Princip spravedlnosti jako klíčový aspekt při rozhodování o prominutí penále po daňové kontrole

Cílem tohoto článku je upozornit případné žadatele o prominutí penále na úskalí, která se žádostí mohou být spojena a pomoci je provést legislativními limity a zásadami správní úvahy v této věci.

Vznik a výpočet penále jsou upraveny v § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“ nebo „DŘ“). Zjednodušeně, doměří-li správce daně na základě výsledku daňové kontroly daň, stanoví automaticky povinnost zaplatit 20% penále, bez ohledu na délku trvání daňové kontroly či na délku období, po které zůstávala daň nezaplacena. Pro stanovení výše penále je tedy rozhodná pouze částka daně, která byla správcem daně z moci úřední doměřena.

Opraví-li však daňový subjekt nesprávně stanovenou daň sám (i na základě neformálního telefonického upozornění správce daně o chybě v řádném daňovém přiznání) prostřednictvím dodatečného daňového přiznání, penále nebude stanoveno¹⁾. Toto je samo o sobě silným motivačním prvkem pro daňové subjekty, který je podpořen soudobou rozhodovací praxí správních soudů²⁾ a promítá se také do daňového řádu³⁾.

K tomu lze pouze doplnit, že od 1. 1. 2021 bude správce daně zahajovat daňovou kontrolu písemným oznámením (na rozdíl od v současnosti nezbytného ústního jednání). Jakmile správce daně podle novelizovaného znění daňového řádu doručí daňovému subjektu oznámení o zahájení daňové kontroly, přijde od tohoto okamžiku daňový subjekt sice o právo podat dodatečné daňové přiznání, přesto bude mít k samodoměření určitý časový prostor⁴⁾. Takový stav je prospěšný i pro státní rozpočet, když přispívá k efektivnějšímu procesu výběru daní a přímým způsobem směřuje k nastolení cílového stavu (správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady).

Pro celkový kontext lze doplnit, že správce daně může zahájit postup k odstranění pochybností dle § 89 daňového řádu či daňovou kontrolu před vyměřením daňového přiznání. Provádění některého z kontrolních postupů v rámci vyměřovacího (a nikoliv doměřovacího) řízení je v oblasti DPH spojeno s nevyplacením (pozdržením) nadměrného odpočtu, což má na cash-flow daňového subjektu negativní efekt. Tento efekt je za určitých okolností kompenzován úrokem (§ 254a daňového řádu) a od 1. 1. 2021 bude dokonce aplikováno zálohování nesporné části nadměrného odpočtu (§ 174a a 174b daňového řádu účinného od 1. 1. 2021). Je-li však zjištěno, že nadměrný odpočet měl být nižší oproti hodnotě vykázané v daňovém přiznání a v této nižší částce na základě provedeného kontrolního postupu vyměřen, není snížení nadměrného odpočtu spojeno se vznikem povinnosti platit penále, nejedná se totiž o doměření, nýbrž o vyměření daně. Pokud by však správce daně daňové přiznání vyměřil a teprve následně zahájil daňovou kontrolu a doměřovací řízení, odmítnutí nároku na odpočet v rámci doměřovacího řízení by už vznik povinnosti platit penále vyvolalo. Nevyměření nadměrného odpočtu, i přes zjevný okamžitý negativní efekt na cash-flow daňového subjektu, může být, a z praktické zkušenosti plyne, že často také je, v konečném důsledku pro daňový subjekt finančně výhodnější ve srovnání s okamžitým vyměřením daňového přiznání a jeho následným prověřením v rámci daňové kontroly. Případné okamžité negativní efekty nevrácení nadměrného odpočtu budou totiž minimalizovány zálohováním nadměrného odpočtu. Ve zbytku, který měl být po právu vyplacen, je nevyplacená částka úročena a dále, je-li v rámci ještě vyměřovacího řízení zjištěn nesprávně vyšší nadměrný odpočet (a ten bude pro účely vyměření snížen na správnou výši), není stanoveno penále, protože se nejedná o doměření daně. Absence platebního výměru na penále platí i pro případy, kdy je vykázána daňová povinnost a při kontrolním postupu prováděném před vyměřením dojde k jejímu zvýšení.

Je-li již jednou daňová kontrola v rámci doměřovacího řízení zahájena a správce daně odhalí, že daň měla být vyšší, automaticky stanoví také povinnost platit dvacetiprocentní penále. Tím to však nemusí končit. Daňový subjekt má právo požádat o prominutí penále. K tomu ale musí překonat tři okruhy překážek – podmínek. Je zároveň nezbytné tyto podmínky chápat jako ucelený systém.

