Přeprava z a do zahraničí a DPH - výběr z judikatury správních soudů

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021 čj. 3 Afs 149/2018-54)

V daném případě žalobkyně deklarovala dodání tabákových výrobků a telefonních karet do zemí EU a uplatňovala osvobození od DPH na výstupu dle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“ nebo „ZDPH“)… Doklady byly sice formálně v pořádku, vyskytly se ale podezřelé skutečnosti – zboží bylo zahraničními partnery hrazeno v hotovosti na český bankovní účet v řádech miliónů Kč, šlo o zboží určené pro český trh s českými kolky, jednaly zde nově vzniklé zahraniční společnosti disponujícími českými e-mailovými adresami, existovala platební neschopnost některých firem apod. Některé přepravy do zahraniční byly vyhodnoceny jako účelové a formální. Žalobci nebyla uznána jeho dobrá víra. Stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od daně podle § 64 ZPDH, ale naopak jí bylo doměřeno DPH a penále za uvedená zdaňovací období (vyjma července 2014, kdy jí byl vyměřen nadměrný odpočet, a srpna 2014, kdy jí byla doměřena pouze vlastní daň). Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce stěžovatelky, že byla při sjednávání obchodů s dotčenými zahraničními partnery v dobré víře. Stěžovatelka sice formálně prokázala naplnění podmínek pro nárok na osvobození od DPH, nicméně ze spisového materiálu vyplývají odůvodněné pochybnosti o její dobré víře stran skutečnosti, že zboží bylo skutečně přepraveno do jiného členského státu, kde bylo určeno k dalšímu nakládání (například se jednalo o cigarety s českým kolkem, za něž byla úhrada provedena vkladem na účet v českých korunách, dále údajně zahraniční společnosti disponovaly českými e-mailovými adresami, prohlášení o převozu zboží byla vydána před samotným převozem, dotčené společnosti byly personálně provázány, a objevily se mnohé další skutečnosti, plynoucí ze zprávy o daňové kontrole).

Otázkou uplatňování osvobození od daně s nárokem na odpočet daně při dodání zboží do jiného členského státu se opakovaně zabývala NSS [například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, čj. 1 Afs 104/2012-45, ze dne 14. 8. 2014, čj. 6 Afs 117/2014-49, ze dne 25. 11. 2015, čj. 3 Afs 6/2015-30, ze dne 30. 7. 2010, čj. 8 Afs 14/2010-195, publikovaný pod č. 2172/2011 Sb. NSS, a dále rozsudky SDEU – například rozsudek ze dne 6. 4. 2006, ve věci č. C-245/04, EMAG HandelEder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten, rozsudek ze dne 16. 12. 2010, ve věci č. C-430/09, Euro Tyre BV proti Staatssecretaris van Financiën, rozsudek ze dne 27. 9. 2012, ve věci C-587/10, Vogtländische Straßen-, Tiefund Rohrleitungsbau GmbH Rodewisch, či ze dne 27. 9. 2007, ve věci C-409/04, Teleos a další proti Commissioners of Customs & Excise].

Ze závěrů vyslovených v právě citovaných rozhodnutích přitom vyplývá, že k tomu, aby byla transakce kvalifikována jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie, musí dojít jednak k převedení práva nakládat jako vlastník s určitým hmotným majetkem, jednak k odeslání nebo přepravě zboží prodávajícím nebo samotným pořizovatelem, nebo jejich jménem, do jiného členského státu, než ze kterého je zboží odesíláno. Základním znakem intrakomunitární operace je totiž fyzický pohyb zboží z členského státu dodání do jiného členského státu, tedy jeho skutečné přemístění mezi členskými státy (srovnej zejména body 40–42 rozsudku „Teleos“ či rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2013, čj. 1 Afs 104/2012-31). (v rozsudku ze dne 19. 12. 2014, čj. 8 Afs 78/2012-45, zdejší soud v uvedené souvislosti uvedl: ). Prokázání splnění podmínek pro osvobození od daně při intrakomunitárním dodání zboží leží na daňovém subjektu (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, čj. 8 Afs 14/2010-195, č. 2172/2011 Sb. NSS, ze dne 23. 4. 2013, čj. 1 Afs 104/2012-31, či ze dne 19. 12. 2014, čj. 8 Afs 78/2012-45, či rozsudek SDEU Teleos).

V nyní souzené věci orgány finanční správy dospěly k závěru, že (tabákových výrobků a dobíjecích kuponů) do jiných členských států EU jí tvrzeným odběratelům, ) . Stěžovatelce proto uplatněné osvobození od daně nebylo uznáno. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se ztotožňuje se závěry daňových orgánů a krajského soudu, že stěžovatelka svoji dobrou víru stran faktického uskutečnění dodání zboží neprokázala. Jedná se převážně o skutečnosti a nesrovnalosti, které stěžovatelka nepochybně musela vědět již při uskutečnění zdanitelných plnění. Lze zmínit Nadto ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka vytvářela množství správci daně předložených dokumentů pouze účelově, přičemž zástupci odběratelů je pouze podepisovali, a to mnohdy i bez znalosti jejich obsahu. Stěžovatelka navíc s údaji na některých listinách následně manipulovala. Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatelky, že učinila všechna potřebná opatření, která po ní bylo lze rozumně požadovat, a že v jejím případě neexistovaly žádné náznaky vzbuzující podezření ohledně čestného jednání jejích odběratelů. Pokud jde o odkaz stěžovatelky na provedení kontrolních jízd a dalších kroků z její strany, k tomu lze pouze ve stručnosti uvést, že v rámci daňového řízení Ani na podkladě těchto skutečností se tedy stěžovatelka nemůže dovolávat své dobré víry a poukazovat na nelogičnost závěru krajského soudu, který jí toto jednání klade k tíži. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že za výše popsané situace nebylo dále nutné zabývat se případnou existencí podvodného jednání v daném obchodním řetězci. V projednávané věci sice stěžovatelka formálně doložila uskutečnění dodání zboží do jiného členského státu, avšak svoji dobrou víru ohledně tohoto faktického dodání neosvědčila. Námitky stěžovatelky a její odkazy na judikaturu týkající se důkazního břemene k prokázání vědomosti o daňovém podvodu tedy nejsou na místě. Stěžovatelka také namítala, že v některých případech bylo zboží prokazatelně za hranice vyvezeno, avšak krajský soud tuto skutečnost jako splnění této podmínky neposoudil. K této námitce lze taktéž odkázat na shora citovanou judikaturu, ze které se podává, že Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěrem daňových orgánů a krajského soudu, že toto formální vyvezení zboží nelze považovat za splnění podmínky pro osvobození od daně podle § 64 odst. 1 ZDPH. Odůvodnění krajského soudu v tomto směru tedy nelze vnímat jako za nekonzistentní, jak namítala stěžovatelka. Její poznámce, že dodáním zboží ve smyslu uvedené podmínky se rozumí i předání zboží zahraničním odběratelům, pak lze dát obecně za pravdu. Avšak tato skutečnost nic nemění na tom, že stěžovatelka je povinna prokázat naplnění všech podmínek pro osvobození od daně, což se v projednávané věci nestalo.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020 čj. 5 Afs 344/2019-30)

