V posledních měsících se stále častěji objevují dotazy týkající se odměňování zaměstnanců při jejich pracovních cestách. Podstatou je nepochopení a nesprávná aplikace § 210 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že doba strávená na pracovní cestě, nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště, jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do směny, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí s tím, že jestliže však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Odměňování zaměstnance při pracovní cestě
JUDr.
Marie
Salačová
Odměňování zaměstnanců
Toto ustanovení prakticky znamená, že je třeba rozdělovat zaměstnance do dvou skupin – zaměstnance odměňované měsíční mzdou a zaměstnance odměňované zvláštním způsobem, tj. např. hodinovou mzdou nebo podílovou mzdou nebo úkolovou mzdou apod. Jedná se konkrétně o to, že u zaměstnanců, kteří jsou odměňováni pravidelnou měsíční mzdou, není třeba, aby zaměstnavatel zjišťoval, co tito zaměstnanci vykonávají na pracovní cestě během stanovené pracovní doby, tj. zda v této době vykonávají druh práce, který mají sjednaný ve své pracovní smlouvě jako druh práce (podle § 34 odst.1 písm. a) shora citovaného zákoníku práce) nebo jiný druh práce nebo nevykonávají nic (protože např. cestují), protože oni vždy dostanou na konci kalendářního měsíce svojí měsíční mzdu.
Složitější je to však s druhou skupinou zaměstnanců, kteří jsou odměňováni zvláštním způsobem. U těchto zaměstnanců musí zaměstnavatel sledovat přesně, co dělají tito zaměstnanci na pracovní cestě během stanovené pracovní doby, tedy zda vykonávají druh práce, který mají sjednaný v pracovní smlouvě nebo zda vykonávají jinou práci, popřípadě nic a musí jim za dobu, kdy vykonávají zmíněnou jinou nebo žádnou práci, vypočítat náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle druhé věty shora citovaného § 210.
Pracovní doba
V souvislosti s aplikací předmětného § 210 je nutno zdůraznit, že je třeba důsledně rozlišovat stanovenou pracovní dobu, dobu trvání pracovní cesty a dobu práce přesčas. Pracovní dobu stanoví zaměstnancům zaměstnavatel v souladu se zákoníkem práce. Doba trvání pracovní cesty zaměstnance začíná jeho odchodem ze zaměstnavatelem určeného východiska pracovní cesty a končí návratem do opět zaměstnavatelem určeného místa ukončení pracovní cesty, a to podle § 153 odst.1 opět shora citovaného zákoníku práce. Všechny podmínky pracovních cest svých zaměstnanců určuje totiž vždy výhradně sám zaměstnavatel a zaměstnanec není oprávněn svévolně cokoliv změnit a pokud tak učiní, vše se stává jeho soukromou záležitostí.
Práci přesčas upravuje § 78 odst.1 písm. i) opět citovaného zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení platí, že pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku, je prací přesčas, práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Současně je stanoveno, že u zaměstnanců s kratší pracovní dobou, je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu s tím, že těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Dále je ještě stanoveno, že prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec, prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu, pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 11/2020.