Podmínky pro prominutí penále jsou kodifikovány v § 259a a 259c daňového řádu. K tomu je nutno připojit odkaz na pokyn GFŘ D-21 k promíjení příslušenství daně (dále též „pokyn D-21“), jehož vznik byl motivován snahou Generálního finančního ředitelství . Jedná se tak o podzákonnou normu zakládající správnou a jednotnou správní praxi ve stejných či obdobných případech.

Žádost o prominutí penále podrobí správce daně třem okruhům zkoumání:

Žadatel o prominutí penále musí nejprve splnit dané daňovým řádem, tedy podat žádost ve lhůtě 3 měsíců ode dne právní moci dodatečného platebního výměru (§ 259a odst. 3 daňového řádu) a zároveň musí být stanovená daň, jejímž příslušenstvím předmětné penále je, uhrazena (§ 259a odst. 1 daňového řádu). Uhrazením se přitom chápe uhrazení celé dodatečně stanovené daně, tedy do poslední koruny. Forma úhrady však není pro posouzení splnění formálních podmínek podstatná. Úhrada daně bude zpravidla provedena převodem finančních prostředků na bankovní účet správce daně nebo převodem přeplatku na téže či jiné dani. Doměřená daň může být také uhrazena jinak – například nevyplacením nadměrného odpočtu, který byl při daňové kontrole prověřován, či na základě aplikace exekučních nástrojů, kterými správce daně disponuje (daňová přikázáním pohledávky z bankovního účtu, daňová přikázáním jiné peněžité pohledávky apod.). Není tedy rozhodné, jak došlo k uhrazení daně (tedy zda dobrovolně či vynucením ze strany správce daně), rozhodný je v tomto ohledu pouze výsledek, tedy zcela zaplacená daň, která byla doměřena.

Nejsou-li splněny tyto dva základní zákonné požadavky, správce daně žádost o prominutí penále automaticky zamítá.

Jsou-li primární formální podmínky splněny, správce daně v rámci následně prověřuje, zda žadatel v posledních třech letech neporušil závažným způsobem daňové nebo účetní právní předpisy (§ 259c odst. 2 a 3 daňového řádu), přičemž porušením daňových předpisů se zde chápe porušení jiné než to, které vznik penále vyvolalo. V tomto okruhu se tedy zásadně neposuzují skutečnosti týkající se průběhu daňové kontroly nebo zjištění správce daně z této daňové kontroly, ale jen případná jiná selhání daňového subjektu – žadatele.

Vzhledem k obecnosti zásadní legislativní formulace v § 259c odst. 2 daňového řádu a k zajištění maximálně jednotného rozhodování v obdobných případech jsou situace závažného porušení daňových nebo účetních právních předpisů konkrétněji definovány v čl. II bodu 2 posouzení – prvotní úvaha pokynu D-21⁵⁾.

Obdobím, pro které se porušení účetních a daňových předpisů zkoumá, jsou tři roky předcházející rozhodnutí o prominutí penále⁶⁾.

Teprve jsou-li formální podmínky splněny a je-li zároveň postaveno najisto, že žadatel v posledních třech letech neporušil závažným způsobem daňové či účetní právní předpisy, lze ve smyslu § 259a odst. 2 daňového řádu přistoupit k rozhodování , podle kterého . Zde zákonodárce užil neurčitého právního pojmu „“, který v daňovém řádu nijak explicitně vysvětlen není (viz obecně § 6 odst. 2 daňového řádu). Obsah pojmu součinnost tak pro naplnění shora definovaného účelu, tedy zajištění shodné správní praxe v obdobných případech, blíže uvádí pokyn D-21 v článku II.3 posouzení – rozsah povinností. Výkladově lze rovněž vycházet z důvodové zprávy k daňovému řádu. V neposlední řadě je zde také prostor pro úvahu správce daně o výkladu tohoto neurčitého právního pojmu a jeho aplikaci na konkrétní skutkový stav⁷⁾ tak, aby mohly být zohledněny individuální okolnosti každé projednávané žádosti.