V tomto případě šlo naopak o pořízení zboží a přiznání nároku na odpočet DPH v rámci řetězového obchodu. Zboží bylo fyzicky odebráno na terminálu firmy Shell v Rakousku a dopraveno vždy přímo na čerpací stanici posledního odběratele v tuzemsku. Posledním odběratelem nikdy nebyl žalobce ani jeho odběratelé, ale až několikátý tuzemský odběratel v řetězci. Zboží bylo naloženo buď přepravcem, kterého zákazník následující v řetězci po žalobci zmocnil, nebo přímo zákazníkem, a složeno vždy na čerpacích stanicích. Žalobci se tak nepodařilo prokázat, že by dopravu organizoval dodavatel (společnost BURLEY), na základě jehož daňových dokladů uplatňoval nárok na odpočet DPH. Nebylo tedy uznáno dodání zboží z jiného členského státu společnosti tímto dodavatelem žalobci a této transakci nebylo možno přičíst dopravu zboží. U dodávek od dalších společností bylo zpochybněno i samotné uskutečnění zdanitelného plnění v deklarovaném rozsahu. Nárok na odpočet DPH tak nebyl uznán. Stěžovatel uplatňoval za jednotlivá zdaňovací období nárok na odpočet DPH. Co se týče plnění od společnosti BURLEY s. r. o., byla poskytnuta v rámci tzv. řetězového obchodu. V daném případě správce daně na základě skutečností zjištěných v daňovém řízení dospěl k závěru, že přepravu zboží nelze přiřadit dodání zboží mezi společností Doppler a společností BURLEY s. r. o., ani následnému dodání zboží stěžovateli, neboť přepravu prováděl třetí subjekt, a to společnost GARANTRANS s. r. o., o níž se stěžovatel domnívá, že zajišťovala přepravu zboží pro společnost BURLEY, s. r. o., avšak ve smyslu § 16 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty ani k dodání zboží s místem plnění v tuzemsku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, takže zde není předmět daně, od něhož by se odvíjela daňová povinnost, ze které by bylo možno uplatňovat nárok na odpočet. Aby bylo možno plnění považovat za intrakomunitární a bylo možno mu přiřadit přepravu, musí být podle správce daně zjištěno, že přepravu prováděl nebo zajistil prodejce nebo pořizovatel coby jedna ze smluvních stran závazkového právního vztahu, v němž dochází k převodu vlastnického práva k předmětnému zboží. K obdobnému závěru dospěl správce daně i v záležitosti společnosti MV PLUS s. r. o. Co se týká společností EGERIA s. r. o., MELGROUP s. r. o. a NABROŠ s. r. o., správce daně zpochybňoval, že stěžovatel plnění od uvedených společností za kontrolované období přijal, tedy, že toto zboží mu bylo skutečně dodáno v rozsahu uvedeném v dokladech. Stěžovatel k prokázání svých tvrzení opakovaně navrhoval, aby správce daně provedl místní šetření u dodavatelů, a to za účelem prověření, zda tyto společnosti mu dodaly zboží; tato šetření správce daně neprovedl. Krajský soud nejprve žalobě vyhověl, Nejvyšší správní soud však jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil ke krajskému soudu. Ten následně žalobu zamítl z následujících důvodů:

Krajský soud s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že stěžovatel může navrhnout provedení konkrétních důkazních prostředků, které nemá k dispozici, aby prokázal svá tvrzení ale je to postup, kterým se důkazní prostředky získávají. Pokud tedy stěžovatel chtěl opatřit důkazní prostředky od svých dodavatelů, aniž by tak učinil sám, o což se ostatně v rámci obchodního styku mohl jistě pokusit, měl navrhnout konkrétní listiny či výslechy konkrétních osob, které mají být u dodavatelských společností dožádáním opatřeny. Pokud stěžovatel setrval na zcela nekonkrétním požadavku provedení místního šetření, dle krajského soudu byl jeho důkazní návrh zcela nekonkrétní a správce daně i žalovaný postupovali správně, když jeho návrhu nevyhověli.

Co se týče sporného charakteru plnění od společnosti BURLEY s. r. o., krajský soud dospěl k závěru, že není žalovaným zpochybněno přijetí těchto plnění, avšak sporným se ukázalo jejich právní posouzení z hlediska zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“). Krajský soud rovněž vyčkal odpovědi na předběžnou otázku, kterou položil Soudnímu dvoru EU Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 9 Afs 137/2016 – viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. 12. 2018, ve věci C-414/17, AREX CZ, a následný rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2019, čj. 9 Afs 137/2016-176. Na základě posouzení věci v intencích citované judikatury krajský soud nepřisvědčil stěžovateli, že přeprava pohonných hmot z Rakouska do České republiky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně by měla mít vliv na posuzování toho, která přeprava má být posuzována jako intrakomunitární plnění a kterému z řetězových pořízení zboží má být přičtena doprava. . Vedle organizace dopravy, které by musela být transakce mezi společnostmi Doppler a BURLEY s. r. o. přičitatelná, poukázal na to, že v projednávané věci nesprávné určení okamžiku převodu vlastnického práva ke zboží stěžovatel nenamítal; soud se tedy tímto aspektem nezabýval.

