Zástavní právo - výběr z judikatury

(podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 2/2010 pod č. 1982/2010)

Z prostorových důvodů uvedeme u prvního judikátu rozšířeného senátu pouze právní věty, ze kterých vyplývá, že v případě nesouhlasu se zřízením zástavního práva se můžeme domáhat soudní ochrany. Rozšířený senát tak změnil názor vyjádřený v dřívějším rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 162/2004-61, publikovaném pod č. 613/2005 Sb. NSS. V něm pátý senát uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky dle § 72 zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím předběžné povahy, neboť se jedná pouze o dočasné opatření, jehož platnost je zákonem omezena do splatnosti daňové pohledávky, a proto je ve smyslu § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) ze soudního přezkumu vyloučeno. Rozšířený senát však došel k opačnému závěru. I když se rozsudek týká již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), je využitelný i v podmínkách daňového řádu.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 čj. 9 Afs 93/2012-44)

Daňový subjekt nebyl spokojen se zřízením zástavního práva, neboť tvrdil, že mělo být přihlédnuto k absolutní neplatnosti kupní smlouvy, která byla rozhodující pro vznik daně. Problémem však byla skutečnost, že výši daně je nutno rozporovat v řízení proti platebnímu či dodatečnému platebnímu výměru a nikoli proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Stejně tak nebyl důvod pro přerušení řízení do doby, než se případně rozhodne o obnově řízení ve věci platebních výměrů. Zřízení zástavního práva bylo v pořádku, neboť vycházelo z pravomocných platebních výměrů na daň. I když se rozsudek týká již zrušeného zákona o správě daní a poplatků, lze jeho východiska využít i v podmínkách daňového řádu. Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nevzal v potaz absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě byly vydány dodatečné platební výměry. Má tak za to, že je zatížen daňovou povinností, která je zjevným excesem, neboť je založena na neplatném právním úkonu. Postup státních orgánů, které odmítají v projednávané věci přezkoumat zajišťovaná rozhodnutí, představuje dle stěžovatele nepřípustný a protiústavní přepjatý formalismus.

Uvedené námitky stěžovatele směřují vůči pravomocným dodatečným platebním výměrům, které byly vydány ve vyměřovacím řízení upraveném v části třetí zákona o správě daní a poplatků. Zajištění daňové pohledávky zřízením zástavního práva je však upraveno v části šesté zákona o správě daní a poplatků týkající se placení daní, konkrétně v ustanovení § 72 tohoto zákona. Jak z prosté logiky určené posloupností fází daňového řízení, tak i ze systematiky zákona o správě daní a poplatků je zřejmé, že . Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s odůvodněním krajského soudu, který konstatoval, že K tomuto účelu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí, jímž byla vyměřena daň, neboť pouze na základě těchto opravných prostředků lze zpochybnit správnost a zákonnost platebního výměru. V posuzované věci, tj. v řízení, kde bylo napadeným rozhodnutím zřízeno zástavní právo k nemovitosti stěžovatele, již není prostor pro zpochybnění správnosti zajišťovaných rozhodnutí. S odkazem na výše uvedené lze ve shodě s krajským soudem vyslovit, že , resp. v řízení odvolacím .

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli nebyla odepřena možnost uplatnit jím tvrzené skutečnosti a prověřit zákonnost a platnost napadených rozhodnutí na základě nově uvedených hledisek. Nemožnost zohlednit tato tvrzení v následném zajišťovacím řízení není možno označit za přepjatý formalismus ve správním soudnictví. Těmito kasačními námitkami by se Nejvyšší správní soud mohl zabývat jen v řízení, kde by předmětem soudního přezkoumání byly právě ony dodatečné platební výměry. Ty však byly na základě daňové kontroly a vyměřovacího řízení vydány dne 13. 12. 2006, a ačkoliv stěžovatel v jiných řízeních jejich správnost a zákonnost napadal, k jejich zrušení nedošlo a jsou stále pravomocné. Je na ně nutné pohlížet jako na existující rozhodnutí zakotvující povinnost stěžovatele uhradit uvedenou částku. V postupu správních orgánů ani v postupu krajského soudu s ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud přepjatý formalismus neshledal.

K námitce stěžovatele, že zřízení zástavního práva k jeho nemovitosti představovalo v posuzované věci nepřípustný zásah do jeho vlastnického práva, zdejší soud odkazuje na výše uvedené, tj. že tato pravomoc správce daně vychází ze zákonného zmocnění. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že zásahy do vlastnického práva jako práva základního je potřeba co nejvíce minimalizovat. V posuzované věci nicméně Nejvyšší správní soud neshledal dva či více rovnocenných výkladů ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků. Ze zákona zřetelně plyne, že k zajištění daňové pohledávky může správce daně rozhodnutím zřídit zástavní právo. Správce daně zřídil zástavní právo na základě dodatečných platebních výměrů, které nabyly právní moci. Námitku stěžovatele je možno spíše klasifikovat jako námitku směřující proti způsobu zajištění daňové pohledávky. Správce daně proto mohl z dostupných institutů využít buď zřízení zástavního práva, nebo vymáhání daňových nedoplatků.

