V § 170 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ “ anebo ,,zákon“) je upraven institut zástavního práva správce daně. Vychází se obecně z toho, že k zajištění neuhrazené daně je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu anebo k majetku vlastníka, který je odlišný od daňového subjektu. Nutno dodat, že oproti obecné úpravě zástavního práva v občanském zákoníku, obsahuje DŘ speciální úpravu tohoto institutu v již zmíněném ustanovení § 170.Dle tohoto ustanovení zákona je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu.
Zástavní právo správce daně nejen ve světle judikatury
Mgr.
Petr
Taranda
K podmínkám vzniku zástavního práva správce daně
V souladu s § 170 odst. 1 DŘ platí, že
podmínkou pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva je skutečnost, že splatná daň nebyla uhrazena (...) současně však správce daně musí vážit, zda zřízení zástavního práva je aktem nezbytným a postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti. Podle § 5 odst. 3 DŘ je totiž správce daně povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují, a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní,
jak dovodil ve svém rozsudku sp. zn. 30 Af 98/2018 Krajský soud v Brně nebo Krajský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 48 Af 40/2017.Na rozdíl od občanského zákoníku vzniká zástavní právo dle tohoto zákona k zajištění daňové pohledávky doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva, jak ostatně plyne i z § 170 odst. 4 zákona. Účinnost je v takovém případě od okamžiku doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv až právní mocí vkladu u Katastrálního úřadu (jak je tomu v případě úpravy obecné, resp. dle občanského zákoníku ve vztahu k nemovitým věcem). V souvislosti s účinky rozhodnutí o zřízení zástavního práva správce daně třeba připomenout, že tu oproti obecné právní úpravě existuje další odchylka, která jde proti zásadě publicity a priority v rámci řízení o vkladu do katastru nemovitostí a nutí ostatní účastníky tohoto řízení, popř. i další osoby, které by mohly být tímto řízením dotčeny na svých právech, k maximální obezřetnosti. V souladu s § 170 odst. 4 DŘ vzniká zástavní právo správce daně
doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu a jak již zmíněno výše, je okamžik vzniku zástavního práva správce daně odlišný od okamžiku vzniku zástavního práva u nemovité věci, kde podle obecné úpravy vzniká toto zástavní právo zápisem do katastru nemovitostí. Při vkladu zástavního práva správce daně do katastru nemovitostí má toto pouze
V případě movitých věcí vzniká toto zástavní právo doručením rozhodnutí o jeho zřízení daňovému subjektu nebo osobě, která poskytla věc náležející do její vlastnictví jako zástavu k zajištění daňového nedoplatku daňového subjektu. I v tomto případě zde existuje odchylka oproti obecné právní úpravě v občanském zákoníku. Je tomu tak zřejmě z důvodu, že erár chce deklaratorní
charakter. Na tom nic nemění ani skutečnost, že zástavní právo se zapisuje vkladovým řízením, tj. provedením vkladu. Pro vznik tohoto zástavního práva dle DŘ není proto nutný zápis zástavního práva do katastru nemovitostí formou vkladu.eliminovat
případy, kdy by daňový subjekt se špatnou platební morálkou mohl v rozporu s cílem správy daní zašantročit svůj majetek ještě před tím, než jej bude moci správce daně zpeněžit v průběhu daňové exekuce
.K specifickým podmínkám zástavního práva správce daně
K shora uvedenému lze odkázat na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 113/2018, kde soud kromě jiného uvedl, že:
„Zástavní právo k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí vzniká ve smyslu § 170 odst. 4 věty druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, již doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu. Pokud katastrální úřad návrh na vklad zástavního práva zamítne, zástavní právo nemá účinky vůči třetím osobám. To však nic nemění na trvající existenci zástavního práva, byť jeho účinky existují jen mezi daňovým subjektem a správcem daně, resp. též třetí osobou, je-li vlastník zástavy odlišný od daňového subjektu (§ 170 odst. 3 daňového řádu).“
Nejvyšší správní soud se zde přiklání k závěru, že zamítne-li katastrální úřad z nějakého důvodu návrh na vklad zástavního práva, zástavní právo nemá účinky vůči třetím osobám, avšak je účinné vůči osobě, které bylo určeno, tj. i přes zamítnutí návrhu na vklad své účinky ve vztahu k této osobě i nadále má. Nic to také nemění na tom, že toto zástavní právo i nadále trvá mezi daňovým subjektem (popř. třetí osobou) a správcem daně. Zápis v katastru nemovitostí pak nemůže být za takové situace důkazem o vlastnictví, jak je např. uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 930/2018.
