Náhrada škody ve světle recentní judikatury

V první části si dovolím odkázat na , který pro určité specifické případy polemizuje s dosavadními obecnými standardy na prokazování ušlého zisku, kdy by dle právního názoru soudu měly být tyto požadavky „“. V daném případě tím měl na mysli menšího živnostníka, který nevede tak podrobnou dokumentaci o své činnosti a nemá k tomu ani příslušný aparát, jako např. velká obchodní . Praxe a ¹⁾ obecných soudů přitom zpravidla podle názoru soudu tendovala k tomu, že jako téměř výlučný faktor pro posouzení ušlého zisku považovaly konkrétní nerealizované smlouvy či pravidelně se opakující závazky. Ohledně aktuální problematiky ekonomického života Ústavní soud včlenil do svého nálezu mimo jiné úvahu ohledně uzavřených restaurací, když uvedl: „“. Na druhou stranu ani nenaznačil, jak by tedy podobně poškozený měl postupovat při prokazování a stanovení ušlého zisku. Zajisté zisk dosahovaný v předchozím kalendářním roce nemůže samostatně jako indikátor obstát, speciálně pak v době pandemie covid-19.

Problematika ušlého zisku jako taková je již poměrně dlouhé časové období prakticky značně neprobádaným územím. a právní praxe se celkem logicky zaměřují na konkrétní ušlý zisk, u kterého lze reálnými podklady jednoznačně doložit jednotlivé složky uplatňovaného ušlého zisku. Jiné způsoby stanovení ušlého zisku při nedostatku relevantních údajů (modelování různými finančními metodami) jsou doposud spíše předmětem akademických diskusí. Odborná však zajisté představuje a bude představovat důležitou roli v případě uplatňování složitějších nároků při prokazování ušlého zisku. Dne 1. 1. 2021 nabyl účinnosti zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo spravedlnosti ČR má dle § 15 citovaného zákona mimo jiné v gesci vedení seznamu znalců²⁾. Co se ovšem týká ušlého zisku, v seznamu jsem v rámci znaleckého oboru Ekonomika nenašel jediného znalce, který by se výslovně na tuto problematiku specializoval.

Jako poměrně zajímavý případ, který se zejména v korporátní praxi může objevit a nyní se projevil i v aktuální civilní judikatuře, uvádím možnost přenesení břemene odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (typově tedy obchodní ) na jinou (třetí) osobu, a to v zákonem stanovených případech. Touto problematikou se v poslední době zabýval . Byť se po hmotněprávní stránce jedná o případ řešený ještě podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý občanský zákoník“), stávající úprava vykládaných ustanovení je zcela totožná. Konkrétně se jedná o § 2929 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který v první větě uvádí následující: „“.

V daném případě Nejvyšší soud ČR řešil případ, kdy pojistitel požadoval po obchodní korporaci část pojistného plnění jako regresní úhradu, kterou za ni zaplatil v pozici pojištěného. Obchodní se u soudu bránila tím, že o použití vozidla jednatelem společnosti nevěděla a současně k použití vozidla (toho času nezpůsobilého k provozu) nedala souhlas. Zkráceně – soud jednoznačně vyloučil tvrzení, že by o použití vozidla nevěděla, když bylo použito jedním z jednatelů, neboť vědomost člena statutárního orgánu o používání dopravního prostředku je přičítána jako vědomost právnické osobě o této skutečnosti. Naopak však připustil, že skutečností významnou pro to, zda jednatel použil vozidlo proti vůli , může být obsah dohody jednatele a o rozsahu způsobu užívání vozidla. Tento tedy do jisté míry navádí obchodní k předběžné opatrnosti tím, jak správně nastavit vnitřní systém užívání svých vozidel, a to zejména ve vztahu ke svým zaměstnancům.

V této části bych rád ve stručnosti uvedl informaci ke dvěma institutům právní úpravy, které mohou ve výsledku korigovat v konkrétním případě vzniklou škodu. Jedná se o korektiv účasti poškozeného na vzniku škody, tedy skutečnost, zda škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností přičitatelných poškozenému (§ 2918 občanského zákoníku), dříve označovaná též jako (spolu)zavinění poškozeného, a taktéž oprávnění soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit – tzv. soudu (§ 2953 občanského zákoníku).

K dané problematice byl totiž nedávno publikován mimo jiné , který primárně potvrdil již v odborných kruzích poměrně dlouho diskutovanou problematiku. Podle ní je § 2953 občanského zákoníku aplikovatelný i na škůdce – právnickou osobu, což z dikce zákona explicitně nevyplývá, právě naopak, když dané ustanovení mimo jiné uvádí, že soud při úvahách o snížení škody vezme zřetel „“. Z mého pohledu utvrzuje citovaný do praxe ovšem jiný důležitý obecný právní závěr, a to ten, že při rozhodování o náhradě škody může soud v jednom případě použít jak korektiv okolností přičitatelných poškozenému, tak snížení náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných na straně škůdce. To samozřejmě platí za předpokladu, že v obou případech samostatně přesvědčivě odůvodní skutečnosti, proč jsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci toho kterého institutu. Jedním dechem pak v projednávaném případě Nevyšší soud ČR dodává, že soudu je přípustné i v případech tzv. objektivní odpovědnosti.

