Reakce na Stanovisko finanční správy v Daňovém expertu č. 6/2015

Na úvod vyjasnění mého názoru na podvody. Tyto považuji za rakovinu moderního demokratického státu a obávám se, že budou stát u pádu daně z přidané hodnoty tak, jak ji známe dnes. Přitom příjmy z této daně jsou alfou a omegou příjmů státních rozpočtů všech členských zemí EU. V porovnání s nimi jsou příjmy z daně z příjmů jen méněcennou politickou otázečkou. Proto tak závažné ohrožení příjmů z DPH nemůže nechat nikoho klidným, a může vzbuzovat pocit radosti jen u dvou skupin lidí. U anarchistů na straně jedné, a na straně druhé u těch, co příjmům z DPH namísto kapsy státu nastavují svou vlastní. Sám pak, alespoň vědomě, nepatřím do ani jedné z nich. O to více jsem však překvapen, že český stát ke mně přistupuje, jako bych do některé z nich patřil.

Prohlédneme-li si totiž současný koncept boje státu proti podvodům, pak se plně vychází z předpokladu, že potenciálním „depkařem“¹⁾ je v očích státu každý. Jak jinak si vysvětlit institut kontrolního hlášení, které zcela neproporcionálně, obrazně řečeno, svléká před finanční správou donaha úplně každého plátce DPH? Hovoří-li tak kolektiv autorů hned v úvodu o tom, že dle jejího přesvědčení nemá drtivá většina daňových subjektů zájem se podvodných operací účastnit, pak tento její názor patrně Ministerstvo financí nesdílí. V opačném případě by neprosadilo dnes již účinnou právní úpravu kontrolního hlášení ovlivňující procesní daňové povinnosti VŠECH plátců DPH bez rozdílu.

V celé věci se obávám, že finanční správa, stejně jako správní soudy, jsou odtrženy od reality. Žijí v domnění, že každý podnikatel má riziko podvodů na DPH na zřeteli. Z tohoto předpokladu je pak vždy vycházeno při jejich posuzování (doměřování). Mé zkušenosti z praxe jsou však takové, že tento předpoklad platí jen výjimečně. Podnikatelé zpravidla nemají o podvodech na DPH ani ponětí, neznají jejich princip,²⁾ kdy jsou na základě zpráv z médií toho názoru, že to je problém nanejvýš pohonných hmot. Z důvodu této nevědomosti se proto podvodům nedokáží bránit, stejně tak, jako se lidé v minulosti nedokázali bránit morovým epidemiím.³⁾ Ve svých argumentacích pravidelně odkazuji na postupy zahraničních finančních správ, zejména v Anglii. A i zde, finanční správo div se, je prokazování vědomí daňového subjektu o principech a existenci podvodu v oboru jeho působení prvotní věcí, bez jejíhož prokázání nelze v řízení úspěšně postoupit dál.

Dokud tak finanční správa neučiní krok směrem k osvětě, kdy bude varovat VŠECHNY plátce DPH o problematice podvodů a o tom, jak tuto rozpoznat a jak se jí bránit, pak dle mého nemá nárok ztráty z podvodů přenášet na subjekty podvodů se vědomě neúčastnících. Argument finanční správy a soudů, že „ono se to ví, vždyť to řešíme denně“ zde nelze připustit. Všichni mí klienti jsou experti na podvody na DPH. Naneštěstí se jimi stali z donucení až po skončení daňové kontroly, která pro ně dopadla fiaskem. Podruhé se již dozajista nespálí, avšak to jim doměřenou daň včetně značného příslušenství nevrátí. Mnohým z nich by tak ona osvěta mohla zachránit jejich účast na podvodech, jelikož skutečně i na základě mých zkušeností platí, že drtivá většina daňových subjektů nemá zájem se podvodných operací účastnit.

Je pro mě k neuvěření fakt, že v době datových schránek je finanční správě zatěžko takovouto informační zprávu rozeslat či alespoň informovat jiným způsobem.⁴⁾ Očividně to však v moci finanční správy je, když mě v nedávné době finanční správa mnoha způsoby informovala o tom, že mě bude má účetní stát od nového roku o polovinu víc (rozuměj, že mi vzniká povinnost podávat kontrolní hlášení).

Naše civilizace je již několik tisíc let vystavěna na schopnostech lidí levně získat a draze prodat. Je to toto pravidlo, které tvoří páteř naší tržní ekonomiky i dnes. Nyní však finanční správa podnikatelům vyčítá, že se podle tohoto osvědčeného pravidla chovají, načež je za to sankcionuje doměřením daně z titulu účasti na podvodu. Je proto pochopitelné, že podnikatelé se s důvodem doměření nejsou schopni ani za mák ztotožnit. Podnikatelé zpravidla nejsou ekonomičtí géniové, a o to méně experti na podvody na DPH, byť z toho finanční správa vychází.⁵⁾ Proto dokud tito nebudou obeznámeni s tím, proč je třeba výhodnějším nákupům věnovat pozornost, vytýkání jim účasti na podvodu je jako trestání malého dítěte poté, co vybílilo všechny cukrovinky v pro něj dosud neznámé místnosti zvané spíž.