Nejvyšší správní soud má však za to, že postupoval-li v projednávané věci správce daně tak, že rozhodnutím zřídil zástavní právo k nemovitosti stěžovatele, potom nezvolil nepřiměřený způsob pro omezení vlastnických práv stěžovatele a postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu o minimalizaci zásahů do vlastnictví. . Zástavním právem postižená nemovitost se i nadále nachází ve vlastnictví stěžovatele. Vlastníkovi věci, na níž bylo zřízeno zástavní právo, je umožněno věc užívat a požívat, dokonce může formálně s věcí i disponovat. Ve vztahu k značné výši daňových nedoplatků (cca 500 000 Kč) se jeví postup zřízením zástavního práva k nemovitosti stěžovatele přiměřeným. Zdejší soud považuje za vhodné také připomenout, že , neboť jím správce daně pouze zajišťuje splacení nedoplatku, nicméně zastavená věc zůstává i nadále ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel je tak motivován k zaplacení daňového nedoplatku, neboť jeho splacením zástavní právo na nemovitosti zaniká. Konečně stěžovatel namítal, že krajský soud měl přerušit řízení až do pravomocného skončení soudních řízení týkajících se obnovy daňového řízení a prominutí daně vedených u Městského soudu v Praze.

Krajský soud soudním uvážením, které v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, dospěl k závěru, že není třeba řízení přerušovat, neboť dle jeho názoru vedení těchto řízení nemůže ovlivnit závěry krajského soudu o tom, zda žalovaný v sobě vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva rozhodl v souladu se zákonem, či nikoliv. Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem krajského soudu ztotožnil. Vyjde-li z řízení před Městským soudem v Praze najevo, že dodatečné platební výměry jsou nezákonné a budou následně správcem daně zrušeny, bude na místě zrušit i zástavní právo váznoucí na nemovitosti stěžovatele. V právě posuzované věci však Nejvyšší správní soud uzavírá, že v napadeném rozsudku a postupu krajského soudu neshledal pochybení, pro něž by bylo zapotřebí napadený rozsudek zrušit.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021 čj. 6 Afs 214/2020-54)

Žalobci bylo zřízeno zástavní právo k obchodnímu podílu v obchodní společností na neuhrazenou daň z příjmů fyzických osob. Poplatník s tím však nesouhlasil, neboť proti dodatečnému platebnímu výměru podal odvolání, o kterém nebylo v době zřízení zástavního práva zatím rozhodnuto. Svou při před soudem vyhrál, neboť doměření daně, proti kterému bylo podáno odvolání, není zatím pravomocné, a proto není možno na zabezpečení její úhrady zřídit zástavní právo. Zástavní právo je v systematice daňového řádu řazeno mezi instituty zajištění daní (část třetí, hlava V, díl 4). Má tedy primárně funkci zajišťovací a teprve následně uhrazovací, vytvářející správci daně podpůrný zdroj uspokojení v případě, že daňový subjekt stanovenou (a zástavním právem zajištěnou) daňovou pohledávku řádně a včas nesplní. Motivuje tedy daňový subjekt k plnění daňových povinností a jejich řádnému a včasnému zaplacení. Povahou rozhodnutí o zřízení zástavního práva se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS, v němž uvedl:

Městský soud nepochybil, odmítl-li se zabývat stěžovatelovou argumentací směřující proti správnosti výše stanovené daně, obsaženou v odvolání podaném proti dodatečnému platebnímu výměru na daň. V tomto soudním řízení již totiž nelze věcnou správnost „zajišťovaného“ rozhodnutí zpochybňovat. Zajišťovací řízení, v němž dochází ke zřízení zástavního práva, může být zahájeno toliko v případě existence daňové pohledávky, zjištěné a pravomocně stanovené ve vyměřovacím

(dne 17. 10. 2017) .

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 čj. 4 Afs 48/2015-32)

Vůči žalobci bylo zřízeno zástavní právo na cca 20 pozemků k zajištění daně přes 30 mil Kč, ke třem vozidlům k dlužné dani přes přes 16 mil. Kč a k obchodnímu podílu v jiné společnosti k zajištění daně přes 10 mil. Kč. Žalobce zpochybnil pouze zástavu obchodního podílu, u něhož zástavní právo komplikovalo jeho další podnikatelské aktivity s tím, že podle jeho názoru hodnota ostatního zastaveného majetku plně pokrývá dluhy na daních. Nejvyšší správní soud však konstatoval, že povinností správce daně není detailně oceňovat jednotlivý majetek, zásada proporcionality spočívá pouze v tom, že zajištění by nemělo být v řádovém nepoměru ke dlužné dani, a argumenty žalobce neuznal. Proti rozhodnutím o zřízení zástavního práva podal žalobce odvolání, které v doplnění odůvodnil tak, že toto doplnění je podáváno toliko vůči jedinému rozhodnutí o zřízení zástavního práva, a to zatěžující obchodní podíl žalobce ve společnosti ZE-KOV METAL s. r. o. Důvodem je skutečnost, že v současné době je u této společnosti uskutečňována velká investiční akce, pro jejíž splnění je třeba zjistit u komerční banky, který však nemůže být vydán z důvodu zřízení zástavního práva. Žalobce dále zdůraznil, že je připraven poskytnout součinnost za účelem prokázání hodnoty ostatního zajištěného majetku. Vyslovil přitom přesvědčení, že tento majetek zcela postačuje k úhradě vymáhaných pohledávek a jejich příslušenství, včetně nákladů exekučního řízení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani při zachování zásady přiměřenosti nelze ustanovení § 170 daňového řádu vyložit tím způsobem, že ukládá správci daně povinnost, která v tomto ustanovení zcela zjevně obsažena není. Typickým příkladem nesprávného postupu by podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo zřízení zástavního práva k majetku, jehož hodnota bude již na první pohled – bez nutnosti podrobného znaleckého zkoumání, ale za použití zdravého rozumu a obecných znalostí o cenové relaci – činit několik desítek milionů korun, přičemž zástavní právo bude zřízeno kvůli neuhrazené dani v řádech tisíců korun a kdy bude zjevné, že daňový subjekt má jiné disponibilní majetkové prostředky, jejichž prostřednictvím by mohl neuhrazenou daň uhradit.

Aplikaci principu proporcionality je totiž nutné vnímat i v tom smyslu, že v případě zástavního práva ještě nedochází k vlastní exekuci a zbavení vlastnických práv daňového subjektu k takovému majetku. Nejvyšší správní soud má za to, že proporcionalitu nelze vnímat jednostranně tím způsobem, že se přihlédne pouze k výši majetku, kterého se zásah správce daně týká, ale je nutné zohlednit i ty skutečnosti, které správce daně k takovému jednání vedly. To znamená, že neproporcionálním není takové jednání správce daně, které se týká majetku značné hodnoty, protože je zejména nutné zohlednit i výši neuhrazené daně, kvůli níž správce daně takové jednání učinil. V tomto směru je třeba zdůraznit, že . Mohl tak podle názoru Nejvyššího správního soudu učinit již v průběhu daňového řízení minimálně tím, že by předložil odhad tamější realitní kanceláře ohledně předpokládané výše prodejní ceny dotčených nemovitostí. Za situace, kdy vysoká hodnota zastavených nemovitostí není zřejmá na první pohled, jak tomu je v projednávané věci, a kdy žalobce v tomto směru ničeho bližšího nedoložil, případně ani nenavrhl provedení jakéhokoli dokazování, lze považovat postup správce daně, resp. stěžovatele za souladný se zákonem, neboť nic nenasvědčuje, že by zřízení zástavního práva bylo neproporcionální. Pokud by správce daně měl zjišťovat hodnotu podílu žalobce v této společnosti, musel by ji (případně Žalobce) kontaktovat a vyžádat si od ní příslušné podklady. To by žalobce nepochybně informovalo o tom, že tu existuje nebezpečí zřízení zástavního práva a měl by tak možnost účel vedeného řízení o zřízení zástavního práva zmařit. Nejvyšší správní soud tedy dospívá k závěru, že postup správce daně, resp. stěžovatele nebyl neproporcionální. Z obsahu daňového spisu totiž vyplývá, že žalobce má neuhrazenou daň včetně příslušenství ve výši několika desítek milionů korun, kterou neuhradil ani po několika letech, přičemž tento dluh i podle samotného žalobce neustále narůstá.

Nejvyšší správní soud připouští, že množství zastavovaného majetku je poměrně značné a jeho pravděpodobná hodnota je vysoká. Samotná výše hodnoty zastaveného majetku ovšem nedokládá, že by postup správce daně byl neproporcionální. Pokud žalobce v daňovém řízení uváděl, že ve vztahu k jeho obchodní společnosti ZE-KOV METAL s. r. o. je postup správce daně nepřiměřený, protože mu brání v získání akreditivu u komerční banky, a že je připraven poskytnout správci daně součinnost za účelem prokázání hodnoty svého majetku, je takový postup zcela nedostatečný. Podle názoru Nejvyššího správního soudu mu totiž nic nebránilo již v době této nabídky prokázat, jakou hodnotu má zastavovaný majetek, případně jeho část, která by byla způsobilá k úhradě celé výše daňového nedoplatku. Svá tvrzení ohledně výše hodnoty zastaveného majetku žalobce rovněž neprokázal ani v řízení před soudem, ačkoli na něm spočívalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

(podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, čj. 45 Af 11/2012-21, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 4/2013 pod č. 2787/2013)

Finanční úřad zřídil zástavní právo na neuhrazenou daň manželky žalobce k rodinnému domku a pozemku, které měli ve společném jmění manželů. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva finanční úřad zaslal žalobci pouze na vědomí s tím, že mu upřel možnost se proti němu odvolat, protože jde údajně o rozhodnutí procesní povahy, které se mu pouze zasílá na vědomí. Krajský soud s tímto názorem nesouhlasil. Na jedné straně potvrdil, že zástavní právo lze zřídit na majetek ve společném jmění, aniž je vyžadován souhlas druhého z manželů, který na daních nedlužil. Na straně druhé však i tento manžel je příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva a má možnost se proti takovémuto rozhodnutí odvolat.

Právní věty:

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nebyl příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky, neboť rozhodnutím o zřízení zástavního práva nebyla žalobci ve smyslu § 101 odst. 3 daňového řádu uložena povinnost, přiznáno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem. Žalovaný se proto domnívá, že rozhodnutím nebylo do žalobcovy právní sféry zasaženo, ani se nezměnilo jeho postavení. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva je předběžným opatřením, kterým finanční úřad zajistil svoji daňovou pohledávku.

Krajský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: V této věci je nezbytné nejprve posoudit povahu rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky (§ 170 odst. 1 daňového řádu).

Argumentace žalovaného, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je rozhodnutím procesním, které nemá vliv na hmotněprávní postavení vlastníka zástavy, není správná. Nelze omezovat faktické důsledky rozhodnutí o zřízení zástavního práva toliko na prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku na dobu 30 let od zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí (§ 160 odst. 6 daňového řádu). Nelze opomenout, že . V posuzované věci však žalovaný neuznal vůbec žádný zásah do práv a povinností žalobce; ani ten v podobě prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Argumentoval tím, že žalobce není daňovým subjektem a jeho daňová pohledávka nebyla zajišťována. V důsledku tohoto závěru nepovažoval žalobce za příjemce rozhodnutí o zřízení zástavního práva a neumožnil mu vůbec žádnou obranu proti tomuto rozhodnutí. Žalovaný však zcela pominul, že žalobce je vlastníkem zástavy, a tudíž je fakticky postižen stejnými omezeními jako jeho manželka, jejíž daňová pohledávka byla zajišťována. K tomu je třeba uvést, že odvolání manželky žalobce žalovaný věcně projednal a zamítl jej rozhodnutím ze dne 22. 11. 2011. I toto rozhodnutí přezkoumával krajský soud a rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, čj. 45 Af 3/2012-31, žalobu zamítl. Krajský soud na to navázal úvahou, že lze-li použít na úhradu pohledávky vzniklé za trvání manželství jen vůči jednomu z bývalých manželů majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve společném jmění manželů, které zaniklo rozvodem, je nepochybné, že tak lze učinit i v situaci, kdy manželství nezaniklo a společné jmění manželů trvá. Přitom je-li pohledávka finančního úřadu pohledávkou, k jejímuž uspokojení by mohl být použit majetek nacházející se ve společném jmění manželů, je možné tímto majetkem tuto pohledávku rovněž zajistit z titulu zástavního práva zřízeného podle § 170 odst. 1 daňového řádu. Institut zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daně je totiž ve své podstatě institutem, který má následnou exekuci usnadnit.

Z těchto důvodů v situaci, kdy je zastavován majetek patřící do společného jmění manželů, je příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky (§ 170 odst. 1 daňového řádu) vedle daňového dlužníka i jeho manžel, neboť i jemu se tímto rozhodnutím ukládá povinnost (§ 101 odst. 3 daňového řádu). Nepřichází do úvahy, aby mu toto rozhodnutí bylo zasíláno pouze na vědomí bez možnosti jakékoli účinné obrany.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 čj. 7 Afs 336/2019-30)

Žalobkyně tvrdila, že zřízení zástavního práva bylo nezákonné, protože byla výlučným vlastníkem nemovitosti (dlužníkem byl manžel). Odvolací orgán korigoval původní názor celního úřadu, že zastavená nemovitost byla ve společném jmění manželů, a zhodnotil vlastnictví jako podílové. Nejvyšší správní soud sice nepřisvědčil žalobkyni, že napadené rozhodnutí je nicotné, protože skutečnost, že je pouze ona zapsána v katastru jako vlastník, ještě automaticky neznamená, že by bylo zcela nemožné zřídit zástavní právo. Rozhodnutí žalovaného však zrušil z procesního důvodu, neboť žalovaný před rozhodnutím o odvolání nedal možnost se žalobkyni vyjádřit k novému posouzení situace, které bylo odlišené od prvostupňového názoru celního úřadu. Dle stěžovatelky spočívá nicotnost rozhodnutí celního úřadu v tom, že jím bylo zřízeno zástavní právo k jejímu výlučnému majetku, ačkoliv nebyla účastníkem řízení a vymáhaný dluh nebyl jejím ani součástí SJM, a dále ve vnitřním rozporu mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním, neboť se zde hovoří o tom, že jsou zastavované nemovitosti součástí SJM. Stěžovatelkou označené důvody nicotnosti nicméně nelze subsumovat pod žádnou z variant upravených v § 105 odst. 2 daňového řádu.

. Údajný rozpor mezi výrokem rozhodnutí celního úřadu a jeho odůvodněním je tudíž třeba považovat za domnělý. Stěžovatelku jakožto manželku daňového subjektu proto nelze považovat za osobu, která by vůbec (za žádných okolností) nemohla být nositelem povinností uložených jí rozhodnutím celního úřadu o zřízení zástavního práva. Z výše uvedených důvodů tudíž nelze přisvědčit její námitce nicotnosti.

Další nezákonnost stěžovatelka spatřuje v tom, že ji žalovaný – ačkoliv prováděl dokazování – neseznámil se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a neumožnil jí, aby se k nim vyjádřila. Rovněž ji neseznámil se změnou právního názoru. Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný prováděl v odvolacím řízení dokazování ve smyslu § 115 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný přitom provedl a zhodnotil nejen dokumenty (důkazní prostředky), které předložila k odvolání stěžovatelka (rozsudek o zúžení SJM), ale i dokumenty, které obstaral celní úřad (kupní smlouvy). Tyto podklady nemohly být předmětem dokazování v prvostupňovém řízení, neboť před celním úřadem žádné dokazování neprobíhalo a všechny byly do spisu doplněny až po vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Na základě nově provedených důkazních prostředků pak žalovaný posoudil zjevně zcela odlišně otázku majetkového režimu daňového dluhu. Přestože se ztotožnil s celním úřadem v tom, že nemovitosti tvořily součást SJM, právní závěry v této otázce podepřel nově provedenými důkazními prostředky a samostatnou argumentací. Ostatně, sám žalovaný nepopírá, že dospěl k odlišnému právnímu názoru než celní úřad a že do spisu doplnil nové podklady.