Hodí se ještě poznamenat, že rozhodnutí o vkladu není rozhodnutím o platnosti či neplatnosti listiny, tudíž nemá ani povahu rozhodnutí o předběžné otázce, která by zavazovala při svém rozhodování správce daně, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 156/2004.S přihlédnutím ke koncepci zástavního práva správce daně, jak byla popsána výše, tu vzniká zástavní právo, které však nemusí být vždy v katastru nemovitostí od svého samotného vzniku zřejmé, resp. viditelné, což zřejmě narušuje princip publicity, který spočívá ve vyznačení tohoto práva k věcem zapisovaným do veřejného seznamu právě v tomto veřejném seznamu. Této skutečnosti se musí podřídit v rámci svého jednání všichni, kteří chtějí např. zakoupit konkrétní nemovitost a počínat si přitom obezřetně.
Doručí-li správce daně na katastrální úřad své rozhodnutí o zřízení zástavního práva, včetně všech dalších doprovodných dokumentů nezbytných k zahájení vkladového řízení, v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) je pak příslušný katastrální úřad povinen informovat o této skutečnosti nejpozději den poté, co ke změně došlo, vlastníka nemovitosti a jiného oprávněného zasláním informace na adresu, která je uvedena v návrhu na vklad, popř. do datové schránky. Pokud o to vlastník nemovitosti požádá, též elektronicky na e-mailovou adresu nebo zprávou na mobilní telefon. V souladu s § 13 katastrálního zákona je účastníkem tohoto vkladového řízení ten, jehož právo vzniká, mění se nebo se rozšiřuje a ten, jehož právo zaniká, mění se nebo omezuje. V návaznosti na již uvedené úkony by měla být v katastru ihned součástí záznamu tzv.
plomba, jelikož se navrhuje změna. Budou-li splněny podmínky pro povolení vkladu, katastrální úřad vklad dle § 18 odst. 1 katastrálního zákona povolí, nejdříve však po uplynutí lhůty 20 dnů ode dne odeslání informace o tom, že právní poměry jsou takto dotčeny změnou. V opačném případě pak dojde k zamítnutí takového návrhu. Účastník řízení má tak právo být informován o výsledku takového řízení.
Čemu věnovat zvláštní pozornost?
Lze proto doporučit, aby kupující v případě zájmu o konkrétní nemovitosti věnoval při nahlížení do katastru zvýšenou pozornost zejména v případě výskytu plomby na konkrétním listu vlastnictví, která může být katastrálním úřadem provedena např. na základě doručení rozhodnutí správce daně, soudního exekutora apod. Plomba může být první a závažný informační zdroj, který signalizuje významné změny v právních skutečnostech a měl by též
příslušnou osobu vést k maximální opatrnosti a potřebě získat o těchto právních skutečnostech co nejvíce podrobných informací, jsou-li za dané situace k dispozici.
