Prominutí daně (solární odvody)

V projednávané věci se pozdější stěžovatelka (provozovatelka fotovoltaické elektrárny, jíž je z příjmu pravidelně srážen odvod z elektřiny ze slunečního záření) s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu obrátila na Ministerstvo financí s podnětem směřujícím proti nečinnosti ministra financí. Ten měl totiž podle ní provést plošné prominutí solárního odvodu postupem podle § 260 daňového řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že odvod nepřiměřeně omezuje její podnikání a působí jí vážné ekonomické komplikace ústící ve rdousící efekt. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu nejprve připomněl, že podmínkou poskytnutí ochrany proti nezákonnému zásahu je mj. neexistence jiného prostředku ochrany nebo nápravy, resp. jeho bezvýsledné vyčerpání. Zabýval se otázkou, zda stěžovatelka mohla dosáhnout obrany proti tvrzenému zásahu. Stěžovatelka se domáhala ukončení nezákonného zásahu, který spatřovala v nečinnosti ministra. Ten byl podle ní vázán příkazem soudní moci vydat „rozhodnutí“ postupem podle § 260 daňového řádu. V této souvislosti je nutno poznamenat, že podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu by byl nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, právě institut prominutí daně (§ 259 a 260 daňového řádu). Jak nicméně v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud zdůraznil, stěžovatelka zde nevznesla žádný konkrétní důvod, proč a jak absence postupu ministra podle § 260 daňového řádu zasahuje do jejích konkrétních subjektivních práv. Nejvyšší správní soud v popisovaném rozsudku dále zdůraznil, že od vydání shora reprodukovaného rozhodnutí rozšířeného senátu uplynula již dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se s ním všechny zainteresované subjekty mohly podrobně seznámit a reagovat na ně. Dodal, že není věcí soudní moci diktovat veřejné správě konkrétní způsoby naplnění jejích ústavních povinností. Rozšířený senát na konkrétním případu modeloval možnost eliminace likvidačních účinků odvodu. Byl ovšem při svém rozhodování vázán jednak vlastní pravomocí řešit předloženou spornou právní otázku, jednak skutkovým a právním půdorysem posuzované věci. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že na rozdíl od rozšířeného senátu má daňová možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků i jinými prostředky (posouzením celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních). Dodal, že stále sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů. Je si rovněž vědom, že za současného stavu prozatím nelze předjímat, zda k dosažení ústavně žádoucího stavu postačí uplatnit pouze institut posečkání s úhradou jiné daňové povinnosti. Je dobře možné, že vzhledem k rámcovým ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby elektřiny ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“ podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stěžovatelka v projednávané věci ani nevyužila konkrétní ochrany, kterou jí § 156 a 157 daňového řádu umožňují a kterou zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že je na stěžovatelce, aby tvrdila a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jejího hospodaření osvědčila, že solární odvod pro ni přestavuje zátěž, která ji ohrožuje v její ekonomické existenci. Musí především osvědčit, že při své činnosti doposud postupovala s péčí řádného hospodáře, tedy že si pořídila vybavení pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých a že i v jiných ohledech jednorázové i průběžné náklady její činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány za podmínek na trhu obvyklých. Totéž obdobně musí být doloženo i o způsobu a podmínkách financování stěžovatelky z vnějších zdrojů. Dále to podle Nejvyššího správního soudu znamená osvědčit, že samotný rozsah a další parametry jejího podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví. Konečně je třeba osvědčit, že se stěžovatelka poctivě pokusila využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat její životaschopnost. Je tedy podle Nejvyššího správního soudu především povinna doložit, že využila nástrojů podle § 156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto nástroje použitelné, a ačkoli jí jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačí k zachování její životaschopnosti. Teprve osvědčila-li by stěžovatelka výše uvedený komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové, že nezbývá, než aby minstr financí vydal „rozhodnutí“ podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud by nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího dosavadního postupu by plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud.