Posouzení otázky dodání zboží pro účely DPH

V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud (mimo jiné ve světle judikatury Soudního dvora EU) zabýval vymezením otázky, co je dodáním zboží, a tedy zdanitelným plněním pro účely DPH. Podle Nejvyššího správního soudu předně pojem „dodání zboží“ musí mít univerzální obsah platný ve všech členských státech, protože je jím fakticky vymezen předmět daně. Jednotná definice předmětu daně by byla ohrožena, jestliže by se obsah pojmu, který je jednou ze tří transakcí tvořící předmět daně, lišil v jednotlivých členských státech na základě různých podmínek pro převod právního vlastnictví daných soukromým právem. Dále dospěl k závěru, že pojem „nakládat se zbožím jako vlastník“ není identický s právním pojetím vlastnictví ve smyslu nového občanského zákoníku. Z pohledu DPH k dodání zboží dochází mimo jiné převzetím zboží. I v případě, kdy je z určitých důvodů odsunut přechod vlastnického práva, se jedná o dodání zboží, pokud kupující fakticky převezme zboží a může ho využívat, tedy s ním nakládat jako vlastník. Nejvyšší správní soud dále dovodil, že krádež zboží činí z osoby, která se jí dopustila, pouhého držitele tohoto zboží a nemá za následek oprávnění jejího pachatele nakládat se zbožím za stejných podmínek jako jeho vlastník. Nemůže být považována za převod mezi poškozeným a pachatelem trestného činu, a proto nespadá pod pojem „dodání zboží“, a není tedy zdanitelným plněním. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané věci tedy uzavřel, že pokud určitý subjekt zcela dobrovolně uzavřel na prodej automobilů kupní smlouvy a předání vozidel stvrdil v předávacích protokolech, nelze poté, kdy mu kupní cena nebyla ze strany kupujícího zaplacena, a to z jakýchkoli důvodů, hovořit o krádeži a dovozovat , že nedošlo k dodání zboží a že zdanitelné plnění nenastalo.