Vyloučení majetku z daňové exekuce dle daňového řádu a jeho specifika - závěr

Jak jíž bylo zmíněno v prvním článku, správce daně posuzuje v řízení o návrhu na vyloučení majetku důvodnost tohoto návrhu. Pro posouzení důvodnosti návrhu je mu zákonem stanovena poměrně krátká lhůta v délce 30 dnů.²⁾ Správce daně by se měl při posuzování návrhu zabývat tím, zda jsou dány samotné podmínky pro vedení řízení, tzn., zda je návrh podán vůči způsobilému majetku, osobou k tomu oprávněnou a včas. Následně by měl řešit důvodnost tohoto návrhu, tzn. existenci práva, které nepřipouští vedení .

V obecné rovině lze konstatovat, že včas podaný návrh osobou k tomu oprávněnou ve vztahu ke způsobilému majetku by měl být správcem daně meritorně posouzen a mělo by o něm být rozhodnuto. Správce daně v takovém případě může rozhodnout těmito způsoby:

Ve všech případech je rozhodnutí doručováno jak navrhovateli, tak daňovému dlužníkovi.

Proti rozhodnutí o návrhu je možno podat odvolání, a to v kratší lhůtě, než je v rámci daňového řádu běžné. Zkrácená lhůta činí 15 dní od doručení rozhodnutí.³⁾ Možnost podat odvolání má jak navrhovatel, tak daňový dlužník. Navrhovatel z podstaty věci bude odvoláním zpravidla napadat rozhodnutí, kterým nebylo jeho návrhu vyhověno či bylo vyhověno jen částečně. Daňový dlužník bude zpravidla brojit proti rozhodnutí, kterým se majetek vylučuje, případně se vylučuje určitá část majetku – v takovém případě se totiž zmenšuje rozsah jeho majetku, z něhož má být uspokojen daňový dluh. Ať už se odvolá kterákoliv strana, měl by správce daně postupovat dle § 111 odst. 4 daňového řádu a vyzvat druhou ze stran k vyjádření se k odvolání.

Ve vztahu k odvolání lze z praxe poznamenat, že častým problémem bývá formulace odvolacího petitu, zejména ze strany navrhovatele, jehož návrhu nebylo vyhověno. Je nutno si uvědomit, že v takovém případě není cílem navrhovatele rozhodnutí zrušit ani popřípadě rozhodnutí zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení správci daně (takovou možnost daňový řád ani nezná). V případě, že by rozhodnutí bylo zrušeno, by o návrhu nebylo rozhodnuto. Cílem navrhovatele je tak v odvolacím řízení rozhodnutí změnit, a to v tom smyslu, že se návrhu vyhovuje a požadovaná věc se vylučuje z daňové .

Ve vztahu k samotnému odvolání je možno uvést, že navrhovatel (pokud podává odvolání on), má možnost rozvádět svá tvrzení o právu nepřipouštějící provedení daňové a dokládat k nim další důkazní prostředky. Toto může činit až do pravomocného rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud tak navrhovatel učiní již v odvolání, pak má správce daně možnost postupovat dle § 113 odst. 1 písm. a) a b) daňového řádu. V případě, že tak správce daně nebude postupovat, je celá věc postoupena odvolacímu orgánu. Ten může řízení doplňovat o další důkazní prostředky, případně může mít odlišný právní názor na celou věc.⁴⁾ Odvolatel by s tím měl být seznámen ze strany odvolacího orgánu, v případě odlišného právního názoru však pouze v případě, že je pro odvolatele tento odlišný právní názor nepříznivý.