Krajský soud se dále zabýval tím, zda byla doprava organizována prodávajícím, tedy společností Doppler, či kupujícím BURLEY s. r. o., jak tvrdil stěžovatel; upozornil, že . Dle krajského soudu z právní úpravy i z judikatury vyplývá, že . Na tomto místě soud poukázal na obchodní řetězec zjištěný v daňovém řízení, ve kterém docházelo k pohybu pohonných hmot: rakouský dodavatel Doppler (zboží bylo fyzicky odebráno na terminálu firmy Shell Austria GmbH v Rakouské republice v Linci nebo Vídni) BURLEY s. r. o. (první odběratel v tuzemsku) stěžovatel odběratelé stěžovatele (event. jejich další odběratelé) čerpací stanice. Poukázal na to, že odběratelé objednávali u stěžovatele pohonné hmoty ještě v době, kdy byly na terminálu v Rakousku, a odtud byly dodávány bez přerušení jednou dopravou přímo do čerpací stanice. Zboží bylo naloženo buď přepravcem, kterého zákazník následující v řetězci po žalobci zmocnil, nebo přímo zákazníkem, a složeno vždy na čerpacích stanicích. Z žádného dokladu ani jiného důkazního prostředku nevyplývá, že by dopravu organizovala společnost BURLEY s. r. o. Krajský soud uzavřel, že Ohledně přijatých plnění od společnosti MV PLUS s. r. o. soud zejména poukázal na obecnost žalobních námitek, v nichž stěžovatel pouze odkazuje na argumenty ve věci plnění ze strany společnosti BURLEY s. r. o; krajský soud proto odkázal na svoji již shora uvedenou argumentaci. Nicméně nepominul, že případy plnění jsou odlišné, a to už jenom proto, že zatímco v případu společnosti BURLEY s. r. o. bylo předmětem sporu dodání v řadě před stěžovatelem, v případě plnění od společnosti MV PLUS s. r. o. měl dopravu zajišťovat sám stěžovatel a navíc se jednalo o plnění z Německa, nikoliv Rakouska. Krajský soud tak konstatoval, že argumenty stěžovatele ve vztahu k případu plnění společnosti BURLEY s. r. o. nejsou bez dalšího přenositelné na případ plnění od společnosti MV PLUS s. r. o.

Určení a zhodnocení rozhodných kritérií posouzení místa dodání bylo provedeno rovněž s ohledem na další zjištění učiněná v rámci daňové kontroly, která jsou obsahem správního spisu. Z něj lze např. seznat, že správce daně nezpochybnil přepravu zboží z Rakouska do tuzemska, dospěl však k závěru, že dopravu nelze přiřadit společnosti BURLEY s. r. o, jako prvnímu odběrateli v tuzemsku

Nejvyšší správní soud zcela přisvědčil závěrům, které učinil krajský soud. Jak správně dovodil krajský soud, Lze proto přisvědčit závěru krajského soudu, že žalovaný nepostupoval v rozporu se zákonem, pokud navrhované místní šetření neprovedl, neboť stěžovatel ve skutečnosti nenavrhl žádný důkazní prostředek, který by měl být jako důkaz proveden. Co se týče vyhodnocení mezinárodního dožádání, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v předchozím zrušeném rozsudku mezinárodní daňové dožádání na rakouskou daňovou správu ve věci dodávek mezi společností Doppler a BURLEY, s. r. o., vyhodnotil s tím, že společnost BURLEY s. r. o. předložila společnosti Doppler své identifikační číslo registrované v České republice a tím projevila zájem, aby bylo plnění posuzováno jako intrakomunitární. V bodě 33 nyní napadeného rozsudku krajského soudu však v tomto směru soud dospěl na základě posouzení věci v kontextu vyhodnocení skutkového stavu k závěru, že . Za podmínku intrakomunitárního plnění krajský soud považuje vedle organizace dopravy (které by musela být transakce mezi společnostmi Doppler a BURLEY s. r. o. přičitatelná) i okamžik nabytí vlastnického práva. Současně ovšem krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel nenamítal nesprávné určení okamžiku převodu vlastnického práva (tímto aspektem se tedy nezabýval), a koncentroval svou pozornost na to, zda byla doprava organizována prodávajícím, společností Doppler, či kupujícím, BURLEY s. r. o., jak uváděl stěžovatel, či nikoliv. Krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem a v intencích uplatněných žalobních bodů.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020 čj. 8 Afs 129/2017-56)

Žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran prokázání oprávněného osvobození od DPH u dodání zboží na Slovensko. Předložila sice písemné potvrzení od kupujícího na Slovensku o přepravě zboží, existovala však řada pochybností (např. ručně psané dodací listy bez číselného označení, potvrzené pouze řidiči při převzetí zboží k přepravě, avšak nepodepsané konečným odběratelem, nákladní listy (CMR) nebyly potvrzeny příjemcem zboží; řidiči potvrdili, že zboží na Slovensko nebylo dopraveno, docházelo k výměně přepravních dokladů apod.) Žalobkyni se nepodařilo též prokázat, že byla v dobré víře o tom, že vše proběhlo řádně. Žalobkyně sice předložila písemná prohlášení pořizovatele zboží o přepravě podle § 64 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tato To vzbudilo pochybnosti správce daně, které v daňovém řízení žalobkyně nevyvrátila. Krajský soud se také zabýval dobrou vírou žalobkyně ve správnost písemných prohlášení o dodání zboží do jiného členského státu a v to, že plnění není stiženo podvodem na dani z přidané hodnoty. Shledal, že žalobkyně se této dobré víry dovolávat nemůže. Nevyvinula takřka žádné úsilí, aby ověřila, zda dodává zboží osobě registrované k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě, zda tato osoba existuje, jedná za ni oprávněně (na základě plné moci) zmocněnec Roman Kurtin, jakož i to, zda je zboží dodáno do jiného členského státu, na Slovensko. Nemůže se tudíž povinnosti opatřit si důkazy k prokázání, že zboží bylo skutečně na Slovensko přepraveno, zbavit ani písemným prohlášením o přepravě zboží ani poukazem na sjednání dodací podmínky Ex works či tvrzením, že dopravu si pořizovatel zboží zajišťoval sám. Krajský soud poukázal na nezbytnost přijmout dostatečná opatření k prověření důvěryhodnosti pořizovatele zboží v jiném členském státě. Shrnul, že Žalobkyně postupovala neopatrně, neboť nevzala v potaz, že objednávky zboží jsou činěny z adres jiných společností, než pořizovatele zboží XORION s. r. o. Žalobkyně též nezohlednila, že tvrzený zástupce pořizovatele zboží, Roman Kurtin, s nímž ve věcech dodávek jednala, není spolehlivou osobou, neboť vůči žalobkyni jako zástupce jiné společnosti již dříve neplnil své závazky. Žalobkyně mohla nabýt podezření o dodávkách i z prováděných hotovostních plateb za dodávky a vystavení písemných prohlášení o přepravě nikoliv na Slovensku, nýbrž v Hranicích.

jak předpokládá § 64 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, v případě existujících pochybností o faktickém stavu, jenž je dokládán, byť formálně bezvadnými doklady, o tom, že k uskutečnění obchodních případů došlo tak, jak tvrdí, a tato tvrzení je povinna prokázat jinými důkazními prostředky. Správce daně přitom pochybnosti, které pojal o skutečném dodání zboží do jiného členského státu, podrobně vyložil ve zprávě o daňové kontrole. Stěžovatelka tak měla jinými důkazy vyvrátit pochybnosti správce daně a prokázat, že zboží bylo skutečně dodáno (přepraveno) do jiného členského státu. Správní orgány uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o neprokázání skutečného dodání zboží do jiného členského státu, na Slovensko (, na základě nichž následně dodávali zboží namísto XORION s. r. o. společnostem sídlícím v České republice – převážně v Pardubicích, ale i jiných místech; v některých z těchto případů samotnou stěžovatelkou potvrzené přepravní doklady s místem dodání v České republice; prohlášení o přepravě zboží byla vystavena v českém jazyce v Hranicích; – ručně psané, nepodepsané příjemcem zboží, a elektronické, které sice příjemce zboží potvrdil, ale ty neprovázely zboží při jeho fyzickém dodání; neexistence zmocnění Romana Kurtina jednat za XORION s. r. o.).

Právě na základě uvedeného správce daně a posléze i žalovaný shledali, že stěžovatelka neprokázala, že zboží (kari sítě a plechy) bylo dodáno do jiného členského státu, jak deklarovala. Těmto závěrům Nejvyšší správní soud přitakává. Ani krajský soud tudíž nepochybil, pokud uzavřel, že Související otázkou byla i existence stěžovatelčiny dobré víry o tom, že dané obchodní případy, jichž se účastnila, nejsou zatíženy podvodem na dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka v argumentaci k uvedené kasační námitce, shodně se žalobou, poukazuje na rozsudky Soudního dvora zejména ve věcech C-273/11, Mecsek-Gabona Kft a C-409/04, Teleos plc a další, z nichž cituje a namítá, že jejich závěry krajský soud nesprávně interpretoval. Jak již výše uvedeno, stěžovatelka nejenže neprokázala dodání zboží do jiného členského státu (viz výše), ale správní orgány také vyvrátily stěžovatelčino tvrzení, že byla v dobré víře o uskutečnění obchodních případů způsobem, jak tvrdila, tedy o dodání zboží pro pořizovatele na Slovensku. Pak však není možno osvobození od daně z přidané hodnoty stěžovatelce přiznat. To shodně dovozuje i stěžovatelkou odkazovaná Soudního dvora. Požadavek na jednání v dobré víře je odvozen od přijetí veškerých opatření, která lze na dodavateli zboží rozumně požadovat, aby vyloučil svoji účast na podvodu na dani z přidané hodnoty. však v souzené věci, s ohledem na výše popsané skutkové okolnosti případu, . Stěžovatelčinu dobrou víru nepochybně nezakládá ani sjednaná dodací . Již žalovaný, a ve shodně s ním následně i krajský soud, stěžovatelce vysvětlili, že sjednání této doložky, jež se týká vymezení práv a povinností souvisejících s plněním soukromoprávních závazků, je bez významu k prokázání faktického dodání zboží do jiného členského státu z pohledu nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty. Důkazní břemeno o . To však stěžovatelku nezbavuje bez dalšího důkazního břemene o tom, že zboží do tohoto jiného členského státu skutečně dodala, nehledě na skutečnost, že sama nezajišťovala jeho přepravu pro pořizovatele. Jsou-li zde pochybnosti o naplnění podmínek pro osvobození od daně z přidané hodnoty, jak tomu bylo v souzené věci, pak uvedená skutečnost (sjednání doložky Ex works) jde k tíži stěžovatelky, která byla dodavatelem zboží. Sjednání této dodací doložky tudíž dobrou víru stěžovatelky bez dalšího založit nemůže a v daném případě ani nezaložilo. Stěžovatelce lze obecně přisvědčit, že ze samotné skutečnosti, že Roman Kurtin, jednající za odběratele XORION s. r. o., dříve jednal za jinou společnost, jež vůči stěžovatelce vykazovala špatnou platební morálku, nelze bez dalšího dovodit, že její odběratel, tedy XORION s. r. o., je subjektem nespolehlivým. Jistá obezřetnost ale i s ohledem na zmíněnou osobu Romana Kurtina přesto byla namístě. Existovaly zde totiž další skutečnosti (vystavení prohlášení o přepravě zboží v českém jazyce na území České republiky v Hranicích; dva druhy dodacích listů ohledně stejných dodávek; e-mailové objednávky odesílané z e-mailových adres jiných společností než odběratele, sídlících na území České republiky; hotovostní platby vkládané na různých místech v České republice bez identifikace plateb, k nimž jsou vklady určeny, a vklady v nepřesných částkách), které mohly a měly u stěžovatelky založit podezření na možný podvod na dani z přidané hodnoty. Prosté ověření společnosti XORION s. r. o. jako plátce daně z přidané hodnoty a písemné prohlášení o přepravě zboží tak s ohledem na výše popsané a v napadeném rozhodnutí podrobně rozebrané okolnosti případu nepředstavovaly vynaložení veškerého úsilí, které na stěžovatelce bylo možno rozumně požadovat, aby eliminovala možnost své účasti na daňovém podvodu.

