Časové hledisko při podání daňových přiznání, úhrady daně a sankcí za nesplnění zákonných podmínek

U daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců (což se typicky týká daně z příjmů právnických a fyzických osob), je daňový subjekt dle § 136 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“ nebo „DŘ“) povinen podat daňové přiznání nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. V této lhůtě musí být daňové přiznání odesláno správci daně, stačí tedy i jeho předání provozovateli poštovních služeb. V platnosti zůstala i pětidenní tzv. liberační lhůta. Podá-li daňový subjekt daňové přiznání ve lhůtě pět pracovních dnů po skončení základní lhůty pro podání daňového přiznání, nehrozí mu dle § 250 odst. 1 daňového řádu pokuta za opožděné tvrzení daně. V roce 2021 tedy končí základní lhůta pro podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2020 ve čtvrtek 1. 4. 2021 (konec lhůty se určuje dle § 136 odst. 1 ve spojení s § 33 odst. 1 daňového řádu). Kdyby však toto daňové přiznání bylo podáno ještě v pondělí 12. 4. 2021 (tzn. pátý pracovní den po uplynutí základní lhůty – v roce 2021 hrají roli i Velikonoce), bude sice podáno opožděně, ale pokuta za opožděné podání poplatníkovi hrozit nebude, když její stanovení daňový řád výslovně za těchto okolností vylučuje. Je však důležité si uvědomit, že daňové přiznání bylo podáno sice beztrestně, ale přesto po uplynutí zákonné lhůty a tedy pozdě. Bude-li naopak daňové přiznání podáno 13. 4. 2021 a později, může být toto pozdní podání sankcionováno uložením pokuty dle § 250 odst. 1 daňového řádu.

Snaha podpořit elektronizaci daňového řízení se projevila v novele daňového řádu mimo jiné také v § 136 odst. 2, kde je zakotvena výhoda pro daňový subjekt, který podá své daňové přiznání elektronicky. Výhoda je v podobě o jeden měsíc delší (a tedy komfortnější) lhůty pro toto podání. Platí tak, že podá-li poplatník daně z příjmů daňové přiznání počínaje rokem 2021 (tedy již za zdaňovací období kalendářního roku 2020) elektronicky, může tak včasně učinit až do konce dubna 2021. I zde platí tolerance (beztrestnost) pěti pracovních dnů daná efektem § 250 odst. 1 daňového řádu. Podání elektronického daňového přiznání se správci daně dopředu nijak neoznamuje, je na správci daně, aby, než bude konkrétní poplatníky k podání daňového přiznání vyzývat, vyčkal do konce prodloužené lhůty. Legislativní úprava uvedená v § 136 odst. 2 písm. a) daňového řádu je relativně kostrbatá¹⁾, vyplývá z ní totiž faktický běh dvou lhůt. To však má svůj účel, když smyslem této zákonné úpravy je podpora podávání přiznání v elektronické podobě za současného nezhoršení finanční pozice poplatníků, kteří z různých důvodů v daňovém přiznání vykáží vratitelný přeplatek, jehož vyplacení budou po správci daně požadovat. Jaký konkrétní dopad tedy možný běh dvou lhůt pro daňové subjekty má? Podá-li poplatník daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2020 elektronicky v základní lhůtě do 1. 4. 2021, správce daně toto daňové přiznání konkludentně vyměří již k poslednímu dni této lhůty, tj. k 1. 4. 2021 – viz § 140 odst. 2 daňového řádu. Je-li výsledkem daňového přiznání vratitelný přeplatek, podrobí jej správce daně testu vratitelnosti (zjednodušeně řečeno se ujistí, zda neexistuje nedoplatek, na jehož úhradu by vzniklý daňový přeplatek byl použit) a do třiceti kalendářních dnů (viz § 155b daňového řádu) je povinen tento přeplatek poplatníkovi vyplatit. Podá-li však stejný poplatník své daňové přiznání, ve kterém vykáže přeplatek, elektronicky až v prodloužené lhůtě, tedy od 2. 4. do 1. 5. (resp. do 2. 5. když v České republice je 1. 5. dnem pracovního klidu; konkrétně v roce 2021 připadá poslední den lhůty až na 3. 5. 2021, když 2. 5. 2021 je neděle), rozběhne se třicetidenní lhůta pro vyplacení vratitelného přeplatku až 2. 5. (resp. 3. 5. z důvodu, viz výše, a v roce 2021 až 4. 5. 2021) a přeplatek tak bude vyplacen o měsíc později ve srovnání se situací, kdy daňové přiznání bude podáno elektronicky již v základní lhůtě. Z konstrukce § 136 odst. 2 daňového řádu jednoznačně vyplývá, že je-li výsledkem daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob vratitelný přeplatek, je výhodnější elektronické daňové přiznání za zdaňovací období roku 2020 podat do 1. 4. 2021. Je-li naopak výsledkem daňového přiznání k dani z příjmů daň (doplatek daně), je výhodnější podat daňové přiznání elektronicky a prodloužit si tak lhůtu pro podání přiznání, ale také pro úhradu daně (viz § 135 odst. 3 daňového řádu²⁾), o jeden měsíc.