Odvolací orgán o odvolání rozhodne, a to buď tak, že odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí, nebo rozhodnutí změní. Je nutno poznamenat, že rozhodnutí může být změněno nejen ve prospěch odvolatele, ale také v neprospěch. V daňovém řízení se neuplatňuje zásada zákazu . Není tedy zamezeno tomu, aby bylo rozhodnutí změněno v neprospěch odvolatele. Z praktického pohledu ve vztahu k vyloučení majetku z daňové lze uvést jako příklad situaci, kdy navrhovatel návrhem žádá vyloučit větší množství movitých věcí z daňové . Správce daně rozhodnutím část věcí z daňové vyloučí a část nikoliv (viz výše uvedená třetí možnost způsobu rozhodnutí). V případě, že se navrhovatel vůči takovému rozhodnutí odvolá, může se stát i to, že odvolací orgán zjistí pochybení na straně správce daně, a to v tom smyslu, že z daňové neměl být vyloučen žádný majetek. Odvolací orgán (po seznámení odvolatele s tímto právním názorem) tak rozhodnutí správce daně změní, a to tak, že se z daňové nevylučuje žádný majetek (tzn., že se návrhu nevyhovuje). Vzniká tak do jisté míry paradoxní situace, neboť pokud by se odvolatel neodvolal, pak by rozhodnutí nabylo právní moci a část majetku by byla vyloučena z daňové (nesprávně). V důsledku své vlastní procesní aktivity však odvolatel (navrhovatel) zhorší svou procesní pozici (která nicméně nebyla získána v souladu se zákonem, resp. byla získána pochybením na straně správce daně). Nutno však podotknout, že i kdyby v takové situaci rozhodnutí nabylo právní moci (tzn. navrhovatel by se neodvolal) a později by správce daně zjistil, že pochybil, když majetek vyloučil, správce daně může využít institut přezkumného řízení dle § 121 daňového řádu, rozhodnutí přezkoumat a původní rozhodnutí změnit v tom smyslu, že se majetek nevylučuje (to vše samozřejmě za zákonem stanovených podmínek pro přezkum). Možnost vedení přezkumného řízení se však bude prvotně odvíjet od toho, zda vůbec správce daně své pochybení zjistí.

V řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové , resp. v odvolacím řízení na něj navazujícím není dán prostor pro to, aby odvolací orgán – v případě, že věc posuzuje meritorně – rozhodnutí správce daně zrušil a zastavil řízení. V praxi je zastáván názor, že v takovém případě se nezastavuje pouze řízení odvolací, ale celé řízení, v němž bylo odvolání napadeného rozhodnutí vydáno, což znemožňuje o návrhu rozhodnout znovu.⁵⁾ V takovém případě by z procesního hlediska nastala situace, že je zde návrh, o kterém nebylo jakkoliv rozhodnuto a o kterém rozhodnout znovu nelze. Rušit a zastavovat řízení bude odvolací orgán pouze ve chvíli, kdy na straně správce daně došlo ke špatnému vyhodnocení podmínek pro vedení řízení (tzn. z procesních důvodů), a řízení tak vůbec nemělo být vedeno (nebyly naplněny podmínky pro jeho vedení), resp. odvoláním napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno. Typicky se bude jednat o návrh podaný dlužníkem, případně návrh, kterým je žádáno vyloučit peněžní prostředky z účtu daňového dlužníka⁶⁾, nebo návrh, který navrhuje vyloučit majetek, jenž nebyl postižen daňovou exekucí, a to v situaci, kdy správce daně tyto návrhy meritorně posoudí, ačkoliv měl řízení zastavit. Ve vztahu k odvolacímu řízení lze ještě dodat, že rozhodnutí o odvolání je opětovně doručováno jak navrhovateli, tak daňovému dlužníkovi.

Jak již bylo letmo zmíněno v předchozích článcích, rozhodnutí o odvolání může přezkoumáno soudy ve správním soudnictví. Lze se tak žalobou⁷⁾ domáhat zrušení rozhodnutí o odvolání a přezkoumání celé věci správním soudem na krajské úrovni, případně následně přezkoumání celé věci Nejvyšším správním soudem. Cílem ani smyslem tohoto článku není rozebírat průběh řízení před správními soudy. Považuji však za vhodné upozornit v tomto vztahu na jeden aspekt spjatý se soudním řízením, který má vliv na řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové .

V rámci správního soudnictví může nastat situace, kdy je žalobě, popř. kasační stížnosti vyhověno, rozhodnutí o odvolání je zrušeno a věc je vrácena k řízení správci daně, resp. odvolacímu orgánu. Jak plyne z daňového řádu, po dobu řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové je správcem daně zamezeno prodat věci, jichž se návrh týká, s výjimkou věcí rychle se kazících, o nichž se však zmíním níže. Pravomocné ukončení řízení, ve kterém nebylo návrhu na vyloučení majetku vyhověno, vede tedy k tomu, že věci, jichž se návrh týkal, mohou být prodány. Podaná žaloba obecně nemá vliv na možnost správce daně dále postupovat v řízení. V případě, že je rozhodnutí o odvolání soudy následně zrušeno, se může odvolací orgán dostat do situace, kdy je opětovně otevřeno odvolací řízení, nicméně majetek je již prodán a ukončena. Odvolací orgán by měl opětovně posuzovat, zda byl návrh na vyloučení majetku z daňové důvodný, případně, zda jsou dány důvody pro zamítnutí odvolání. Nicméně s ohledem na prodej majetku již není z faktického hlediska co z vyloučit, resp. ani není co navrhovateli vrátit. Řízení tak je nutno zastavit dle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu z důvodu své bezpředmětnosti. Vést řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové má smysl jen po dobu trvání exekučního řízení, resp. po dobu, v níž správce daně disponuje věcmi, u nichž je žádáno jejich vyloučení z daňové . Ve vztahu k této problematice lze přiměřeně odkázat i na civilní judikaturu týkající se žaloby⁸⁾, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3484/2009, z něhož lze vyvodit, že nemá význam vést řízení o vyloučení majetku z , kdy tento majetek byl prodán. Osobě, která se domáhala vyloučení prodaného majetku, pak svědčí tzv. žaloba z lepšího práva. Tato žaloba bude svědčit i navrhovateli na vyloučení majetku z daňové , a to v případě, že dojde k výše popsané situaci.

Ve vztahu k výše uvedenému pak vzniká otázka, jak bude totožná situace řešena v případě věcí rychle se kazících. V jejich případě totiž správci daně není zamezeno věci prodat po dobu vedení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové .⁹⁾ Ve vztahu k věcem rychle se kazícím lze dodat, že správce daně je oprávněn tyto věci sepsat pouze v případě, že není dostatek jiných věcí a lze zajistit jejich rychlý prodej.¹⁰⁾ Současně správce daně může věci rychle se kazící prodat mimo dražbu.¹¹⁾ Lze tak mít za to, že se nebude jednat o častou situaci, nicméně může se v případě věcí rychle se kazících zcela jednoduše stát, že budou prodány buď před podáním samotného návrhu (s ohledem na nutnou rychlost řízení), nebo v průběhu řízení o návrhu. Dle mého názoru by správce daně měl postupovat stejně, jako bylo rozebráno v předchozím odstavci. Nastává totiž totožná situace, kdy je žádáno vyloučení něčeho, čím správce daně již nedisponuje, jen obtížně by tak správce daně věci rychle se kazící vracel. Řízení o takovém návrhu je tak – podle mého názoru – nutné zastavit. Ostatně by takto mělo být postupováno i s ohledem na bezrozpornost a vnitřní jednotu prvního řádu; odlišný přístup (tzn. vedení řízení) by znamenal, že ve dvou fakticky stejných situacích (majetek je již prodán) je postupováno ze strany správce daně odlišně.¹²⁾

Obecně lze konstatovat, že problematika vyloučení majetku z daňové nestojí v popředí zájmu odborné veřejnosti, resp. daňových subjektů, jejichž primárním cílem je nedostat se do situace, kdy by jim byl správcem daně exekvován majetek. S ohledem na to bych nyní, v závěru série článků týkající se této problematiky, ráda zmínila, alespoň ve zkratce, i některé další aspekty týkající se tohoto řízení. Zaměřím se na zvláštnosti, kdy povědomí odborné veřejnosti alespoň o některých z nich může podle mého názoru přispět k efektivnějším návrhům na vyloučení majetku z daňové .

