Insolvenční zákon versus daňový řád: polojasno

Vydáno: 30 minut čtení

Zcela nedávno, 15. 10. 2020, Nejvyšší správní soud vydal v rozšířeném senátu rozsudek čj. 9 Afs 4/2018-65 , ve kterém se pokusil vysvětlit a vyložit některé problematické okruhy, které vznikají v souvislosti s aplikací zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “), v rámci daňového řízení, popř. v kontextu s ním, je-li vedeno dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Některé z těchto otázek jsem si položil již dříve 1), abych nyní mohl konstatovat, že část z nich byla zodpovězena a část z nich k zodpovězení nadále zůstává. Nebude proto na škodu si provést stručnou rekapitulaci toho, co zodpovězeno bylo, i toho, co zůstalo v tomto ohledu nadále restem.

Insolvenční zákon versus daňový řád: polojasno
Mgr.
Petr
Taranda
Základní závěry formulované v rozsudku sp. zn. 9 Afs 4/2018
V rozsudku čj. 9 Afs 4/2018-65 Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům:
1.
Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním obdobným dani ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, a
pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, má povahu pohledávky za podstatou.
2.
Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je
„mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona,
ovšem zároveň má povahu penále za nezaplacení peněžitého plnění obdobného dani ve smyslu téhož ustanovení.
V insolvenčním řízení se uspokojuje za předpokladu, že povinnost zaplatit je vznikla před rozhodnutím o úpadku.
3.
Pohledávka na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně vznikne před rozhodnutím o úpadku ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona,
jen pokud se jedná o penále vázané k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.
4.
Pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 daňového řádu), například takto vzniklý nadměrný odpočet DPH,
nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, který je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.
Východiska Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud vycházel při koncipování těchto závěrů z toho, že
„procesní režim daňového řádu nemůže být rozhodný pro výklad pojmu „vzniku“ daně či příslušenství daně ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona. Je tomu tak jednoduše proto, že daňový řád hmotněprávní existenci daně, jež je (přesněji za splnění zákonných podmínek může být) v pravém slova smyslu právním důvodem vzniku sekundárních daňových povinností (platit úrok z prodlení a penále), předpokládá a ponechává její úpravu na jednotlivých daňových zákonech. Podobně ani procesní režim rozpočtových pravidel nemůže být rozhodný pro výklad pojmu „vzniku“ povinnosti zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, tedy „peněžité plnění obdobné dani“, či vzniku povinnosti zaplatit penále za prodlení s odvodem jako „penále z peněžitého plnění obdobného dani.“
Ohledně favorizace insolvenčního zákona při zaujetí takovéhoto výkladu pak Nejvyšší správní soud poznamenal:
„Ústavní limity insolvenčního práva, upravujícího situace, v nichž se střetávají pohledávky více věřitelů v pomyslné vzájemné konkurenci o rozdělení zpravidla nedostatečného majetku dlužníka, tak plynou zejména z čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny