Pár poznámek k článku „Reakce na Stanovisko finanční správy v Daňovém expertu č.
6/2015“1)
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Odvolací finanční ředitelství
V posledních dvou číslech Daňového experta jsme mohli sledovat zajímavou výměnu názorů
mezi kolektivem autorů Finanční správy České republiky a JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským. Ve zkratce
lze shrnout, že cílem kolektivu autorů bylo upozornit na existenci podnikatelského rizika stran
zapojení se do rizikového obchodování v řetězci plátců daně a s tím spojenou hrozbu ztráty nároku na
odpočet daně z přidané hodnoty. Cílem doktora Lichnovského bylo mj. upozornit, že na plátce daně z
přidané hodnoty je vyvíjen nepřiměřený tlak, kladeny nepřiměřené požadavky, přičemž tito kolikrát
nemají možnost vyhnout se riziku daňového podvodu. Autor také upozorňuje na chybějící osvětu stran
Finanční správy směrem k daňové veřejnosti. Osobně vidím podstatu sporu poněkud jinde, než je
kupříkladu v reakci prezentováno. Základní myšlenku, kterou bych chtěl zde vyjádřit, lze shrnout pod
heslem „Není podvod jako podvod“
.Domnívám se, že příčinou věčného sporu mezi Finanční správou a zástupci daňových subjektů
je mj. právě používání slova podvod, a to ve vztahu k uplatňování nároku na odpočet daně. Slovo
podvod v žádném člověku (tedy až na výjimky) nevzbuzuje nadšení, nedej bože, když je člověk sám jako
podvodník označován. Ne nadarmo je skutková podstata podvodu uzákoněna v zákoně č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, a to v
§ 2092). Specifickým
podvodem lze určitě nazvat i zkrácení daně obsažené v ust.
§ 240 trestního zákoníku3).
Jakmile správce daně použije sousloví „daňový podvod“, zástupce daňového subjektu okamžitě
zbystřuje, většinou začíná používat agresivní argumentaci s cílem naznačit správci daně, že jeho
klient
v žádném případě daňový podvod nespáchal a daňový subjekt si sám začíná pomal