Druhou významnou změnou v oblasti termínů pro podání daňového přiznání, účinnou od 1. 1. 2021 je skutečnost, že bude-li daňové přiznání podávat poradce (a tedy se termín pro podání daňového tvrzení prodlužuje na šest měsíců po skončení zdaňovacího období, tedy zpravidla u daně z příjmů až do poloviny roku následujícího po ročním zdaňovacím období), není daňový subjekt povinen už v základním lhůtě pro podání daňového přiznání doručovat správci daně plnou moc³⁾. Předkládání plné moci správci daně v základní lhůtě pro podání daňového přiznání totiž zakládalo v minulosti jisté komplikace z mnoha důvodů. Předně si daňový subjekt musel nejpozději ke konci základní lhůty pro podání daňového přiznání (tedy do konce března následujícího roku) zvolit poradce, plnou moc doručit správci daně a poradce již neměnit. Nově tedy platí, že si daňový subjekt (nejčastěji poplatník daně z příjmů fyzických osob) kdykoliv během prvních šesti měsíců po skončení zdaňovacího období zvolí poradce, kterého v této lhůtě může i libovolně měnit, a daňové přiznání tento zvolený poradce včasně podá v prodlouženém termínu, tedy nejčastěji do konce června následujícího roku. Navíc, zvolil-li si daňový subjekt v minulosti svého poradce a došlo-li tedy k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání o další tři měsíce, měl sice obdobně odloženou splatnost daně (daň je splatná k poslednímu dni lhůty pro podání daňového přiznání), stejně oddáleno bylo též vyplacení vratitelného přeplatku. Tyto komplikace jsou novelizovanou úpravou odstraněny. Pokud po novele daňového řádu vykáže daňový subjekt ve svém daňovém přiznání podávaném poradcem nedoplatek, bude jistě výhodnější podat daňové přiznání v prodloužené lhůtě, a to i z důvodu prodloužené splatnosti daně (tedy do 1. 7. následujícího roku). Vykáže-li naopak vratitelný přeplatek, bude výhodnější, aby prostřednictvím svého poradce podal daňové přiznání do konce základní lhůty pro podání daňového přiznání, protože pak základní, tedy tříměsíční, lhůta pro podání daňového přiznání zůstává zachována i pro přiznání podávaná poradcem. Lhůta pro vyplacení vratitelného přeplatku se za těchto okolností pro správce daně odvozuje právě od konce základní lhůty pro podání daňového přiznání. Pokud by daňový subjekt nepodal daňové přiznání prostřednictvím svého poradce v základní lhůtě, ale až ve lhůtě prodloužené, startovala by lhůta pro vyplacení vratitelného přeplatku až po uplynutí této prodloužené lhůty.

I v případě prodloužené lhůty pro podání přiznání prostřednictvím poradce (ale i v případě prodloužené lhůty pro podání elektronického přiznání) se lze dovolávat pětidenní beztrestnosti dle § 250 odst. 1 daňového řádu. V případě obou shora uvedených změn (prodloužená lhůta pro podání daňového přiznání v elektronické formě a prodloužená lhůta pro podání daňového přiznání poradcem bez nutnosti předchozího oznámení plné moci správci daně) se jedná o zjednodušení systému, tento systém však klade vyšší nároky na pečlivost správce daně. Ten se teprve po polovině roku dozví o tom, kteří konkrétní poplatníci daňové přiznání nepodali, a teprve poté tedy lze k podání daňového tvrzení vyzývat. Zároveň může tento pro daňové subjekty zvýhodněný systém znamenat ve výjimečných případech i jistou komplikaci a nemusí být vždy a za všech okolností vhodný. Proto lze upozornit na následující příkladové situace, které zachycují některé z možných komplikací (a z důvodu různých náhledů mohou být i repetitivní).