Zcela mylně se ovšem domnívá, že se jednalo o změnu ve prospěch stěžovatelky a že pokud tyto podklady stěžovatelka znala, neměl on sám povinnost ji s jejich hodnocením seznamovat. Pro aplikaci § 115 odst. 2 daňového řádu není znalost daňového subjektu o podkladech rozhodnutí sama o sobě . Za situace, kdy rozhodnutí celního úřadu nebylo zjevně podloženo dostatečnými skutkovými zjištěními a absentovaly v něm úvahy, které vedly ke zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky, bylo na žalovaném, aby tyto nedostatky napravil v odvolacím řízení postupem podle § 115 daňového řádu. Žalovaný sice doplnil podklady rozhodnutí a korigoval právní hodnocení celního úřadu, avšak s výsledky dokazování a se svými úvahami stěžovatelku neseznámil a neumožnil jí, aby se k nim vyjádřila. Stěžovatelka tak až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí netušila, z jakých důvodů je zřizováno zástavní právo k nemovitostem, které jsou dle výpisu z katastru nemovitostí jejím výlučným vlastnictvím. Nebylo jí ani umožněno reagovat na změnu právního názoru, že tyto nemovitosti vlastní z ideální poloviny.

Takovým postupem žalovaný upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a dopustil se závažné procesní vady. Pro absenci jakékoliv interakce se stěžovatelkou přitom nebylo možné jeho postup hodnotit jako ryze formální pochybení bez dopadů do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Porušením § 115 odst. 2 daňového řádu se v projednávané věci žalovaný dopustil takové vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud měl pro tuto vadu řízení napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; pokud tak neučinil, je jeho rozsudek nezákonný. Námitkami, které se týkaly samotného posouzení zákonnosti zřízení zástavního práva, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tím předjímal další postup a úvahy žalovaného.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016 čj. 2 Afs 276/2016-28)

Žalobce namítal, že zástavní právo by nemělo být zřízeno, neboť jeho dluhy byly již částečně uhrazeny a mimoto na jejich vymožení probíhala . Také uváděl, že zástavní právo může být zřízeno pouze na dluh na dani samotné a nikoli na jejím dlužném příslušenství. Ani jeden z těchto argumentů soud neakceptoval, zákonnost postupu finančních orgánů potvrdil.

Ve správním řízení bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem stěžovatele. Právními tituly (důvody) pro zřízení zástavního práva byla celkem čtyři rozhodnutí, jimiž byly stěžovateli uloženy peněžité povinnosti. Konkrétně se jednalo o platební výměr ze dne 5. 9. 2002, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby do státního rozpočtu odvedl neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 15 000 Kč. Platebním výměrem ze dne 19. 8. 2003 pak bylo stěžovateli předepsáno penále ve výši 32 272 Kč za opožděně uhrazenou daňovou povinnost. Dalším právním titulem byl exekuční příkaz ze dne 31. 3. 2008, podle něhož byl stěžovatel povinen hradit exekuční náklady ve výši 706 Kč, a exekuční příkaz ze dne 4. 12. 2007, podle kterého měl hradit exekuční náklady ve výši 404 Kč.

V řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem již není prostor pro zpochybnění správnosti těchto podkladových (zajišťovaných) rozhodnutí. Pokud jde o splatnost pohledávek plynoucích z podkladových (zajišťovaných) rozhodnutí, tu stěžovatel nerozporuje. Netvrdí ani a neprokazuje, že by v nich stanovenou povinnost v celém rozsahu splnil (naopak tvrdí, že z důvodu nemajetnosti plnit nemohl, což je však vzhledem ke shora uvedenému námitka, kterou nelze zohlednit). podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem. Kromě toho lze poznamenat, že (zákon souběh zajišťovacího a exekučního řízení ostatně předpokládá, srov. např. § 197 odst. 2 daňového řádu). Z kasační stížnosti lze dále vysledovat, že se Daní ve smyslu § 170 odst. 1 daňového řádu se rozumí nejen samotná daň, ale také další peněžitá plnění, která daňový zákon za daň považuje (viz § 2 odst. 3 až 5 daňového řádu). Odvod za porušení rozpočtové kázně spadá pod pojem daně, neboť jde o peněžité plnění, při jehož správě se postupuje podle daňového řádu [§ 44a odst. 11 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu]. Rovněž daňové penále a exekuční náklady vzniklé v rámci daňové jsou podle § 2 odst. 4 a 5 daňového řádu považovány za daň.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 8. 8. 2018 čj. 10 Afs 113/2018-76)

Žalobce tvrdil, že žalovaný vydával rozhodnutí o zřízení zástavního práva k odštěpnému závodu zahraniční osoby, s čímž soudy nesouhlasily; předmětem komunikace byla zahraniční osoba jako daňový dlužník. Obdobně byly zamítnuty námitky stran nesprávného doručování, nejasnosti vlastnictví, nepříslušnosti správce daně, nesprávného podepisování. V neposlední řadě nebyla uznána ani námitka, že zástavní právo nevzniklo, protože katastrální úřad návrh na vklad zástavního práva zamítnul – podle soudu i tak existovalo.

