Úrok z neoprávněného jednání správce daně a vymáhání daní

Výše označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu si zaslouží pozornost z toho důvodu, že se zaměřilo na spornou otázku, zda v případě, kdy na předepsané penále, které bylo následně zrušeno, a na které byly používány přeplatky v době povoleného posečkání, lze aplikovat § 254 odst. 2 daňového řádu (tedy přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně ve dvojnásobné výši). Pro praxi jsou významné především ty závěry citovaného rozsudku, podle nichž nezbytnou podmínkou pro přiznání úroku ze zaviněného jednání správcem daně dle § 254 odst. 2 daňového řádu je to, že bylo zahájeno vymáhací řízení (bylo na daňovém subjektu zákonem stanoveným způsobem vymáháno, a poté bylo vymáhání prohlášeno za nezákonné). Pokud citované ustanovení předpokládá přiznání daného úroku výslovně pro případ, že bylo na daňovém subjektu vymáháno neoprávněně, nelze dovozovat, že tomu tak je v celé rovině platební, tedy ve všech případech upravených v hlavě V část třetí citovaného zákona. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vymáhací řízení je jedním z několika možných řízení, která mohou probíhat v rovině platební, přičemž má svá zákonem stanovená pravidla a postupy, které však nelze bez zákonné opory bez rozdílu vztahovat i na případy ostatní, byť mohou mít na daňový subjekt obdobný dopad. Upozornit je v této souvislosti nutné též na to, že dle citovaného rozsudku nelze posečkanou daň vymáháním postihnout.