Nabízelo se například obstarání kopií přepravních dokladů obsahujících též potvrzení příjemce zboží na Slovensku, vyžádání si plné moci osoby jednající za pořizovatele zboží nebo také uzavření písemné rámcové obchodní smlouvy, která by v podrobnostech upravila zásady a vzájemná práva a povinnosti smluvních stran při obchodování, a to i z pohledu dodání zboží. Stěžovatelka se tudíž mýlí, tvrdí-li, že učinila vše, co po ní bylo možno rozumně požadovat, aby její dobrá víra byla zachována. Stěžovatelka setrvale poukazuje i na skutečnost, že byla uvedena společností XORION s. r. o., resp. osobou za ni jednající, Romanem Kurtinem, v omyl, o němž nemohla vědět. Přesto jí je kladen k tíži. Upozorňuje i na existenci zmocnění Romana Kurtina za uvedenou společnost jednat, byť tuto plnou moc sama ve správním řízení nepředložila a správním orgánům se ji nepodařilo obstarat ani ze souvisejícího spisu vedeného u Městského soudu v Praze v trestní věci sp. zn. 56 T 4/2012. Stěžovatelka však zcela přehlíží, že na této jediné skutečnosti se závěry správních orgánů i krajského soudu nezakládají; nedoložení plné moci Romana Kurtina tak není samo o sobě stěžejní a nejpodstatnější skutečností při posuzovaní existence stěžovatelčiny dobré víry. Jednalo se o jednu z mnoha okolností, jež ve svém celku vedly správní orgány k závěru o neexistenci dobré víry a neosvědčení učinění veškerých opatření, jež na stěžovatelce bylo možno rozumně požadovat, aby riziko účasti na podvodu na dani z přidané hodnoty vyloučila. Krajský soud však správně doplnil, že v kombinaci se všemi dalšími skutečnostmi, jež vyšly v řízení ohledně deklarovaných plnění najevo a jež již kasační soud výše také vyložil, měla i okolnost týkající se chybějícího zmocnění Romana Kurtina jednat za XORION s. r. o. vést stěžovatelku k větší obezřetnosti a přijetí dalších opatření k zamezení účasti na možném podvodu na dani z přidané hodnoty. Stěžovatelčina obrana stojí z velké části na obecné argumentaci, že se sama žádného podvodu nedopustila a byla svým odběratelem XORION s. r. o., resp. osobou za ni jednající, Romanem Kurtinem, uvedena v omyl. Žalovaný však také stěžovatelce vysvětlil, že k odepření nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty postačí, že o tomto podvodu na dani mohla vědět, aniž je nezbytné, aby se jej přímo sama účastnila a/nebo jej organizovala. Stěžovatelka nejenže neprokázala, že dodala zboží do jiného členského státu, ale také nepřijala veškerá taková opatření, jež na ní bylo možno rozumně požadovat, aby zamezila své účasti na daňovém podvodu. Nejvyšší správní soud nakonec nemůže přitakat ani stěžovatelčině námitce, poukazující na skutečnost, že v řízení nebylo zohledněno související trestní řízení vedené u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 56 T 4/2012 vůči Martinu Kurtinovi jako osobě jednající za tvrzeného odběratele stěžovatelky, společnost XORION s. r. o. Již žalovaný stěžovatelce správně vysvětlil, že daňové a trestní řízení jsou svojí povahou řízení odlišná co do smyslu i účelu. Jedná se o řízení samostatná, na sobě nezávislá, byť v souzené věci z pohledu skutkových okolností značně spojitá. V souzené věci stěžovatelka úspěšně svůj nárok neprokázala, nevyvrátila totiž pochyby, jež správce daně ohledně jejích daňových tvrzení pojal [srov. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Výsledky trestního řízení na uvedeném nemohou nic změnit, naopak jen potvrzují skutková zjištění, která přijaly na základě v daňovém řízení provedeného dokazování správní orgány – totiž že stěžovatelka neprokázala, že zboží bylo skutečně přepraveno do jiného členského státu, tedy že opustilo území České republiky, a že stěžovatelka měla a mohla s ohledem na skutkové okolnosti případu vědět, že obchodní transakce, jichž se účastnila, jsou stiženy podvodem na dani z přidané hodnoty.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020 čj. 8 Afs 103/2017-50)