Jak bylo uvedeno, podle § 136 odst. 1 daňového řádu se daňové přiznání za zdaňovací období, které činí minimálně dvanáct měsíců, podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Nadto ale dle § 250 odst. 1 daňového řádu správce daně netrestá daňový subjekt pokutou, je-li přiznání dopodáno do pěti pracovních dnů po zákonném limitu. To samozřejmě neznamená, že by daňové přiznání bylo podáno včas a nic nebrání správci daně, aby k podání daňového přiznání daňové subjekty oficiálně vyzýval i v této pětidenní lhůtě. Podáním daňového přiznání v tzv. liberační lhůtě daňový subjekt nejedná v souladu se zákonnými pravidly upravujícími termín pro podání daňového přiznání, daňový řád však pouze vylučuje uložení trestu v podobě pokuty za toto selhání. Toto jednání daňového subjektu však může mít svůj význam pro další postupy správce daně. Pokud totiž daňový subjekt v budoucnu požádá o posečkání (§ 156 a násl. daňového řádu) či o prominutí penále (§ 259a daňového řádu) nebo úroku z prodlení (§ 259b daňového řádu), posuzuje správce daně zjednodušeně i součinnost daňového subjektu, když opakované (tzn. četné) opožděné podávání daňového přiznání může bránit požadovanému prominutí. Liberace daná § 250 odst. 1 daňového řádu vylučuje pouze aplikaci pokuty za opožděné daňové přiznání, nemá však žádný vliv na ostatní řízení. Proto prozíravý daňový subjekt liberační lhůty využije jen ve výjimečných případech. Podle § 135 odst. 3 daňového řádu dále platí, že daň je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání daňového přiznání. Přesto, že poslední den lhůty pro řádné podání daňového přiznání a splatnost daně připadají na stejný den, jsou splatnost daně na straně jedné a proces podání a vyměření daně na straně druhé do značné míry autonomními procesy. Specifika týkající se zejména následků opožděného podání (či nepodání) daňového tvrzení na straně jedné a pozdní úhrady daně na straně druhé je nezbytné popsat podrobněji.

Na první pohled se může jevit podání daňového přiznání a platba daně v tomto přiznání vykázané jediným úkonem, když daň, která má být do státního rozpočtu uhrazena, si stanoví sám daňový subjekt. Tak tomu ale není, když nalezení správné (pravdivé) daně a její placení se odehrávají ve dvou víceméně samostatných řízeních. Tomu odpovídá také konstrukce následků případných selhání. V případě selhání v oblasti podání daňového přiznání se stanoví pokuta dle § 250 daňového řádu, v případě selhání při platbě daně se aplikuje úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu. Úrok z prodlení a pokuta za pozdní daňové tvrzení nejsou v žádném případě dvojím trestem za totéž. Pokuta za opožděné tvrzení daně se ukládá za specifické nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (nepodání či pozdní podání daňového tvrzení) a týká se tedy nalézacího řízení (nepodání daňového tvrzení závažným způsobem ztěžuje vyměření daně). Pokuta je svého druhu sankcí (trestem). Úrok z prodlení naopak vyjadřuje časovou hodnotu peněz za časový úsek, po který státní rozpočet měl disponovat s finančními prostředky z konkrétní daňové povinnosti, ale tyto prostředky do státního rozpočtu uhrazeny nebyly. Nemůže tedy být již ze své podstaty trestem. Úrok se týká selhání při placení daní, a nikoliv při nalézání daní (vyměřování či doměřování). V praxi se navíc objevují (v době ekonomického poklesu častěji) situace, kdy daňový subjekt řádně a včas daňové přiznání podá (a není zde tedy důvod pro stanovení pokuty za opožděné tvrzení daně dle § 250 daňového řádu), své daňové povinnosti však dostojí až se zpožděním a správce daně je proto povinen předepsat jen úrok z prodlení. I z toho vyplývá odlišnost a vzájemná nezávislost obou nástrojů. Může samozřejmě nastat i opačná situace (zaplacená daň, ale nepodané či opožděně podané daňové přiznání), ačkoliv jistě nebude tak častá. Dále je potřeba připomenout, že ačkoliv platí shora uvedená liberační lhůta pro podání daňového přiznání, není účinná pro platbu daně. Nicméně, i v případě placení daně existuje v ustanovení § 252 odst. 2 daňového řádu obdobná liberace.