A pokud nejsou, snažit se je ve vlastním zájmu získat.K principům a dalším aspektům, které musí správce daně při zřízení ZP respektovat
Samotné zřízení zástavního práva dle tohoto zákona je pak úkonem, který přerušuje běh lhůty pro placení daně dle § 160 DŘ. Zástavní právo k zajištění daňové pohledávky je podobné daňové exekuci. Navazuje na vyměřovací řízení a podmínkou k jeho realizaci, resp. vniku je existence pravomocného rozhodnutí vydaného právě v zmíněném vyměřovacím řízení. Již v rozsudku sp. zn. 4 Afs 48/2015 Nejvyšší správní soud konstatoval, že i v případě rozhodování o zřízení zástavního práva dle tohoto ustanovení zákona se uplatní princip proporcionality a v souvislosti s aplikací tohoto principu v praxi pak kromě jiného uvedl, že tento princip nelze
„vykládat a aplikovat tak, že jeho prostřednictvím vytvoříme zcela novou právní úpravu spočívající v daném případě ve vytvoření povinnosti pečlivě zjišťovat hodnotu zastavovaného majetku a tu porovnávat s výší daňového nedoplatku. Základní zásady je totiž nutné vnímat jako principy, jejichž prostřednictvím je korigován ryze formální výklad práva a postup za tím účelem, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku s ohledem na tyto všeobecně přijímané hodnoty, které fungují jako materiální korektiv normativního právního aktu.“
Nejvyšší správní soud tak v tomto svém rozsudku jednoznačně odpověděl na otázku, do jaké míry je správce daně při zřizování tohoto svého zástavního práva povinen zohlednit hodnotu zastavovaného majetku daňového dlužníka. Krajský soud v Praze pak ve svém rozsudku sp. zn. 48 Af 40/2017 ve vztahu k aplikaci zástavního práva blíže rozvedl aspekty spojené s otázkou jeho přiměřenosti, když uvedl, že: „Otázka přiměřenosti se totiž neprojevuje jen v nutnosti výběru méně invazivních nástrojů k zajištění daně, ale také v povinnosti správce daně použít adekvátní nástroj jen v nezbytně nutném rozsahu. Je-li tedy na místě přistoupit k zajištění daně zřízením zástavního práva, pak je třeba zástavní právo zřídit primárně k těm aktivům, jejichž obstavení nejméně naruší ekonomický život daňového subjektu, a jen k takovému rozsahu jeho majetku, který pro zajištění daně postačí. Správce daně přirozeně v dané chvíli musí do značné míry činit odhady, pokud jde o celkovou výši příslušenství daně, jež bude třeba zajištěním pokrýt, očekávanou výši zpeněžení zajišťovaných věcí, pokud by k dobrovolné úhradě nedošlo, i význam zachování volnosti v nakládání s jednotlivými položkami majetku daňového subjektu pro co nejméně ztížené pokračování v jeho ekonomické činnosti (jež je ostatně v zájmu správce daně s ohledem na budoucí daňové výnosy), s ohledem na mírnější dopady zřízení zástavního práva ve srovnání s jinými instituty zajištění daně má i širší míru správního uvážení, nicméně i tak je povinen takové uvážení provést, zdůvodnit jej a případně obhájit v následném soudním přezkumu.“
Jak by měl správce daně při zřízení zástavního práva postupovat?
Z hlediska samotné posloupnosti procesů je zástavní právo institutem, který předchází samotné daňové exekuci – a byť je institutem blízkým daňové exekuci – dává daňovému subjektu (dlužníkovi) možnost uhradit daňový nedoplatek dobrovolně, tj. bez vynucení formou daňové
exekuce
. Nestane-li se tak, bude zpravidla poté přistoupeno k daňové exekuci, přičemž správce daně by se však měl nejdříve snažit postihnout bankovní účty tohoto daňového subjektu a teprve nebude-li toto postačovat k uspokojení vymáhané daňové pohledávky, přikročit k jejím dalším formám, včetně ve finále k samotnému zpeněžení zástavy, jak vyplývá ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 100/2019. U zástavních práv, která mají sloužit k zajištění pohledávek na dani, pak toto zástavní právo plní ve většině případů funkci zajišťovací, přičemž funkce uhrazovací ustupuje do pozadí. Tento přístup je zdůrazněn mj. i tím, že u zástavního práva zapisovaného do veřejných registrů dochází v souladu s § 160 odst. 6 zákona k prodloužení objektivního konce lhůty pro placení daní na 30 let.