České s. r. o. uplatnilo osvobození od DPH z titulu dodávky zboží rumunskému odběrateli. Finanční orgány však došly k názoru, že ve skutečnosti bylo právo nakládat se zbožím jako vlastník převedeno na švýcarskou společnost (SUMECO), a to na území České republiky. Díky tomu nemělo být uplatněno osvobození od DPH na výstupu, ale přiznána DPH z tuzemského plnění. Stěžejními důkazy byly výsledky mezinárodního dožádání, když rumunský odběratel potvrdil jako obchodního partnera švýcarskou společnost a nikoli českého žalobce. Stěžejní věcná námitka, dle které nárok na osvobození plnění od DPH v případě prodeje máku prokázala, není důvodná. Nárok na osvobození od daně dle § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vznikne tehdy, jestliže zboží bylo dodáno osobě v jiném členském státě. Tato osoba musí být v daném členském státě registrována k DPH a zboží musí být odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, přičemž doprava musí být zajištěna plátcem nebo pořizovatelem nebo jím zmocněnou třetí osobou. Z této formulace je zjevné, že podmínky pro osvobození od daně jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musí být splněny všechny. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem, že stěžovatelka důkazní břemeno ohledně osvobození máku od DPH na výstupu, dodaného v únoru 2015, neunesla. Ze spisového materiálu NSS ověřil, že důkazy shromážděné správcem daně (zejména důkazy získané na základě mezinárodní výměny informací) svědčí o zcela jinému průběhu obchodních transakcí, než který nabízí stěžovatelka. Z důkazů shromážděných správcem daně je zcela zjevné, že uskutečněné v období 10. 11. 2014–9. 12. 2014 a 17. 2. 2015–17. 4. 2015, které byly uhrazeny na účet SUMECO. . Součástí spisu jsou mj. i s těmito dodávkami související faktury vystavené SUMECO za prodej 12,5 tun modrého máku rumunskému odběrateli v únoru 2015, které současně potvrzují původ zboží v ČR a na kterých byla stěžovatelka označena jako „SENDER COMPANY FROM CZECH REP“ – odesílatel z České republiky. Součástí těchto důkazů je i písemná kupní smlouva na prodej 12,5 tun modrého máku C15/022 ze dne 12. 2. 2015 mezi SUMECO jako prodávajícím a K-EKO jako kupujícím. Dalšími důkazy jsou výpisy z bankovního účtu stěžovatelky a proforma faktury, kde je jako příjemce zboží uvedena SUMECO. Námitka, dle které byla SUMECO pouze financujícím subjektem transakce, je v rozporu se shromážděnými důkazy. Výše rekapitulované důkazy jednoznačně vyvracejí tvrzení stěžovatelky, přičemž žádné konkrétní důkazní prostředky (např. kupní smlouvu či rumunským odběratelem potvrzený dodací list), které by shromážděné důkazy alespoň zpochybnily, stěžovatelka nenabídla (mezinárodní nákladní listy nejsou důkazem o převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, ale dokládají uzavření přepravních smluv, přičemž je nesporné, že dopravu zajistila SUMECO; stejně tak je irelevantní doložená korespondence s původním dodavatelem VOPOL vztahující se k přepravě zboží do Rumunska).

Namítané vady v dokazování ani rozpory ve zjištěném skutkovém stavu NSS nezjistil. Obsah čestného prohlášení S. M., správce daně i žalovaný vyhodnotili zcela správně. S ohledem na to, co bylo v průběhu řízení zjištěno a dále předloženo rumunskou daňovou správou, jeví se soudu učiněné prohlášení účelovým a nevěrohodným. Z opatřených důkazů i z tvrzení samotné stěžovatelky je zcela zjevné, že SUMECO nebyla zástupcem či zprostředkovatelem prodeje máku; tvrzení S. M., dle kterého se „dodávka uskutečnila v únoru 2015 přímo od TAMBU k K-EKO TRADERS“ je vyvráceno doloženou písemnou kupní smlouvou C15/022 ze dne 12. 2. 2015 mezi SUMECO a K-EKO. Postoupení pohledávky na SUMECO stěžovatelka neprokázala. Otázka, zda rumunský odběratel řádně transakci v zemi dodávky zdanil, či otázka registrace SUMECO k DPH nejsou za této procesní situace pro závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelky vůbec . K poslední námitce NSS uvádí, že žádným způsobem nehodnotí zvolenou distribuci máku a nezpochybňuje, že způsob obchodování je na volbě daňového subjektu. Deklarovala-li však stěžovatelka v přiznání k dani za zdaňovací období únor 2015 transakci osvobozenou od DPH ve smyslu § 64 zákona o dani z přidané hodnoty, byla povinna prokázat, že zákonem stanovené podmínky pro osvobození posuzovaného plnění od DPH na výstupu splnila. Tak tomu však v projednávané věci nebylo

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2020, čj. 1 Afs 113/2020-43)

Žalobce uplatňoval nárok na odpočet DPH ze zboží, které k němu doputovalo přes několik subjektů v řetězci dodavatelů. Při bližším rozboru však bylo zjištěno, že zboží sice bylo pořízeno z jiného členského státu EU a dodáno žalobci zdánlivě jinými (personálně propojenými) firmami, ve skutečnosti žalobce v podstatě organizoval celý obchod od pořízení zboží v zahraničí přes „přeprodání“ přes propojené subjekty až k odběru zboží v ČR. Nárok na odpočet DPH mu nebyl uznán, protože fakticky od samého počátku pořízení zboží v zahraničí nakládal se zbožím jako vlastník (a nikoli až při „závěrečném“ prodeji v ČR). Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce v rámci daňových přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců červenec až prosinec roku 2012 nárokoval odpočet daně na vstupu ze zdanitelných plnění (dodávek pohonných hmot), přijatých od personálně propojeného (shodní byli všichni jednatelé i společníci) tuzemského plátce ZEROGAS Fuel v úhrnné hodnotě základu daně 178 168 994,92 Kč. Uvedená dodání zboží s tvrzeným místem plnění v tuzemsku byla podle žalobce realizována tak, že dopravce (TOHOZ nebo JASA) v rafinerii umístěné v jiném členském státu načerpal do své cisterny pohonné hmoty, které následně přepravil v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně do České republiky. Zde bylo zboží na určeném místě propuštěno do volného oběhu. Teprve po tomto úkonu bylo zboží prodáno žalobci, případně jinému daňovému subjektu, který je následně prodal žalobci. Žalobce svá shora shrnutá tvrzení prokazoval zejména CMR listy a dokumenty AAD, resp. e-AD, jimiž bylo určeno místo propuštění zboží do režimu volného oběhu. Během místních šetření (uskutečněných u žalobce a ZEROGAS Fuel ve dnech 27. 2. 2015, 13. 3. 2015 a 21. 4. 2015) žalobce k daným plněním předložil faktury za nákup zboží a faktury za dopravu zboží s přílohami, které představovaly dodací listy, CMR listy, přepravní doklady ADR a doklady pro dopravu vybraných výrobků uvedených do volného oběhu. Správce daně následně (dne 7. 5. 2015) zahájil u žalobce daňovou kontrolou za shora uvedená zdaňovací období. V nyní souzené věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobce unesl své primární důkazní břemeno, které jej ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu ve spojení s § 73 odst. 1 zákona o DPH tížilo, neboť správci daně předložil formálně bezvadné daňové doklady.