Autorovi článku je z praxe známo, že žadatelé o prominutí penále systémovost daňového řádu nedodržují, když často směšují význam ustanovení § 259c odst. 2 a 3 daňového řádu na straně jedné a § 259a odst. 2 daňového řádu (v souvislosti s § 259c odst. 1 daňového řádu v rozsahu četnosti) na straně druhé. Namístě je tedy zopakovat, že závažným porušením daňových nebo účetních právních předpisů podle § 259c odst. 2 daňového řádu (druhý okruh) se chápe závadové jednání daňového subjektu, které nijak nesouvisí s daňovou kontrolou (vše mimo daňovou kontrolu či jiné nalézací řízení, které vedlo k doměření daně). Naopak, selháním daňového subjektu v případě součinnosti se dle § 259a odst. 2 daňového řádu (třetí okruh) chápou selhání zjištěná v průběhu daňové kontroly.

Vraťme se ale zpět k faktickému obsahu pojmu součinnost. Jelikož je daňový řád při definici (řádné) součinnosti skoupý, vydalo Generální finanční ředitelství pokyn D-21, který by měl v typově obdobných situacích zajistit jednotné posouzení jednotlivými správci daně. Výčet situací, na které tento pokyn pamatuje, nelze chápat jako konečný. Ve vyjmenovaných případech, které ale postihují většinu běžných situací, by všichni správci daně měli postupovat stejně, když právě tímto způsobem by měla být konstituována předvídatelnost výkonu práva a jednotná (správná) správní praxe. Z pokynu D-21 lze citovat obsah tabulky, ve které jsou uvedeny druhy porušení povinností daňového subjektu a procentuální ohodnocení (snížení) penále:

Zjednodušeně řečeno, dopustil-li se žadatel v rámci doměřovacího řízení, tedy nejčastěji v průběhu postupu daňové kontroly, některého ze shora uvedeného jednání, bude toto jednání správce daně vždy chápat jako nesoučinnost ve smyslu § 259a odst. 2 daňového řádu a penále vždy v rozsahu uvedeném pro zjednodušení v závorkách odmítne prominout. V tomto smyslu je rozhodnutí správce daně plně předvídatelné.

Kazuistické pojetí (upravené navíc toliko podzákonnou právní normou) neobstojí v každém jednotlivém případě. Rozsah konání daňových subjektů a jejich přístup k jejich daňovým záležitostem je bezesporu pestrý. Má-li být rozhodování o prominutí penále spravedlivé, musí správce daně zohlednit i specifické aspekty jednání daňového subjektu – žadatele o prominutí penále.

Praktická zkušenost ukazuje, že požádá-li daňový subjekt o prominutí penále, podmínky prvního a druhého okruhu vždy splní (doměřená daň je zaplacena, žádost o prominutí penále je podána řádně a včas a žadatel zároveň standardně plní své běžné daňové povinnosti, které beztak vyplývají z hmotného a procesního daňového práva a jejich plnění není pro standardní daňový subjekt zpravidla žádným problémem). Správce daně tak v rozhodnutí většinou pouze osvědčí splnění těchto dvou okruhů podmínek.

Naplnění podstaty pojmu součinnost se správcem daně v rámci doměřovacího řízení může být ale pro daňový subjekt již limitujícím, když pojem součinnost je otevřený a v průběhu daňové kontroly zpravidla nemá daňový subjekt kladný vztah ke správci daně, který jej kontroluje, což se v některých případech projevuje i v jednání daňových subjektů.

V důvodové zprávě k § 259 odst. 2 daňového řádu je uvedeno: (Zvýraznění poslední věty provedl autor článku.)

Součinnost daňového subjektu se musí projevit navenek, aby mohla být vyhodnocena. Podle autora tohoto článku a s odvolávkou na shora citovanou důvodovou zprávu k daňovému řádu, a zejména poslední zvýrazněnou větu, se součinnost daňového subjektu projevuje dvěma způsoby:

