Úrok z neoprávněného jednání správce daně

V průběhu předchozího daňového řízení v dané věci bylo na základě rozsudku krajského soudu zrušeno rozhodnutí příslušného finančního úřadu a v důsledku toho přiznal správce daně stěžovatelce úrok ze svého neoprávněného jednání. Stěžovatelka v reakci na to správci daně sdělila, že jí byl přiznán tento úrok v neúplné výši. V tomto podání také vyjádřila přesvědčení, že dodatečnému přiznání úroku nebrání, že proti citovaným sdělením nebyla podána námitka podle § 159 daňového řádu. Správce daně žádost stěžovatelky posoudil dle § 159 daňového řádu jako námitky proti sdělení a řízení o nich zastavil s odůvodněním, že tyto námitky byly podány opožděně. Nejvyšší správní soud v popisované věci mimo jiné dovodil, že správce daně a žalovaný neměli žádost stěžovatelky o předepsání zbylé části úroku z neoprávněného jednání správce daně posoudit jako opožděné podání námitek podle § 254 odst. 5 daňového řádu. Zdůraznil, že smyslem a účelem daňového řízení je stanovení a vybrání daně ve správné výši a daňové orgány tak musí k naplnění této zásady směřovat ve všech svých postupech, přičemž je nutné vyjít z jejího širšího pojetí, tedy ve správné výši stanovit nejen daň samotnou, ale i její příslušenství. Správce daně je tedy po zrušení rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu povinen stanovit úrok z neoprávněného jednání správce daně ve správné výši. Pokud tak z jakéhokoli důvodu neučiní, není dána žádná právní překážka pro to, aby své pochybení nemohl také z vlastní iniciativy napravit. Jak dále plyne z odůvodnění popisovaného rozhodnutí, pokud správce daně takovou překážku vytvořil výkladem § 254 odst. 5 ve spojení s § 159 daňového řádu, upřednostnil tím formalistický výklad práva před samotným účelem daňového řízení. V daňovém řádu je přitom podle Nejvyššího správního soudu zakotvena celá řada institutů, při jejichž realizaci postupují daňové orgány neformálně. Pokud zákon dává možnost daňovému subjektu domoci se podáním námitky „zprocesnění“ takového postupu, nelze z toho zároveň dovozovat, že by neuplatněním námitky jeho právo na vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně ve správné výši zaniklo. Daňový řád v žádném svém ustanovení nestanoví, že by neuspokojené nároky daňových subjektů při placení daní zanikaly jinak než marným uplynutím lhůty pro placení daně. Naopak v § 20 odst. 2 daňového řádu se výslovně uvádí, že daňový subjekt má práva a povinnosti při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku. Nejvyšší správní soud dále upozornil na to, že výklad uplatněný v dané věci daňovými orgány a krajským soudem by s přihlédnutím k zásadě rovnosti procesních práv a povinností všech osob zúčastněných na správě daní měl nepříznivé následky i pro samotné daňové orgány, (fiskální zájmy státu). Při pasivitě daňového subjektu by totiž daňové orgány ztratily možnost svůj předchozí faktický postup jakkoli korigovat. Správce daně a žalovaný v dané věci podle Nejvyššího správního soudu pochybili, když se žádostí stěžovatelky o předepsání zbylé části úroku z neoprávněného jednání správce daně odmítli zabývat z ryze formálních procesních důvodů a neposoudili ji jako podnět k provedení toho, k čemu byli povinni. Stěžovatelka navíc opírala svou žádost mimo jiné o to, že samy orgány finanční správy si byly vědomy nesprávnosti své tehdejší praxe při stanovení výše úroku z neoprávněného jednání správce daně. Tím spíše se daňové orgány měly pokusit svá předchozí pochybení z vlastní iniciativy napravit, resp. v případě, že by shledaly žádost stěžovatelky nedůvodnou, stěžovatelku o tom přinejmenším uvědomit, nikoli se s poukazem na procesní ustanovení vyhnout věcnému posouzení její žádosti. Pokud se stěžovatelka domnívala, že správce daně nepřiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně v plné výši, správně uplatnila podnět na ochranu před nečinností podle § 38 daňového řádu. Úkony správce daně učiněné v souvislosti s případným doplacením zbylé části tohoto úroku jsou však neformální (faktické) a nepředstavují rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Proti takovým úkonům (stejně jako proti případné nečinnosti) správce daně lze tedy brojit pouze žalobou proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s.