Správce daně poukázal zejména na zjištění, že žalobce organizoval přepravu pohonných hmot, současně vystupoval jako jejich odběratel. Pohonné hmoty byly přeprodávány v řetězci společností, do kterého bylo zapojeno více subjektů bez zjevného ekonomického či technického účelu. Správce daně shrnul skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí jednatelů, dispečerů a řidičů společností TOHOZ a JASA. Nakládku pohonných hmot v rafinériích v jiném členském státu prováděl sám řidič, popřípadě obsluha lávek. Předání a převzetí pohonných hmot nebyl přítomen nikdo ze společností zapojených do řetězce. V některých případech měli řidiči k dispozici kód nakládky; Správce daně dále na základě mezinárodních dožádání zjistil, že odesílatelé označení na CMR listech (rafinérie) přepravu pohonných hmot nezajišťovali a ani se na ní žádným jiným způsobem nepodíleli. Ze systému VIES vyplynulo, že společnosti uvedené na CMR listech jako první příjemci v tuzemsku ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2012 vůbec daňová přiznání k DPH nepodaly a ani na ně nebylo vykázáno dodání zboží, popřípadě daňové přiznání podaly, vykázaly v něm na řádku 3. pořízení zboží z jiného členského státu, ale ve VIES na ně nebylo vykázáno dodání zboží.

Žalobce organizoval přepravu pohonných hmot, nesl náklady spojené s přepravou, objednával přepravu, přičemž součástí objednávek (většinou telefonických) byly informace o množství přepravovaných pohonných hmot, místě a datu nakládky a vykládky, řidiči vyplňovali CMR listy na základě pokynů od žalobce, případné komplikace nastalé během dopravy by dopravci řešili se žalobcem. Žalobce byl tím, na základě jehož příkazu bylo zboží přepraveno. Žalobce nikdy v průběhu řízení netvrdil, že by přepravu zajišťoval na základě přepravní smlouvy pro některého z předcházejících dodavatelů, ani nepředložil důkazy svědčící o existenci takového smluvního vztahu. Subjekty uvedené na CMR listech jako odesílatelé (rafinérie) přepravu pohonných hmot nezajišťovaly, ani se na ní žádným jiným způsobem nepodílely. Oproti stavu deklarovanému na předložených dokladech bylo zboží fyzicky dodáváno z rafinérie přímo do provozoven (čerpacích stanic) žalobce. Nakládky pohonných hmot se v rafinériích kromě případné tamní obsluhy žádný jiný subjekt neúčastnil, stejně tomu bylo v ostatních fázích přepravy. Úmyslem žalobce bylo od počátku pořídit pohonné hmoty za účelem výkonu jeho ekonomické činnosti. Je pravdou, že při posuzování otázky okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník a má oporu v judikatuře SDEU. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje v tom, že toto kritérium samo o sobě za účelem učinění závěru ohledně převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník neobstojí. Jak vyplývá z judikatury SDEU, pojem „dodání zboží“ (rozsudek ze dne 8. 2. 1990 ve věci C-320/88, Shipping and Forwarding Enterprise Safe. Je zjevné, že žalobce od počátku přepravy (kterou bez jakýchkoli pochyb organizoval a hradil) ovlivňoval osud přepravovaných pohonných hmot – rozhodoval, kdy, odkud, kým a kam budou přepraveny, přičemž pohonné hmoty pořídil a přepravoval do České republiky za účelem výkonu své vlastní ekonomické činnosti.

Soud zdůrazňuje, že žalobce poté, co byl vyzván k odstranění vzniklých pochybností, nepředložil jinou verzi skutkového děje, která by pochybnosti správce daně vyvrátila. Netvrdil, že by přepravu zajišťoval ve prospěch jiného subjektu a že k dodání zboží došlo až poté, co tento jiný subjekt nabyl práva nakládat se zbožím jako vlastník. Žalobce ostatně žádný takový subjekt, který by jistě v takovém hypotetickém případu byl jeho přímým obchodním partnerem, neoznačil. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2018 čj. 8 Afs 179/2016-33)

Pro uplatnění nároku na osvobození od DP/H na výstupu při intrakomunitárních plněních je třeba naplnit kumulativně tři podmínky:

