Ručení příjemce zdanitelného plnění

Praktický význam tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že zde Nejvyšší správní soud nastínil svůj náhled (pro účely ručení příjemce zdanitelného plnění) na posuzování úmyslu poskytovatele zdanitelného plnění dostat se do postavení, kdy nemůže zaplatit DPH. Ten podle Nejvyššího správního soudu vyjadřuje jeho psychický vztah k jedné ze skutečností uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, na jejichž základě vzniká ručení za nezaplacenou daň z tohoto plnění příjemcem zdanitelného plnění. Úmysl je těžší formou zavinění než nedbalost, neboť úmysl obsahuje jak složku intelektuální, tak i složku volní, která u nedbalosti chybí. Nicméně o zavinění úmyslné jde i tehdy, jestliže adresát věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud na pozadí situace, kdy poskytovatel zdanitelného plnění neuhradil cenu díla za vybudování elektrárny a její uvedení do provozu na základě smlouvy o dílo a následně kupní smlouvou prodal movité věci tvořící součást technologického vybavení téže elektrárny jiné společnosti, se kterou se téhož dne dohodl na odložení kupní ceny až do převodu licence k výrobě elektrické energie. Za těchto okolností musí být ve smyslu citovaného judikátu poskytovateli zdanitelného plnění zřejmé, že nebude mít dostatek finančních prostředků na zaplacení DPH z tohoto plnění.