Problematika odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem prochází v podstatě stále poměrně výraznými změnami, a to zejména v posledních deseti letech, kdy ruku v ruce s významným počtem žádostí o náhradu škody narostla i vyšších soudů na tomto poli. Pojďme tentokrát uvést některá rozhodnutí z poslední doby týkající se především nemajetkové újmy způsobené tzv. nepřiměřenou délkou řízení.

S poměrně zásadní změnou výkladu ohledně posuzování nepřiměřené délky řízení pro rozhodovací praxi obecných soudů přišel . Ve zkratce jde o to, že podle výkladu Ústavního soudu ve správních řízeních, na která navazovalo soudní řízení správní, se nepožaduje jejich separátní posuzování, ale tato řízení se podle právního názoru Ústavního soudu mají posuzovat jako jeden celek. To platí i za předpokladu, že předmětem věci nebylo občanské právo nebo závazek, na druhou stranu se dle citovaného nálezu musí pro uplatnění domněnky o vzniku nemajetkové újmy jednat o rozhodování o základním právu či svobodě. Tímto závěrem³⁾ o jednotě řízení Ústavní soud významně zasahuje do konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR⁴⁾ postupně budované v posledních cca šesti letech, která se v minulém roce projevila i ve znění novelizovaného ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „odškodňovací zákon“). Bez ohledu na závěr, zda bude či nebude v konkrétním případě dovozena jednota řízení, z mého pohledu vydává jasnější a objektivnější obraz o možné újmě poškozeného to, zda došlo či nedošlo ve správním řízení k průtahům. Odškodňování za nepřiměřenou délku řízení již historicky vede k určité paušalizaci⁵⁾ při určování výše zadostiučinění, kdy to následně pro jeden případ může být zcela nedostatečné (např. vazební trestní stíhání) a pro jiný případ s nižším významem pro účastníka řízení naopak zcela neadekvátní. Nutno dodat, že v majoritě případů správní spisy leží dlouhou dobu právě u správních soudů, přičemž tuto dobu může příslušný správní orgán ovlivnit jen minimálně. V principu řádného fungování státu to pak je de lege právě rezort Ministerstva spravedlnosti ČR⁶⁾ (sekundárně samotné soudy, resp. jednotliví soudci), kdo by měl za případnou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení nést odpovědnost.

Časově v závěsu byl vydán ohledně nepřiměřené délky řízení ještě , který v podstatě potvrzuje již předchozí stanoviska a judikaturu ohledně formy přiměřeného zadostiučinění. Pokud tak civilní soud rozhoduje o nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení a dospěje k závěru, že délka takového řízení skutečně nepřiměřená byla, může rozhodnout o zadostiučinění výhradně v podobě konstatování porušení práva jen tehdy, jsou-li dány výjimečné okolnosti odůvodňující takovou formu zadostiučinění jinak rozhodne o přiměřeném zadostiučinění v penězích.

Konečně do třetice k odpovědnosti státu dodávám ještě , který rovněž toliko potvrzuje konstantně zaběhnutou praxi v tom, že předběžné projednání nároku dle odškodňovacího zákona nelze považovat za řízení před orgánem veřejné moci. To mimo jiné vylučuje aplikaci § 652, respektive § 648 občanského zákoníku ohledně běhu promlčecí lhůty. Přitom se dodává, že odškodňovací zákon samostatně normuje v § 35 speciální ustanovení o stavení promlčecí lhůty po dobu uplatnění nároku u příslušného úřadu, nejdéle však šest měsíců. Uplatnění nároku je co do své povahy soukromoprávní výzvou k plnění a nejedná se tedy o návrh zahajující správní řízení. Úvahy o takových legislativních změnách, že by o soukromoprávních nárocích uplatňovaných podle odškodňovacího zákona rozhodoval správní orgán, zde již byly a nepochybně znovu budou.

V tomto příspěvku jsem se pokusil vybrat několik zajímavých a poměrně zásadních právních závěrů aktuální judikatury v různých oblastech náhradové agendy, které by nejen pro podnikatele, ale i pro další osoby mohly být do budoucna významné. Rozmanitost této agendy je téměř neomezená, protože odráží velice různorodé situace běžného i ekonomického života. Proto doufám, že k upozornění na konkrétní zvláštnosti a novinky nejen v judikatuře zde v nejbližší době bude ještě prostor.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 3/2021.