Z textu ustanovení § 250 odst. 1 daňového řádu jednoznačně vyplývá, že pokuta za opožděné tvrzení daně se stanoví jen v případě opožděných daňových přiznání, u kterých vznikla daňovému subjektu povinnost je podat. Tato konstrukce tak vylučuje uložení pokuty za opožděné podání daňového přiznání, které je podáváno daňovým subjektem dobrovolně. Výše pokuty je odvozena zjednodušeně od výše daňové povinnosti vykázané (stanovené) v daňovém přiznání tak, aby umožnila diferenciaci a reflektovala specifika konkrétního daňového subjektu. Pokuta za opožděné tvrzení daně tak činí:

Pokuta se z důvodu nezbytné racionality nestanoví, pokud by činila méně než 1 000 Kč, a zároveň nesmí přesáhnout částku 300 000 Kč. Bezsankční období, tj. pět pracovních dnů po marném uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání, lze graficky vyjádřit takto:

Nejlépe lze aplikaci pokuty za opožděné podání daňového přiznání uvést na následujícím příkladu.

Z uvedeného příkladu názorně vyplývá, že liberace je stanovena v rozsahu pěti pracovních dnů (nezapočítávají se tedy víkendové dny, státní svátky a dny pracovního klidu; poplatníci je tak mají k dobru). Pokuta, vznikne-li již jednou povinnost ji stanovit, se však počítá za každý jednotlivý kalendářní den prodlení, tedy včetně víkendů a volných dnů. Častou chybou, se kterou se lze v praxi setkat, je přesvědčení daňových subjektů, že vykáže-li daňový subjekt vratitelný přeplatek, pokuta dle § 250 daňového řádu se jej netýká. Tak tomu ale není. Je-li totiž vratitelný přeplatek výsledkem zápočtu již zaplacených záloh oproti výsledné dani, vyplatí sice správce daně vratitelný přeplatek, nicméně pokutu za opožděné daňové přiznání stanoví z celkové daňové povinnosti (tedy neupravené o zálohy). Pokud však daňový subjekt skutečně ve svém daňovém přiznání vykáže daň ve výši 0 (daň je například zcela znegována slevami dle § 35ba zákona o daních z příjmů⁴⁾), nemusí se pokuty za opožděné přiznání obávat. Naopak, vykáže-li zápornou daň v podobě daňového bonusu na základě daňového zvýhodnění dle § 35c téhož zákona o daních z příjmů, počítá se pokuta z částky tohoto daňového bonusu. Zde je však také nutné upozornit na zmírňující efekt § 38o zákona o daních z příjmů, který snižuje stanovenou pokutu na 10 procent, pokud příjmy ze závislé činnosti tvoří alespoň polovinu celkového základu daně. Skutečností také je, že opožděná podání daňových přiznání, ve kterých je vykázán vratitelný přeplatek, jsou logicky velmi řídká. Z § 250 odst. 1 daňového řádu zároveň vyplývá, že pokuta za opožděné daňové přiznání se ukládá i v případě vykázané daňové ztráty, v případě daně z přidané hodnoty i tehdy, je-li vykázán nadměrný (daňový) odpočet, když sankcionovanou skutečností je opožděné daňového přiznání (nikoliv neuhrazená daň či jiná skutečnost). V daňovém přiznání vykázaný výsledek je rozhodný pouze pro výpočet výše sankce.