V celé věci rovněž nelze přehlédnout jeden fakt. Zatímco obchodní riziko je stejně staré, jako výše popsané pravidlo o levném nákupu a drahém prodeji, riziko účasti na podvodech na DPH je u nás aktuální cca 5 let. Nadto se jedná o riziko uměle vytvořené, stejně tak, jako je umělá celá daň z přidané hodnoty. Daňové subjekty z této daně nemají žádný užitek. Jen jim komplikuje obchodní vztahy, jelikož je jim přikázáno tuto daň zohledňovat a také ji za stát spravovat a vybírat. Stát dosud každý měsíc jen čekal, až si každý plátce svou daňovou povinnost vypočítá a odvede, kdy i to se nyní ukazuje, že pro řádný chod této daně nestačí. A opět jsou to plátci, komu je v této souvislosti nakládáno další břemeno. Proto by si tito alespoň zasluhovali vysvětlení, proč se tak musí dít.

Splní-li správce daně svou informační povinnost, pak lze připustit další argumenty kolektivu autorů o tom, jakým, do té doby bezvýznamným, „nuancím“ je třeba věnovat pozornost. Tyto kolektiv autorů demonstrativně vyjmenoval, avšak zapomněl k tomu dodat ono B. Že jakákoliv z vyjmenovaných okolností, má-li racionální vysvětlení, důkazem podvodu být nemusí. Vždyť považte:

Bude-li tak finanční správa v rámci osvěty mj. poukazovat na výše uvedené okolnosti, pak lze s tímto souhlasit. Je však třeba varovat před vyvozováním paušalizovaných názorů a dodat, že i tyto okolnosti mohou být v pořádku, pakliže pro ně existuje racionální vysvětlení.⁶⁾ Naneštěstí oněm racionálním vysvětlením správci daně nechtějí naslouchat. Namísto racionálního posouzení okolností je tak tady zaséván strach z jakékoliv, z pohledu správce daně vždy podezřelé, okolnosti typu „Má dodavatel sídlo v office housu? Pak je to jasný podvod.“. Toto nepřipouštění racionálních vysvětlení však dříve či později povede ke strachu s kýmkoliv obchodovat, což bude znamenat paralýzu tržní ekonomiky.

Závěrem bych chtěl varovat před finanční správou často doporučovanou aplikací zvláštního způsobu zajištění daně (§ 109a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Pakliže finanční správa skutečně dělá svou práci kvalitně, pak využití tohoto institutu bude vždy polibkem smrti pro každého, jehož odběratel k tomuto přistoupí. Co je větší indikací podvodu, než když můj obchodní partner dá tímto způsobem zcela zřetelně najevo, že o mé důvěryhodnosti pochybuje? Proto zahájení postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly by mělo zpravidla následovat nezávisle na tom, zda daňový subjekt nakonec nadměrný odpočet vykáže či nikoliv. Ostatně k nároku na výplatu odpočtu zpravidla bude docházet, i když v daňovém přiznání nadměrný odpočet vykázán nebude. To z důvodu, že daňový subjekt v rovině platební nebude moci proti svému odpočtu postavit daň na výstupu, jelikož tuto od svého odběratele neobdržel. V daňovém přiznání tak může být vykázána daňová povinnost, avšak spojená s očekáváním platby ze strany správce daně.

Byl-li bych v rovině postiženého zvláštním způsobem zajištění daně já, budu zvažovat řádné „poděkování“ za tento polibek smrti. Přitom využiji fakt, že není-li zvláštní způsob zajištění daně smluvně ujednán, nelze jej považovat za způsob splnění závazku. Nadto vede k odkladu plnění do doby, než mi onu daň správce daně po podání přiznání vrátí, což bude nutno považovat za prodlení s plněním. Vznikne mi tak vůči mému odběrateli nejenom nárok na úrok z prodlení, leč také nárok na náhradu škody. Z tohoto úhlu pohledu je tak nutno zvláštní způsob zajištění daně považovat za hozené vidle do relativně pokojného obchodního stavu mezi podnikateli. Ano, finanční správa si svůj problém vyřešila, to však na úkor daňových subjektů samých.

Tento příspěvek tak uzavírám shrnutím a povzdechem nad tím, že český stát namísto cílené eliminace podvodných společností zvolil cestu, která negativně ovlivní všechny plátce DPH. Jeho postup tak lze charakterizovat příznačným rčením o chození s kanónem na vrabce. Namísto cílených kroků a osvěty je preferován masivní zásah do svobody na informační sebeurčení, jakož i snaha za každou cenu přenést ztráty z podvodů ze státu jedno na koho. Hlavně když to nebude stát samý. Ten tak hraje s plátci DPH černého Petra, aniž by jim kdy vysvětlil pravidla. A tuto hru se státem pak lze vyhrát jen stěží. Pomyslný bank zde drží podvodníci, kteří vesele rozdávají další a další karty a smějí se tomu, jak ostatní střídavě prohrávají.