Tyto dva okruhy, ve kterých se součinnost žadatele projevuje navenek, je třeba zkoumat samostatně, avšak je nelze od sebe oddělit či jeden z nich upřednostnit či potlačit. Součinnost je vnitřně nedělitelná, buď ji daňový subjekt v rámci daňové kontroly poskytoval nebo ne. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že výjimečné dobrodiní ve formě prominutí penále bude upřeno žadateli, který se dopustil vědomého ataku proti státnímu rozpočtu, a to i přesto, že naplnil všechny podmínky prvního a druhého okruhu a v rámci daňové kontroly se správcem daně na procesní bázi standardně spolupracoval. Nejednal-li žadatel vůči státnímu rozpočtu v dobré víře, nemůže po právu očekávat poskytnutí výjimečného dobrodiní, kterým se správce daně vzdává svého zákonného nároku na penále. Právní kvalifikací, která znamená jednání nikoliv v dobré víře, je dle autora tohoto článku účast na řetězcovém daňovém podvodu na DPH (akviziční, karuselový či tuzemský podvod s účastí osoby tzv. missing tradera v řetězci), o které žadatel věděl či vědět měl a mohl, případy zneužití práva, daňového zastírání (§ 8 odst. 3 daňového řádu), doměření daně dle § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, problematika převodních cen, ale také další skutečnosti založené například na zjištěních z trestního řízení apod. Naopak, dopustil-li se žadatel při vyplňování daňového přiznání, jež bylo podrobeno daňové kontrole, „jen“ prosté početní chyby či nesprávného výkladu mnohdy komplikovaných hmotných daňových předpisů, aniž by bylo zjištěno vědomé sočení vůči státnímu rozpočtu či podíl na takovém jednání, může být penále prominuto v podstatě na základě splnění shora uvedených exaktních podmínek.

Daňový subjekt nesprávně stanovil odpisy a za zdaňovací období kalendářního roku 2018 mu na základě daňové kontroly byla dodatečně stanovena (doměřena) daň ve výši 1 000 000 Kč. Daňový subjekt se správcem daně plně spolupracoval, zprávu o daňové kontrole bez obstrukcí podepsal 10. 2. 2020, dodatečný platební výměr byl vydán dne 12. 2. 2020 a téhož dne i doručen daňovému subjektu. V dodatečném platebním výměru byla současně stanovena povinnost zaplatit penále ve výši 20 %, tedy 200 000 Kč. Daňový subjekt zaplatil daň ještě před projednáním zprávy o daňové kontrole, protože výši daně znal již z výsledku kontrolního zjištění. Právní moc dodatečného platebního výměru nastala dne 14. 3. 2020. O prominutí penále požádal daňový subjekt v zákonné lhůtě dne 25. 3. 2020.

Daňový subjekt tak splnil všechny formální podmínky (první okruh podmínek), protože daň je zaplacená a žádost o prominutí penále byla doručena včas. Neexistují tedy v prvním okruhu zkoumání žádné překážky, které by prominutí penále bránily.

Správce daně dále zkoumal, zda v posledních třech letech před vydáním rozhodnutí daňový subjekt se správcem daně řádně spolupracoval (rozhodnutí o prominutí penále bylo vydáno dne 25. 4. 2020, správce daně proto zkoumal, zda k porušení součinnosti nedošlo v období od 25. 4. 2017 do 24. 4. 2020. Daňový subjekt sice nesprávně stanovil odpisy za zdaňovací období kalendářního roku 2018, toto selhání se v druhém okruhu zkoumání nehodnotí. Protože v období od 25. 4. 2017 do 24. 4. 2020 daňový subjekt podával všechna svá daňová přiznání včas, daňovou povinnost vždy řádně a včas uhradil, reagoval na výzvy správce daně a plnil i své ostatní standardní povinnosti vyplývající z hmotného a procesního daňového práva, splnil i druhý okruh podmínek. Neexistují tedy v druhém okruhu zkoumání žádné překážky, které by prominutí penále bránily.

Správce daně v této fázi rozhoduje, zda daňovému subjektu může být prominuto až 75 % penále. Tedy fakticky jde o to, zda lze prominout částku ve výši 150 000 Kč (když zbývajících 50 000 Kč, tedy 25 % penále prominuto být nemůže nikdy). Správce daně zkoumá, zda daňový subjekt v rámci daňové kontroly poskytoval svou plnou procesní a součinnost. V rámci daňové kontroly poskytoval daňový subjekt svou plnou součinnost a chybu v odepisování (například nesprávné zařazení dlouhodobého majetku do správné odpisové skupiny) správce daně vyhodnotil právě jako prostou chybu. Penále bude prominuto v maximální možné výši, tedy v rozsahu 150 000 Kč. Daňový subjekt tak zaplatí penále pouze ve výši 50 000 Kč.

Na níže uvedených třech situacích lze dokumentovat, jaký vliv mají různé postupy daňového subjektu na rozhodnutí o prominutí penále.

Daňový subjekt se správcem daně spolupracoval v průběhu daňové kontroly, se zprávou o daňové kontrole sice nesouhlasil, avšak po seznámení zprávu podepsal a proti dodatečnému platebnímu výměru se odvolal.