V praxi se lze dále setkat se situací, kdy daňový subjekt se správcem daně vůbec nespolupracuje (jedná se zejména o nekontaktní právnické osoby, tzv. missing tradery vedené pouze na oko tzv. bílými koňmi, ale v některých případech i o osoby fyzické) a daňové přiznání nepodá ani po vydání výzvy správcem daně. V takových případech, kdy daňové přiznání není podáno vůbec (a nikoliv pouze opožděně), se dle § 250 odst. 4 daňového řádu pro výpočet výše pokuty použije vždy horní hranice uložitelné pokuty (tj. 5 procent daně, daňového odpočtu či ztráty), minimálně však 500 Kč. Správce daně je buď schopen daňovou povinnost stanovit bez součinnosti s nespolupracujícím daňovým subjektem (například kontaktuje obchodní partnery, použije výpisy z bankovních účtů či obsah kontrolních hlášení apod.) a od této správcem daně stanovené daně lze odvodit i výši pokuty za nepodané daňové přiznání. Pokud však daňovou povinnost stanovit z objektivních důvodů správce daně nedokáže, nastupuje další účinek § 250 odst. 4 daňového řádu a správce daně uloží pokutu ve výši minimálně 500 Kč. Z praxe vyplývá, že právě pokuta ve výši 500 Kč je ukládána v těchto případech nejčastěji. Výše uvedené informace již lze jen doplnit o účinek § 250 odst. 7 daňového řádu, podle kterého správce daně stanoví pokutu pouze v poloviční výši, pokud daňový subjekt podá daňové tvrzení do třiceti dnů od marného uplynutí lhůty pro jeho podání a zároveň v kalendářním roce nebylo správcem daně u daňového subjektu v době vydání platebního výměru zjištěno jiné prodlení při podání daňového tvrzení. S tímto efektem nebylo nutno v uvedeném příkladu počítat.

V souvislosti s významnou novelizací daňového řádu došlo také od 1. 1. 2021 k revizi úročení a k jeho zjednodušení a zpřehlednění. V případě, že daňový subjekt neuhradí svou daňovou povinnost včas (bez ohledu na to, zda nebo kdy podal své daňové přiznání), je správce daně povinen předepsat úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu. I v případě následků pozdní platby daně existuje časová liberace. Dle § 252 odst. 2 daňového řádu úrok vzniká od čtvrtého dne následujícího po původním dni splatnosti daně do dne její platby. Jeho výše odpovídá úroku z prodlení podle občanského zákoníku a správce daně jej z důvodu racionality a hospodárnosti nestanoví, pokud nepřesáhne v úhrnu u jednoho druhu daně u jednoho správce daně za jedno zdaňovací období částku 1 000 Kč (§ 251a odst. 2 daňového řádu). Dle § 1970 občanského zákoníku⁵⁾ výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. Tímto nařízením je Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho § 2, podle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba ČNB byla naposledy změněna dne 11. 5. 2020 a od tohoto dne (tedy i k 1. 1. 2021) činí 0,25 %. Úrok stanovovaný správcem daně od 1. 1. 2021 tedy činí 8,25 % S touto výší úroku budeme v následujících případech pro zjednodušení uvažovat. Vzhledem k tomu, že daň je splatná v poslední den lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, lze efekty úročení uvést na obdobném příkladu, který byl řešen výše.

K uvedeným výpočtům pokut za opožděné daňové přiznání a úroků z prodlení za opožděnou platbu daně je nutno upozornit na skutečnost, že obecně jsou sice platné, nicméně Rozhodnutím ministryně financí o prominutí daně a příslušenství daně z důvodu mimořádné události čj. 7413/2021/3901-2 vyhlášeném ve Finančním zpravodaji 16/2021 došlo z důvodu mimořádné ekonomické situace v roce 2020 a 2021 k prominutí pokuty za opožděné podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2020, podávaného v základní lhůtě (bod II. rozhodnutí), a úroku z prodlení v případě opožděné úhrady daně související s tímto přiznáním (bod III. rozhodnutí), bude-li daňové přiznání podáno do 3. 5. 2021 a ve stejné lhůtě uhrazena i související daň z příjmů. Dále v bodě IV. a V. téhož rozhodnutí došlo k prominutí pokuty za opožděné podání daňového přiznání a úroku za pozdní úhradu daně v případě daňových přiznání za zdaňovací období roku 2020 podávaných dle § 136 odst. 2 písm. a) –tzn. prodloužená lhůta v případě elektronických daňových přiznání – a s tím související daně (se splatnosti v této prodloužené lhůtě), bude-li daňové přiznání podáno do 1. 6. 2021 a do stejného dne i uhrazena související daňová povinnost. Specificky v roce 2021 tak budou správci daně zohledňovat při výpočtu pokuty za opožděné podání daňového přiznání a úroku z prodlení za pozdní úhradu podmínky výše popsaného generálního pardonu. Výpočty provedené v tomto článku proto slouží výhradně pro praktický popis a příklad postupu správce daně za standardních podmínek neovlivněných mimořádnou epidemiologickou, sociální a ekonomickou situací posledních měsíců. Zdůrazňujeme, že v případě platební neschopnosti se vždy vyplácí kontaktovat správce daně a tuto situaci řešit. Prostor je zde dán zněním § 156 daňového řádu, podle kterého správce daně může, jsou-li splněny určité podmínky, daňovému subjektu posečkat (tj. určit pro úhradu daňového nedoplatku jiné datum v budoucnosti) či úhradu daně rozložit do splátek. Výhody takového rozhodnutí pro daňový subjekt jsou zcela zřejmé. V prvé řadě je třeba uvést, že v případě povoleného posečkání sice exekuční nástroje správce daně zůstávají aktivní (např. zástava nemovitosti), správce daně se však po dobu posečkání vzdává aktivního vymáhání úhrady daně, když souhlasil s odložením termínu pro úhradu daně. Navíc se po dobu posečkání nehradí úrok z prodlení, o kterém bylo pojednáno výše, když výše úroku z posečkané částky odpovídá dle § 253 odst. 4 daňového řádu polovině úroku z prodlení. Toto ustanovení tak má zjevně motivační charakter a má podnítit daňové subjekty nacházející se v prodlení s úhradou daně ke zvýšené komunikaci se svým správcem daně.