Podle mého názoru je postavení dlužníka v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové opomíjeno, resp. mu není věnována adekvátní pozornost. Je to pravděpodobně důsledkem faktu, jenž byl zmiňován již v minulém článku, že většina dlužníků v řízení o návrhu na vyloučení majetku svá práva nebrání. Dlužníci zůstávají pasivní, nesnaží se doložit, že exekvovaná věc či věci náleží do jejich vlastnictví. Do jisté míry je toto paradoxní, protože ve chvíli, kdo dojde k vyloučení majetku z daňové , se zmenšuje objem majetku, z kterého mohou být uspokojeny dluhy daňového dlužníka. Musí tak být sháněny další prostředky, z nichž bude daňový dluh zaplacen.

Je nutno si také uvědomit, že dlužník může být vedením řízení o návrhu na vyloučení majetku poškozen (mimo to, že může být vyloučen majetek, který je v jeho vlastnictví). Čím déle je vedeno řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové je, tím více se zpravidla snižuje hodnota věci. Obecným faktem je, že většině věcí (snad kromě nemovitých věcí) se v čase jejich hodnota snižuje. Pozdější prodej věci¹³⁾ tak může pro daňového dlužníka znamenat, že zisk z věci nebude takový, jak kdyby věc byla prodána dříve, resp. že výtěžek bude menší, a tudíž bude uspokojena menší část daňového dluhu. Není cílem na tomto místě opakovat to, co již bylo vysloveno dříve, lze pouze dodat, že současná Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky vyloučení majetku z daňové ¹⁴⁾ staví na opakovaném vyzývání navrhovatele ohledně jeho práva nepřipustit provedení . V důsledku toho také dochází k prodloužení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové .

Ve vztahu k hodnotě věci a jejímu poklesu v čase lze rovněž poznamenat, že i pro navrhovatele může být výhodnější, pokud je věc prodána. Lze to uvést na jednoduchém příkladu, kdy se navrhovatel domáhá vyloučení osobního automobilu. Pokud se navrhovatel dostane do výše popsané situace, tzn., že jeho návrhu nebylo ze strany orgánů finanční správy vyhověno, ale poté vyhrál soudní spor a řízení o návrhu na vyloučení majetku je znovu otevřeno, potom v případě, že by osobní automobil nebyl prodán, mu bude vrácen. Takto z daňové vyloučený a vrácený osobní automobil ovšem už bude mít daleko menší hodnotu, než kdyby byl dříve zpeněžen.

Ve vztahu k vyloučení majetku z daňové lze zmínit i institut prohlášení o majetku upravený v § 180 daňového řádu. Za zákonem stanovených podmínek může být daňový dlužník vyzván, aby učinil prohlášení o majetku, jehož prostřednictvím správce daně zjistí majetkové poměry daňového dlužníka. Z pohledu vyloučení majetku je pak zásadní, že takové prohlášení způsobuje neúčinnost právního jednání (od doručení výzvy k podání prohlášení o majetku), a to týkající se jeho majetku, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a správy majetku.¹⁵⁾ Navrhovatel se nemůže úspěšně domáhat vyloučení majetku z daňové , který na něj byl převeden po prohlášení majetku a který nespadá do výše uvedených výjimek.¹⁶⁾ Převod majetku za těchto podmínek je neúčinný.