Nesouhlas daňového subjektu se skutečnostmi uvedenými ve zprávě o daňové kontrole a fakt, že daňový subjekt používá legitimních způsobů obrany proti závěrům správce daně, nelze prohlásit za nesoučinné jednání. Ve smyslu § 259a odst. 2 daňového řádu bude prominuto penále ve výši 150 000 Kč.

Daňový subjekt se správcem daně spolupracoval v průběhu daňové kontroly, se zprávou o daňové kontrole nesouhlasil, a proto ji odmítl podepsat. Proti dodatečnému platebnímu výměru se odvolal.

Nesouhlas daňového subjektu se skutečnostmi uvedenými ve zprávě o daňové kontrole a fakt, že daňový subjekt používá legitimních způsobů obrany proti závěrům správce daně, sice nelze prohlásit za nesoučinné jednání, avšak daňový subjekt odmítl podepsat zprávu o daňové kontrole, i když mu její obsah byl jasný (podpisem zprávy o daňové kontrole daňový subjekt netvrdí souhlas se skutečnostmi ve zprávě uvedenými, ale pouze to, že s ním zpráva – výsledek kontrolního zjištění – byla projednána a že zprávě rozumí). Daňový subjekt tak neposkytl správci daně svou plnou součinnost, když bezdůvodně odmítl podepsat zprávu o daňové kontrole. Ve smyslu § 259a odst. 2 daňového řádu a v souladu s jednotnou správní praxí založenou pokynem D-21 (konkrétně bodem II. 3.A Součinnost daňového subjektu v rámci postupu vedoucího k doměření daně z moci úřední) bude prominutelná částka penále, tedy 150 000 Kč snížena o 25 %, tedy o 37 500 Kč z důvodu procesní nesoučinnosti daňového subjektu spočívající v bezdůvodném odepření podpisu zprávy o daňové kontrole. Prominuto pak bude penále pouze ve výši 112 500 Kč.

Správce daně namísto chyby v odepisování zjistil účast daňového subjektu na karuselovém podvodu na DPH v pozici tzv. brokera, když bylo prokázáno, že daňový subjekt o své účasti na daňovém podvodu věděl či vědět měl a mohl. Daňový subjekt se správcem daně spolupracoval v průběhu daňové kontroly, se zprávou o daňové kontrole nesouhlasil, a proto ji odmítl podepsat. Proti dodatečnému platebnímu výměru se odvolal.

Nesouhlas daňového subjektu se skutečnostmi uvedenými ve zprávě o daňové kontrole a fakt, že daňový subjekt používá legitimních způsobů obrany proti závěrům správce daně, sice nelze prohlásit za nesoučinné jednání, avšak daňový subjekt odmítl podepsat zprávu o daňové kontrole, i když mu její obsah byl jasný. Se stejnou argumentací jako v předchozí situaci popsané pod bodem 2) by nemohlo být prominuto penále v rozsahu 25 %, tedy 37 500 Kč. Právní kvalifikace předmětného jednání daňového subjektu, tedy účast na „vědomostním“ daňovém podvodu, brání prominutí zbytku prominutelného penále. Penále tedy nebude prominuto i přesto, že daňový subjekt splnil všechny podmínky prvního i druhého okruhu. Selhal však při poskytování procesní součinnosti (bezdůvodné odepření podpisu zprávy o daňové kontrole) a při poskytování součinnosti (když účast na daňovém podvodu, o které daňový subjekt věděl či vědět měl a mohl, je chováním v rozporu se zásadami dobré víry).

Shora uvedený přístup je souladný se zásadou předvídatelnosti práva. Daňový řád nikoliv náhodou spojuje možnost prominutí penále se součinností daňového subjektu, když zkrotit tento neurčitý právní pojem do tabulek a schémat lze pouze částečně (viz pokyn D-21). Shora popsaný algoritmus a zejména jeho praktická aplikace vytvářejí typicky prostor (ale také naléhavou potřebu) pro sjednocení postupů jednotlivých správců daně a v tomto smyslu bude obsah neurčitého právního pojmu „součinnost“ jistě dále ve správním soudnictví upřesňován.