1) Zástavní právo je tak dalším ze způsobů zajištění daní, jehož prostřednictvím správce daně zajišťuje neuhrazenou daň. Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích sp. zn. 4 Afs 48/2015 nebo 5 Afs 100/2019 zastává názor, že
zřízení zástavního práva je institut blízký daňové exekuci, neboť pokud nebude daňový nedoplatek daňovým subjektem uhrazen, bude následně s největší pravděpodobností přistoupeno právě k daňové exekuci, resp. ke zpeněžení zástavy, avšak zřízením zástavního práva dochází k méně intenzivnímu zásahu do práv daňového subjektu, než je tomu v případě daňové
Z uvedeného je zřejmé, kam exekuce
. Přípustná míra ingerence
správce daně je tak v daném případě větší, než je tomu u samotné daňové exekuce
. judikatura
Nejvyššího správního soudu tento institut setrvale řadí a jaké důvody ji k tomu vedou. V rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 16/2017 dospěl tento soud k závěru, že „oba instituty samozřejmě nejsou vzájemně zcela zastupitelné (smyslem daňové
Krajský soud v Brně svůj pohled na exekuci a zástavní právo ještě blíže upřesnil ve svém rozsudku sp. zn. 30 Af 98/2018, když kromě jiného uvedl, že: exekuce
je okamžité vymožení daňového nedoplatku, kdežto smyslem zástavního práva je zajištění budoucí úhrady daně), i zástavní právo ale v konečném důsledku vede k úhradě nedoplatku – pokud daňový subjekt daň nezaplatí dobrovolně, může se správce daně uspokojit z výtěžku z prodeje zástavy. Jestliže tedy daňový subjekt vlastní takový majetek, aby jeho zatížení zástavním právem představovalo dostatečnou záruku úhrady celého daňového nedoplatku, musí správce daně vždy vážit, zda nepostačuje jen zřízení zástavního práva – případně zda nepostačuje exekuce
jen části majetku (např. přikázání pohledávky z účtu) a ve zbytku zajištění pohledávky zástavním právem...“ „Zástavní právo představuje tradiční zajišťovací institut, jehož smyslem není okamžité vymožení dlužné částky jako v případě exekučního příkazu, ale zajištění jejího zaplacení do budoucna. Zřízení zástavního práva sice nepochybně snižuje hodnotu dotčené věci, v tom lze žalobkyni přisvědčit, avšak vlastník může věc i nadále používat (např. ke svému podnikání) a může s ní i nakládat, tj. převést ji na jinou osobu. Žalobkyně se tedy mýlí v tom, že právě zřízení zástavního práva vedlo k ukončení její podnikatelské činnosti.“
V obdobném duchu se k přednostem zástavního práva vyjádřil ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 392/2017 též Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že: „Předností zástavního práva je skutečnost, že jeho vznikem se nemění vlastnické vztahy k zastaveným hodnotám, takže vlastník s nimi může běžným způsobem nakládat (pronajímat je, brát z nich užitky apod.)... Zástavní právo tak umožňuje daňovému subjektu dále pokračovat v podnikatelské činnosti, rozmnožovat svůj majetek, z něhož se právě díky zástavnímu právu může správce daně taktéž uspokojit. V porovnání s bezprostředním nařízením daňové
V obdobném duchu a s jistou návazností se k uvedené problematice vyjádřil taktéž Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku sp. zn. 22 Af 65/2019. Poměrně realisticky se na institut zástavního práva dívá v již zmíněném rozsudku sp. zn. 48 Af 40/2017 Krajský soud v Praze, který uvádí, že: „exekuce
např. prodejem nemovitostí je proto zástavní právo vhodnějším institutem ve spojení se zajišťovacím příkazem a jeho reakční, dočasnou a operativní povahou.“ Soud sice souhlasí se žalovaným v tom smyslu, že zástavní právo je toliko zajišťovacím, a nikoli exekučním prostředkem, takže zasahuje do chodu žalobkyně méně, než kdyby došlo přímo ke zpeněžování jejího majetku. Na druhou stranu ale nelze přehlížet, že i zřízení zástavního práva může omezovat výkon vlastnického práva a práva na podnikání, neboť kromě znemožnění určitých dispozic se zatíženým majetkem (např. jeho zpeněžení, nejde-li o zásoby, nebo zřízení zástavního práva, které nebylo až dalším v pořadí) může též zcela přirozeně snižovat důvěryhodnost daňového subjektu v hospodářském styku, a to nejen před obchodními partnery, ale zejména ve styku s bankami, takže kromě omezení možnosti získání nových úvěrů takový krok správce daně může zcela pravidelně vést k zesplatnění již přijatých úvěrů či k nutnosti poskytnout další zajištění anebo ke zvýšení úrokové sazby pro vyšší riziko úvěrovaného...“