V praxi se lze setkat návrhy na vyloučení majetku z daňové , u nichž byl majetek zajištěn zajišťovacím převodem práva¹⁷⁾. Konkrétně se jedná o situace, kdy je exekucí postižen zpravidla osobní automobil, nicméně vlastnické právo k tomuto osobnímu automobilu bylo dočasně převedeno zajišťovacím převodem práva na úvěrovou společnost za účelem zajištění její pohledávky. Navrhovatelé pak předkládají kupní smlouvy týkající se osobních automobilů, kterými daňový dlužník převedl vlastnické právo k osobnímu automobilu na třetí osobu (navrhovatele), ačkoliv v důsledku zajišťovacího převodu práva toto vlastnické právo neměl. Ve stručnosti lze shrnout, že soudy dovodily, že navrhovatel se nemůže úspěšně domáhat vyloučení takového majetku, neboť smlouva nemohla být platně uzavřena, když daňový dlužník neměl vlastnické právo. Nicméně zajišťovací převod práva nebrání zpeněžení majetku v daňové dlužníka, úvěrující společnost může svou pohledávku přihlásit k uspokojení z rozvrhu výtěžku z dražby.¹⁸⁾

Navrhovateli nic nebrání v tom, aby se svých práv domáhal i soukromoprávní cestou. Konkrétně se může jednat o žalobu na určení vlastnického práva (k tomu viz blíže první z článků této série). Současně lze zmínit žalobu dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“). Ač důvodová zpráva k daňovému řádu, konkrétně k ustanovení upravujícímu vyloučení majetku z daňové , vyjadřuje názor, že tento institut vylučuje užití žaloby¹⁹⁾, žádný zákon, resp. ustanovení explicitně neupravuje vztah mezi těmito dvě řízeními. Tato dvě řízení se ve své podstatě dotýkají totožné otázky (z čehož ostatně vyplývá podpůrná použitelnost civilní judikatury, týkající se této žaloby pro vyloučení majetku z daňové ). Ve vztahu k samotnému řízení o návrhu na vyloučení majetku lze konstatovat, že případná žaloba nebude mít vliv na toto řízení, bude věcí soudu v civilním řízení, aby posoudil, zda je možno řízení o této žalobě vést. Pokud správce daně, resp. odvolací orgán rozhoduje o návrhu na základě svého zákonného zmocnění, pak není důvodu, aby nějakým způsobem v řízení reflektoval vedení žaloby. Je plně v dispozici navrhovatele, jakými způsoby se domáhá svého práva.

V závěru minulého článku jsem také zmiňovala, že se správce daně, potažmo i následně odvolací orgán dostává v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové do vod soukromého práva, které není předmětem jeho činnosti. K tomu je možno poznamenat, že vždy se nemusí jednat pouze o české soukromé právo. V praxi se lze setkat i s návrhy, jejichž navrhovatelem je zahraniční subjekt a do řízení tak vstupuje mezinárodní prvek. V řízení pak musí být aplikovány znalosti mezinárodního práva soukromého či práva mezinárodního obchodu. Posouzení existenci práva nepřipouštějícího provedení se pak může stát otázkou značně složitou, neboť může být zjištěno, že se právní vztah řídí právní úpravou jiného státu. Řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové se tak v některých případech neomezuje pouze na české soukromé právo.

Jak již bylo výše zmíněno, institut vyloučení majetku z daňové obecně nestojí v popředí zájmu odborné veřejnosti. Důvodem je i skutečnost, že jeho aplikace je možná pouze při exekuci movitých a nemovitých věcí, která ne vždy musí být u daňového dlužníka prováděna. Důsledkem faktu, že se jedná spíše o okrajovou problematiku, je absence komplexnějšího pohledu na řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové , resp. komplexnějšího pohledu na celý tento institut. Série těchto článků měla proto alespoň částečně tento pohled přinést – a tím v budoucnu usnadnit jak navrhovatelům (případně jejich zástupcům), tak dlužníkům hájení jejich práv před správcem daně, případně odvolacím orgánem.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 1/2021.