Daňový subjekt uplatnil osvobození od DPH, když tvrdil, že zboží (mobilní telefony) dodal jednak litevskému, jednak švédskému odběrateli. Poté, co se na základě mezinárodního dožádání zjistilo, že litevský odběratel je nekontaktní, žalobce změnil své původní tvrzení a oznámil, že zboží bylo ve skutečnosti dodáno dalšímu švédskému odběrateli a doložil to prohlášením jednatele této společnosti. Na základě mezinárodního dožádání do Švédska bylo zjištěno, že tento odběratel nemá předmětné obchody ve svém účetnictví, a kromě toho zbankrotoval. Stejný výsledek byl zaznamenán u druhého švédského odběratele. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno, osvobození mu nebylo přiznáno, nebyla uznána ani dobrá víra. Stejně tak nebyly provedeny důkazy požadující vysledování IMEI telefonů, které by mělo dokázat, že telefony jsou skutečně ve Švédsku. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce uplatnil osvobození od DPH ve smyslu § 64 zákona o DPH, a to ve vztahu k dodání zboží litevské společnosti UAB Baltpas a švédskému subjektu Vitali Rakhlenko – Expert Mobil VR. Správce daně na základě mezinárodního dožádání k litevské daňové správě zjistil, že společnost UAB Baltpas je nekontaktní, v sídle společnosti nelze zastihnout žádné osoby a společnost nespolupracuje s finančním úřadem. Vyzval proto stěžovatele k doložení oprávněnosti uplatněného osvobození od DPH. Na to stěžovatel změnil svá skutková tvrzení a uvedl, že zboží předal v Bohumíně Vitali Rakhlenkovi, který je poté převezl do Švédska. Stěžovatel tvrdil, že mu Vitali Rakhlenko sdělil nesprávné fakturační údaje, a proto stěžovatel fakturoval kupní cenu společnosti UAB Baltpas, ačkoli ji měl fakturovat společnosti Handea AB, jejímž jednatelem je Vitali Rakhlenko. Tyto skutečnosti se stěžovatel snažil prokazovat prohlášením jednatele Vitali Rakhlenka, z nějž vyplývalo, že zboží fakticky obdržela společnost Handea AB. Správce daně na základě mezinárodního dožádání ke švédské daňové správě zjistil, že v účetnictví společnosti Handea AB (jejímž jednatelem je Vitali Rakhlenko) se nenacházejí žádné záznamy o provedených obchodních transakcích se stěžovatelem. Společnost Handea AB dne 8. 5. 2007 zbankrotovala. Současně z účetnictví společnosti Handea AB švédská daňová správa nezjistila ani to, že by tato společnost uskutečnila prodej takových typů mobilních telefonů, jaké jim měl dodat stěžovatel. Ani v účetnictví subjektu Vitali Rakhlenko – Expert Mobil VR nenalezla švédská daňová správa ve vztahu ke zbylým zdaňovacím obdobím (leden, únor, květen, červen, září, listopad 2007) žádné faktury vystavené stěžovatelem. Z další odpovědi švédské daňové správy ze dne 28. 7. 2011 správce daně zjistil, že je proti Vitali Rakhlenkovi vedeno trestní stíhání v Litvě a Polsku v souvislosti s podvody s DPH a pašováním. Z důkazů provedených správcem daně (zejména z obsahu mezinárodních dožádání ke švédské daňové správě) vyplynuly vážné pochybnosti o skutkovém stavu tvrzeném stěžovatelem. Ani jeden z deklarovaných odběratelů stěžovatele (Handea AB, Vitali Rakhlenko – Expert Mobil VR) nevede v účetnictví doklady svědčící o provedení obchodních transakcí se stěžovatelem. Stěžovateli se ani na výzvu správce daně nepodařilo prokázat, že skutečně dodal zboží odběratelům do jiného členského státu Evropské unie. Z dokladů vyplývá pouze předání k přepravě v České republice či Polsku, výslechy svědků nepodpořily skutkovou verzi stěžovatele, a místopřísežné prohlášení Vitali Rakhlenka je zásadně zpochybněno obsahem mezinárodních dožádání. Se shora uvedenými závěry krajského soudu se kasační soud zcela ztotožňuje. Stěžovatel namítal, že nebylo vyhověno jeho „podpůrným“ důkazním návrhům a že se správní orgány s jeho důkazními návrhy nevypořádaly. Navrhoval provedení důkazu ověřením čísel IMEI, výslechem čtyř českých svědků a opětovným dožádáním ke švédské daňové správě, aby zajistila výslech Vitali Rakhlenka. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Správce daně vyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem čtyř českých svědků, jejichž výpovědi měly podle stěžovatele dokazovat vyvezení zboží z České republiky. Ze skutečností, které svědci vypověděli, vyplývá pouze to, že zboží, které mělo být předmětem intrakomunitárního obchodu, zřejmě opustilo území České republiky. Neprokazovaly však skutečné dodání zboží deklarovaným subjektům (Handea AB a Vitali Rakhlenko – Expert Mobil VR). Nejvyšší správní soud podotýká, že předmětem dokazování není dodání zboží do zahraničí jako takové, nýbrž dodání zboží konkrétnímu subjektu, který je registrován k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropské unie. Případné provedení důkazu prostřednictvím výrobních čísel IMEI tak nemělo potenciál dokázat dodání zboží do jiného státu, což správní orgány správně vyhodnotily (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 6 Afs 117/2014-49).

Nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele, podle nichž měl správce daně prostřednictvím dalšího dožádání zajistit výslech Vitali Rakhlenka a umožnit stěžovateli, aby prostřednictvím dožádání pokládal svědku Rakhlenkovi otázky. Nejvyšší správní soud stejně jako předtím krajský soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 9. 2007 ve věci Twoh International BV, C-184/05, ve kterém se soud vyjádřil k účelu unijních předpisů o správní spolupráci v oblasti nepřímých daní. Správce daně proto nepochybil, pokud stěžovatelovu návrhu na zajištění opakovaného dožádání ke švédské daňové správě za účelem zajištění výslechu Vitali Rakhlenka nevyhověl. Stěžovatel tvrdil, že jednal v dobré víře, protože se podle jeho názoru jednalo o standardní obchodní transakci. Argumentoval tím, že soudu předložil dostatek důkazů svědčících o tom, že dodání zboží do jiného členského státu realizoval. Poukazoval zejména na prohlášení Vitali Rakhlenka. Tvrdil také, že se v průběhu kontraktace nevyskytly žádné okolnosti, z nichž by mohl dovodit, že zde hrozí riziko účasti na daňovém podvodu. Nejvyšší správní soud ani těmto námitkám stěžovatele nepřisvědčil.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 5/2021.