Právní věta:

V kasační stížnosti stěžovatel velmi obsáhle a podrobně argumentuje, že organizační složka/odštěpný závod zahraniční právnické osoby není pro účely zákona o DPH daňovým subjektem. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného identifikuje daňový subjekt jako VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft s uvedením sídla v SRN a dále uvedením organizační složky v ČR. V záhlaví rozhodnutí je uvedeno, že daňový subjekt VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft podniká na území ČR prostřednictvím organizační složky. Z uvedeného je podle NSS evidentní, že obdobně – jako ve věci 9 Afs 69/2017 – byla za daňový subjekt označena zahraniční právnická osoba a bylo pouze uvedeno, že v ČR podniká prostřednictvím organizační složky. V rozhodnutí žalovaného je toto označení uvedeno výslovně již hned v záhlaví rozhodnutí. To, že daňové orgány nad rámec nezbytně nutného označení uvedly, že daňový subjekt podniká na území ČR prostřednictvím organizační složky, nemohlo vést k nezákonnosti označení jasně vymezeného daňového subjektu přímo jako zahraniční právnické osoby. Označení též prostřednictvím odštěpného závodu navíc není bez významu s ohledem na to, že zahraniční právnické osobě je třeba v souladu s § 45 odst. 1 daňového řádu doručovat prostřednictvím její organizační složky na území ČR. Ostatně stejným způsobem označuje daňový subjekt – dlužníka i sám stěžovatel v kasační stížnosti, aniž by byl zjevně jakkoliv nejistý, za koho tato podání . Je pravdou, že podle § 130 odst. 1 a 3 daňového řádu platí, že daňové identifikační číslo je tvořeno kódem „CZ“ a kmenovou částí, kterou tvoří obecný identifikátor. Tím je v případě právnických osob identifikační číslo. Podle § 49 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, se IČO přiděluje i odštěpnému závodu. Lze tedy souhlasit, že daňovému subjektu mělo být přiděleno DIČ odlišné. S ohledem na jasné označení daňového subjektu jako zahraniční právnické osoby uvedením jejího názvu a sídla nemohlo být použití nepřesně vytvořeného DIČ, které se formálně vztahovalo k organizační složce, pro daňový subjekt zavádějící. (například by byl i pozměněný název či adresa daňového subjektu).

Co se týče námitek vztahujících se ke spornému zápisu vlastnictví nemovitostí v katastru, NSS souhlasí se závěry městského soudu, že organizační složka/odštěpný závod samozřejmě nemůže být vlastníkem čehokoliv. Vlastníkem, tedy subjektem vlastnického práva, může být právnická osoba, jejíž je odštěpný závod součástí. (jak správně uvádí městský soud, tuto otázku již NSS také řešil v rozsudku ze dne 14. 4. 2016, čj. 9 As 242/2015-55, kde NSS mj. v bodě 35 uvedl, že situaci stěžovatele je třeba řešit soukromoprávní cestou). NSS k tomu dodává, že stěžovatel rozhodně nemůže směšovat vady nebo dokonce (tvrzenou) nicotnost rozhodnutí žalovaného s vadným zápisem vlastnictví v katastru nemovitostí. NSS opakuje, že z žalobou napadeného rozhodnutí je naprosto jasné, kdo je jeho adresátem (viz shora).

NSS dále zvážil, jaký dopad na platnost rozhodnutí žalovaného má skutečnost, že katastrální úřad zamítl návrh na vklad zástavního práva. Stěžovatel trvá na tom, že jestliže katastrální úřad zamítl návrh na vklad, došlo k zániku zástavního práva. Je totiž v rozporu s právní jistotou, aby existovalo rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva, a současně pravomocné rozhodnutí, kterým byl návrh na vklad zástavního práva zamítnut. Městský soud k tomu v bodech 52 a 53 rozsudku uvedl, že katastrální úřad skutečně rozhodl dne 2. 3. 2015 o zamítnutí návrhu na vklad na základě rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Tato skutečnost však nemá dle městského soudu vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, případně dokonce jejich nicotnost, neboť soud neshledal, že by mohla být na újmu právům stěžovatele nebo třetích osob. Soud v této souvislosti neshledal žádné vady, kvůli kterým by musel přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí. Neztotožnil se proto ani s poslední stěžovatelovou námitkou. Podle § 170 odst. 4 věty druhé daňového řádu k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jakož i k dalšímu majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry, , popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr. Jak uvádí odborná literatura s odvoláním na důvodovou zprávu k daňovému řádu, jde o zvláštní úpravu oproti úpravě zástavního práva v občanském právu, kde zástavní právo vzniká až vkladem do katastru nemovitostí (srov. § 1316 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v e znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). NSS se ztotožňuje s názorem žalovaného, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí zakládá účinky zástavního práva , tedy teprve v tomto okamžiku vznikají účinky zástavního práva vůči třetím osobám. . Nerozhodne-li katastrální úřad o vkladu zástavního práva, účinky vůči třetím osobám nevznikají. To však nic nemění na trvající existenci zástavního práva, byť jeho účinky existují mezi daňovým subjektem a správcem daně, resp. též třetí osobou, je-li vlastník zástavy odlišný od daňového subjektu (§ 170 odst. 3 daňového řádu). Ze zákona výslovně ani mlčky neplynou takové důsledky, o kterých spekuluje stěžovatel, tedy zánik zástavního práva v důsledku rozhodnutí katastrálního úřadu, že se vklad práva zamítá. Zákonnost rozhodnutí žalovaného o zřízení zástavního práva kontroluje správní soud v nynějším řízení. NSS nevylučuje, že důvod zamítnutí návrhu na vklad může souviset i s důvodem zrušení rozhodnutí o zřízení zástavního práva správním soudem. Tak tomu ovšem v nynější kauze není, stěžovatel argumentoval jinými důvody, z nichž vyvozoval nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně katastrální úřad zjevně může návrh na vklad zamítnout i z důvodů, které se zákonností samotného rozhodnutí o zřízení zástavního práva vůbec nesouvisí a souviset nemohou.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje, že správce daně – Specializovaný finanční úřad – byl příslušný rozhodovat v jeho věci. Jeho argumentace nicméně stojí na tom, že není-li jasné, kdo byl vlastně daňovým subjektem a kdo jako daňový subjekt v daňovém řízení vystupoval, nelze mít za to, že správcem daně byl právě Specializovaný finanční úřad. NSS k tomu ale uvádí, že tato argumentace je vadná, neboť NSS již v části A. vyvrátil, že by nebylo jasné, s kým vlastně správce daně jako s daňovým subjektem jednal. V detailech pak, co se týče otázky příslušnosti správce daně, lze odkázat na rozsudek 9 Afs 69/2017, body 81-86.

