšování se moci soudní do moci zákonodárné. Hodláme nabídnout argumentační protiváhu a budeme doufat, že tentokrát zvítězí minimálně zdravý rozum. Na druhou stranu nejsme velkými optimisty, jelikož na obdobný problém jsme už bez velkého úspěchu akademicky upozorňovali. 2)

Jiný pohled na otázku vyplacení nesporné části nadměrného odpočtu v podmínkách daňového řádu
Mgr.
Tomáš
Rozehnal
Ph.D.
Odvolací finanční ředitelství
Mgr. Bc.
David
Švancara
Odvolací finanční ředitelství
 
1. Stávající východiska právní úpravy
 
1.1 Daňové řízení
Než přistoupíme přímo k problému, považujeme za nezbytné provést exkurz do stávající právní úpravy a naznačit, jakým způsobem je otázka stanovení daně (přeplatku) v právním řádu uchopena. Současná právní úprava (zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) činí zásadní rozdíl mezi dílčími řízeními daňovými. Mezi dílčí daňová řízení lze zařadit řízení nalézací a řízení při placení daní (viz ust. § 134 daňového řádu). Cílem nalézacího řízení je daň správně stanovit, a to v rámci řízení vyměřovacího či doměřovacího, a cílem řízení při placení daní je, aby daň byla správně uhrazena.
Řízení nalézací je zahájeno podáním daňového tvrzení, popřípadě výzvou správce daně k jeho podání. Ukončeno je většinově rozhodnutím, a to rozhodnutím meritorním (dle ust. § 147 daňového řádu se jedná o platební výměr, dodatečný platební výměr anebo hromadný předpisný seznam), nebo rozhodnutím procesním (tzn. rozhodnutím o zastavení řízení). Stanovit daň samotnou může správce daně buď na základě tvrzení daňového subjektu, anebo z moci úřední (typicky pomůckami či při absenci tvrzení). Stanovení daně však musí být vždy deklarováno rozhodnutím o stanovení daně. Vydáním rozhodnutí totiž dochází k samotnému stanovení a bez jeho vydání by daň stanovena nebyla.3) V rámci nalézacího řízení je celkem striktně odlišeno řízení vyměřovací od řízení doměřovacího. Doměřovací řízení je přípustné zahájit jen tehdy, pokud již rozhodnutí o stanovení daně v řízení vyměřovacím nabylo právní moci (viz ust. § 141 daňového řádu). Lidově řečeno, prvně musí být najisto postavena daň v řízení vyměřovacím a teprve poté mohu nějakou daň doměřovat.
Řízení nalézací má jasně definován počátek i konec. Řízení při placení daní je poněkud komplikovanější, jelikož v jeho rámci se realizuje velká spousta dílčích řízení, aniž by kupříkladu tato byla zmíněna v ust. § 134 daňového řádu. Nás zajímá zejména oblast přeplatků, tzn. ust. § 154 a 155 daňového řádu. V případě vzniku přeplatku, tento prochází tzv. testem vratitelnosti (ust. § 154 daňového řádu). Jakmile je přeplatek vratitelný, je daňový subjekt oprávněn o jeho vrácení požádat, anebo je mu vrácen bez žádosti (viz ust. § 155 daňového řádu). Řízení o vrácení přeplatku je tak opět zahajováno úkonem subjektu, anebo z moci úřední, přičemž je ukončováno též rozhodnutím, a to rozhodnutím o přeplatku. Řízení o vrácení přeplatku však musí logicky navazovat na řízení o stanovení daně, jelikož není-li daň stanovena, není co vracet. Nakonec je nutné dodat, že standardní lhůta pro vrácení přeplatku činí 30 dnů.
V systému daně z přidané hodnoty nás pro účely člá