V souvislosti s nouzovým stavem vyhlášeným z důvodu boje s nákazou Covid-19 a snahou Ministerstva financí ČR pomoci daňovým subjektům v těžké sociální a ekonomické situaci byla od jara 2020 vydána celá řada rozhodnutí ministryně financí postupně fakticky ulehčující některá daňová břemena. Termíny pro podání daňových přiznání a od nich odvozené termíny splatnosti daní by bylo možno změnit pouze změnou zákona, nicméně v moci ministerstva financí bylo rozhodnout o prominutí daně, jejího příslušenství či správních poplatků za určitých podmínek. Vztah mezi správními lhůtami a bezsankčností lze dobře uvést i na příkladu jednoho z těchto rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí čj. 15195/2020/3901-4 vyhlášeného ve Finančním zpravodaji č. 9/2020. Podle bodu I. a II. výroku tohoto rozhodnutí byla daňovým subjektům podávajícím přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2019 standardním způsobem (v tomto smyslu dle § 136 odst. 1 daňového řádu) prominuta pokuta dle § 250 daňového řádu za opožděné podání daňového přiznání a úrok z prodlení dle § 252 daňového řádu zjednodušeně tehdy, pokud daňové přiznání k dani z příjmů řádně podají do 18. 8. 2020 a do tohoto dne vykázanou daň také uhradí. Nedošlo tak ke změně splatnosti či termínu pro podání přiznání; základní lhůta pro podání daňového přiznání k daním z příjmů za kalendářní rok 2019 uplynula dne 1. 4. 2020 a k témuž dni byla tato daň splatná. Podání daňového přiznání v časovém intervalu od 2. 4. 2020 do 18. 8. 2020 tak bylo opožděné (stejně jako úhrada této daně), avšak tento postup nemohl být správcem daně z dobrých důvodů sankcionován. Z praktické zkušenosti však vyplývá, že řada daňových subjektů, kteří předmětné úlevy využili, podala daňová přiznání nikoliv do 18. 8. 2020, ale s odkazem na pětidenní liberační lhůtu dle § 250 daňového řádu o několik dní po tomto termínu. Zpravidla stejní poplatníci se v případě úhrady daně dovolávali čtyřdenní liberace platební dle § 252 daňového řádu. Netřeba dodávat, že jak daňové přiznání, tak úhrada v něm vykázané daně jsou za těchto okolností opožděné, a správce daně byl jednak povinen stanovit pokutu za opožděné daňové přiznání, jednak také musel uvážit splnění podmínek pro úrok dle § 252 daňového řádu, když počátkem běhu lhůt bylo často datum 1. 4. 2020. Ani žádost o prominutí úroku tuto situaci nevyřeší, a to proto, že žádost musí být (logickým způsobem) odůvodněna nějakým ospravedlnitelným důvodem (§ 259b daňového řádu), kterým úhrada daně v neexistující liberační lhůtě není.

Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že daňový subjekt, který chce dostát všem svým povinnostem řádně a včas, může využít i různých zákonných optimalizačních nástrojů. Jejich efekty však nemusí být vždy pro daňové subjekty výhodné, záleží vždy na konkrétní situaci, ve které se daňový subjekt nalézá. V tomto článku bylo poukázáno jen na některé z rozhodných momentů. Zároveň bylo jeho cílem upozornit na možná hrozící rizika a apelovat na součinnost se správcem daně.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 6/2021.