Stěžovatel konečně polemizuje i s tím, jak se městský soud vypořádal s námitkou podpisu rozhodnutí správce daně osobou neoprávněnou. Současně kritizuje, že soud dokazoval mimo jednání. K tomu lze jen stručně uvést, že s obdobnou námitkou se již NSS vypořádal v rozsudku 9 Afs 69/2017, body 94-98. Proto i nyní NSS opakuje, že městský soud vskutku pochybil, pokud pro svůj závěr o oprávnění úředních osob podepsat napadená rozhodnutí použil Podpisový řád Odvolacího finančního ředitelství, který nebyl součástí původního správního spisu, aniž by jeho obsahem provedl důkaz. Obsah daného podpisového řádu není skutečností obecně známou ani se nejedná o právní předpis uveřejněný nebo oznámený ve Sbírce zákonů České republiky, což jsou výjimky z povinnosti provádět dokazování (§ 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 64 s. ř. s). Aby však tato vada byla důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu, musela by mít alespoň potenciální vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. NSS již v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, čj. 10 As 1/2014-187, dospěl k následujícímu závěru: Obdobně jako ve věci 9 Afs 69/2017 stěžovatel v žalobě žádná tvrzení o nezákonnosti podpisu nevznesl, ale pohyboval se pouze v rovině obecných spekulací a hypotéz. I pokud by tedy městský soud z Podpisového řádu Odvolacího finančního ředitelství nevycházel, musel by dospět ke stejnému závěru, tedy o nedůvodnosti žalobní námitky pro její naprostou vágnost. Je proto nadbytečné zabývat se i tvrzeným rozporem mezi Podpisovým řádem Odvolacího finančního ředitelství a Organizačním řádem Finanční správy, neboť žaloba zůstala jen v rovině spekulací. Navíc bylo zástupci stěžovatele dne 4. 8. 2015 doručeno vyjádření žalovaného, ve kterém se žalovaný na Podpisový řád Odvolacího finančního ředitelství odvolává a rozsáhle z něj cituje (na č. l. 23, s. 5 vyjádření). Stejným způsobem, který byl uveden v tomto vyjádření, vypořádal námitku městský soud. Stěžovatel tak měl i v řízení před městským soudem možnost na toto tvrzení žalovaného reagovat. Byť k tomu nedostal příležitost při jednání, mohl samozřejmě reagovat replikou, eventuálně se domáhat předložení uvedených dokumentů.

(podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 930/2018, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NS 1/2020 pod č. 3/2020)

Závěrečný rozsudek dnešního výběru nevzešel ze správního soudnictví, ale jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobcem v tomto případě byl celní úřad, který se domáhal určovací žalobou, aby soud rozhodl o tom, že několik nemovitostí je v ideálním spoluvlastnictví žalovaných A a B, a to každého z 50 %. Žalovaný B totiž dlužil na daních a nemovitosti byly v katastru nemovitostí zapsány na jeho manželku (žalovaná A). Celní správa došla k názoru, že i když měli manželé soudně zúženo společné jmění manželů jen na obvyklé vybavení domácnosti, díky nevypořádání společného jmění manželů jsou předmětné nemovitosti (bez ohledu na zápis v katastru nemovitostí) v ideálním spoluvlastnictví obou manželů. Manželka však tvrdila, že zmíněné nemovitosti pořídila výhradně ze svých prostředků, a proto nebylo nutné žádné vypořádání společného jmění v této oblasti provádět. Katastrální úřad odmítl zástavní právo zapsat, neboť by nebylo v souladu s vlastnictvím evidovaným v katastru pouze na manželku. Soudy však rozhodly, že určovací žaloba není oprávněná, nikoli však z důvodů, že by žalovaná manželka vlastnila pouze část nemovitostí, ale proto, že soudy konstatovaly, že celní orgány nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Podle názoru soudů totiž mohou, bez ohledu na zápis v katastru nemovitostí, posoudit samy jako předběžnou otázku, v čím vlastnictví se nemovitosti nacházejí, a nemají tedy proto důvod určovací žalobu podávat. Určovací žalobu by pak mohla např. manželka, která by tvrdila, že nemovitosti jsou pouze v jejím vlastnictví; ta by již oprávněný zájem měla.