V rozsudku čj. 2 Afs 62/2017-37 Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) řešil otázku, zda lze v rámci § 259c odst. 2 a 3 daňového řádu zohlednit při rozhodnutí o prominutí penále také skutečnosti, které se staly základem pro stanovení povinnosti platit penále (když takto žalovaný v této věci rozhodl). NSS se přiklonil k výkladu, podle kterého NSS tak, vázán stížnostními okruhy, dospěl k závěru, že i když ustanovení § 259c daňového řádu výslovně neuvádí oprávnění správce daně vzít při rozhodování o prominutí penále v úvahu příčinné porušení hmotného daňového práva, jež vyvolalo vznik povinnosti platit penále, je správce daně takovou správní úvahou nadán. Toto zákonné nadání vyplývá z výkladu slovesa „může“ a limitu „až 75 %“ v kontextu ustanovení § 259a odst. 2 daňového řádu, které dle druhého senátu NSS prostor pro správní úvahu poskytuje.

Správce daně tedy je při procesu rozhodování o prominutí penále oprávněn k autonomní správní úvaze o příčinném porušení daňových předpisů, které penále vyvolalo (tj. součinnosti na základě právní kvalifikace jednání daňového subjektu, za které byl formou penále trestán), tato správní úvaha však není podřaditelná pod ustanovení § 259c odst. 2 a 3 daňového řádu. Jedná se tak o praktické vyjádření jedné z bazálních právních zásad, a to zásady spravedlnosti. Je-li totiž institut prominutí penále všeobecně akceptován jako výjimečné dobrodiní, kterým se správce daně k finanční újmě státu vzdává svého zákonného nároku na penále, nemůže se tak stát v rozporu se zásadou spravedlnosti. Toto kritérium však nelze zohlednit v rámci správní úvahy dle § 259c odst. 2 a 3 (tato ustanovení, jak shora uvedeno, se týkají jiných selhání daňového subjektu, nikoliv těch pocházejících z daňové kontroly).

Následně, usnesením čj. 1 Afs 236/2019-75 vyslovil první senát NSS nesouhlas se závěry obsaženými v rozsudku čj. 2 Afs 62/2017-37 popsaném výše a pro tento názorový rozpor rozhodl o položení otázky rozšířenému senátu. První senát stojí zjednodušeně na názoru, podle kterého sloveso „může“, obsažené v ustanovení § 259a odst. 2 daňového řádu, znamená fakticky to, že správce daně musí prominout penále vždy, jsou-li splněny zákonné podmínky, když skutečnosti rozhodné pro správní úvahu o prominutí penále jsou obsaženy v předmětných ustanoveních § 259a a 259c daňového řádu. Není-li v případě rozhodování o prominutí penále dle prvního senátu legislativní mezery, není ani potřebné ji jakkoliv překlenout (tj. judikatorně dotvořit). První senát zároveň v bodě (30) svého usnesení explicitně upozorňuje na důvodovou zprávu k daňovému řádu objasňující neurčitý právní pojem „součinnost“, jak bylo shora již uvedeno, v tom smyslu, že Na sjednocené stanovisko NSS si tedy musí odborná veřejnost počkat. Doplňkově je potřeba upozornit na nejnovější judikaturu NSS v analogické věci, konkrétně na rozsudek čj. 5 Afs 245/2019-29. Jakkoliv byl předmětem kasační stížnosti postup správce daně při prominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu dle § 38w odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, a obsah neurčitého právního pojmu „ospravedlnitelný důvod“ v konkrétní situaci (a tedy nikoliv „součinnost“), jsou oba instituty, prominutí penále i prominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu, a rozhodování o jejich aplikaci založeny na principu spravedlnosti v případě poskytnutí konkrétního mimořádného dobrodiní. I v případě tohoto rozsudku hrála významnou roli dobrá víra žadatele.

Cílem tohoto příspěvku bylo shrnout (v maximálně zjednodušené formě) uvažování správce daně při rozhodování o prominutí penále a upozornit na to, že i rozhodování o prominutí penále má významný etický kontext. Jakkoliv by se mohlo zdát, že daně jsou , matematickou veličinou (jde přeci v podstatě jen o sčítání výnosů, od kterých se odečtou náklady, a výsledek, tj. zisk, se pouze vynásobí platnou sazbou daně), skutečnost je zcela jiná. Daně jsou stejně barevné a pestré jako život sám. Jakýkoliv obecně závazný právní předpis, včetně daňového řádu či hmotněprávních daňových předpisů zcela logicky nemůže postihnout detailně každý daňově moment. Proto je také daňové právo nutné aplikovat na různé životní situace.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 10/2020.