Právní věta:

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu. Má místo jednak tam, kde její pomocí lze stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitých věcí a která nechce být zapsána jako vlastník nemovitých věcí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitých věcí. Předpokladem však také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem.

Správce daně může zřídit rozhodnutím zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud daňový řád nestanoví jinak (srov. § 170 odst. 1 daňového řádu). Zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva daňovému subjektu nebo osobě odlišné od daňového subjektu, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 170 odst. 3 daňového řádu. Zástavní právo k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí i k dalšímu majetku, o kterém jsou vedeny veřejné registry, vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr (srov. § 170 odst. 4 daňového řádu). Správce daně může vykonat zástavní právo podle občanského zákoníku, přičemž při výkonu zástavního práva se přiměřeně použijí ustanovení o provádění daňové (srov. § 170a daňového řádu). Daňovou exekucí prodejem nemovitých věcí lze postihnout nemovitou věc, která je ve vlastnictví dlužníka; tento postup se uplatní i při prodeji spoluvlastnického podílu na nemovité věci (srov. § 218 daňového řádu). Vyskytne-li se v daňovém řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám. Může také dát podnět příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení nebo vyzvat daňový subjekt, popřípadě jinou osobu zúčastněnou na správě daní, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správce daně určí (srov. § 99 odst. 1 daňového řádu). Správce daně si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu (§ 99 odst. 2 daňového řádu).

Zástavní právo může správce daně zřídit zásadně jen k majetku daňového subjektu [k majetku vlastníka, odlišného od daňového subjektu, jehož nedoplatek je zajišťován, tak může učinit pouze na základě předchozího písemného souhlasu vlastníka s úředně ověřeným podpisem (srov. § 170 odst. 3 daňového řádu)]. Daňovou exekucí prodejem nemovitých věcí může správce daně postihnout jen nemovitou věc, která je ve vlastnictví daňového dlužníka. Skutečnost, že nemovitá věc, ke které má být správcem daně zřízeno zástavní právo, popřípadě která má být postižena daňovou exekucí, je ve vlastnictví daňového subjektu (dlužníka), je zpravidla doložena zápisem jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí. Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Zápis v katastru nemovitostí však nemůže být důkazem vlastnictví daňového subjektu (dlužníka) nebo naopak důkazem toho, že daňový subjekt (dlužník) není vlastníkem nemovité věci, je-li jako její vlastník zapsána jiná osoba, jestliže vyjde najevo, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným právním stavem. Takový nesoulad může vyjít najevo i při zřizování zástavního práva správcem daně nebo při nařizování daňové . Pokud a nařizuje daňovou exekuci z vlastní pravomoci svěřené mu zákonem (§ 170 a § 178 daňového řádu), a je tedy zároveň tím, kdo posuzuje splnění zákonných podmínek pro zřízení zástavního práva a pro nařízení prodejem nemovitých věcí, (§ 99 odst. 1 daňového řádu)

Namítá-li dovolatelka, že pokud by jako správce daně mohla zřídit zástavní právo k jakékoli nemovité věci třetí osoby, o které si myslí, že je ve vlastnictví daňového dlužníka, a toto právo by také mohla vykonat, nebyla by zde téměř žádná ochrana třetí osoby, pak přehlíží, že Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že výkon zástavního práva správce daně k předmětným nemovitým věcem není možný, protože katastrální úřad nebude schopen zapsat exekuční příkaz ani přechod vlastnictví v dražbě (neboť rozhodnutí o udělení příklepu nebude odpovídat stavu zapsanému v katastru nemovitostí). Je tomu proto, že zápis poznámky k nemovitosti o exekučním příkazu k prodeji nemovitosti [§ 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů] ani zápis vlastnického práva vydražitele nemovité věci, která byla předmětem dražby v rámci daňové , do katastru nemovitostí není podmínkou nařízení a provedení daňové prodejem nemovitých věcí ani uspokojení daňové pohledávky v rámci rozvrhového řízení (§ 228 a násl. daňového řádu). Pokud tyto skutečnosti vztáhneme na projednávanou věc, znamená to, že dovolatelka není ohrožena na svých právech a ani se její právní postavení nestává nejistým, a to vzhledem k možnosti posouzení otázky vlastnického práva v daňovém řízení jako otázky předběžné (pokud o ní dosud nebylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem veřejné moci), zřízení zástavního práva k nemovité věci, která je podle tohoto posouzení ve vlastnictví daňového dlužníka, a následné možnosti vymožení takto zajištěné daňové pohledávky. Vzhledem k tomu, že určení vlastnického práva k nemovitostem není v projednávané věci nutné pro uspokojení pohledávky žalobkyně, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, správný. Rozhodnutí o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem by žalobkyni ani nemohlo přinést očekávanou jistotu ohledně skutečného vlastníka nemovitých věcí. Výrok pravomocného rozsudku soudu je totiž závazný zásadně jen pro účastníky řízení (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.) a nikdy nelze vyloučit existenci vlastnického práva třetí osoby, která by rozsudkem o určení vlastnictví předmětných nemovitostí vydaným v řízení, jehož by nebyla účastníkem, nebyla vázána.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 4/2021.