Z poskytnutého výčtu judikatury je nepochybné, že právě Krajský soud v Praze dle mého názoru nahlíží na institut zástavního práva správce daně střízlivým a současně realistickým pohledem, který zohledňuje jak dosavadní přístupy správců daní, tak i chování současných daňových subjektů a třetích osob, které jsou v této souvislosti tímto jednáním též dotčeny.Z výše uvedených soudních rozhodnutí plyne, že zástavní právo představuje méně intenzivní zásah do práv daňového subjektu, než je tomu v případě daňové
exekuce
. Správce daně však musí v duchu zásad přiměřenosti postupovat tak, aby tímto svým krokem, pokud možno, co nejméně zasahoval do podnikatelské činnosti tohoto subjektu a taktéž zohlednil při zřízení tohoto zástavního práva stav majetku daňového subjektu a zástavních práv, která ho takto mají zatěžovat. Přitom musí reflektovat rovněž i otázku budoucí možné míry uspokojení evidovaných daňových nedoplatků při zpeněžení zástavy. Zástavní právo také představuje pro věřitele (včetně správce daně) velmi vysoký stupeň jistoty, že dlužníkův dluh bude splněn, pročež náhradou tohoto plnění dluhu je totiž cena zástavy. Dalším bonusem je i to, že zástavní věřitel má před ostatními věřiteli prioritní postavení, tudíž je to především on, kdo je z dosaženého výtěžku realizace zástavy uspokojen.2) Předmětem zajištění, jak již zmíněno dříve, mohou být jak věci movité, tak i věci nemovité, které vlastní daňový subjekt, příp. jsou i v majetku jiné osoby, a to pouze na základě jejího předchozího písemného souhlasu s úředně ověřeným podpisem, jak vyplývá z § 170 odst. 3 DŘ. V takovém případě se účastníkem řízení stává kromě daňového dlužníka i vlastník věci, jak rovněž potvrdil ve svém rozsudku sp. zn. 9 Afs 316/2019 Nejvyšší správní soud, popř. Městský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 11 Af 38/2019.
Hodí se ještě poznamenat, že institut zástavního práva využívá správce daně jednak k zajištění konkrétní daňové pohledávky a jejího příslušenství a současně i v rámci plnění funkce uhrazovací po případném vydání exekučního příkazu k uhrazení daňového dluhu. V souladu s judikaturou správních soudů je správce daně povinen při uplatňování zástavního práva postupovat v souladu se zásadou proporcionality. V rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 20/2015 soud kromě jiného zastává též názor, že
omezení žalobce jako vlastníka v jeho dispozičním právu zástavním právem správce daně odpovídá veřejnému zájmu ve smyslu § 1 odst. 2 DŘ, kterým je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.
Co vše postihuje zástavní právo?
Zřizuje-li správce daně svým rozhodnutím zástavní právo, platí, že toto zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek příslušenství i na oddělené plody zástavy, jak potvrdil např. ve svém rozsudku sp. zn. 2 Afs 392/2017 Nejvyšší správní soud. Třeba ještě dodat, že zástavní právo
převodem vlastnictví nezaniká a působí i vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy, který bude mít postavení zástavního dlužníka
, což ostatně stvrzuje i judikatura
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 90/97). Bude-li zástavou pohledávka, náleží zástavnímu věřiteli i každé právo, které pohledávku zajišťuje. Zástavu je třeba vždy označit, jak ostatně plyne i z § 170 odst. 2 zákona. To znamená, že zástava může být určena jednotlivě nebo jiným způsobem tak, aby ji bylo možno kdykoli nejen určit, ale i takto identifikovat, resp. ji nebylo možno zaměnit s jinou věcí. V § 1353 až 1358 občanského zákoníku jsou upraveny práva a povinnosti zástavního věřitele a zástavního dlužníka, která se uplatní i v případě vztahu mezi zástavním dlužníkem na straně jedné a správcem daně v pozici zástavního věřitele na straně druhé. Při zřizování zástavního práva k majetku daňového subjektu by měl správce daně vždy přihlížet k pravděpodobnosti uspokojení daňových pohledávek z takto zřízené zástavy, tj. zejména zohlednit nakolik bude takto zřízené zástavní právo postačovat k uspokojení vykázaných daňových pohledávek, jak ostatně plyne např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 100/2019.V § 170 odst. 6 zákona je reagováno na právní úpravu zakotvenou v § 1380 až 1389 občanského zákoníku. Ta vychází z koncepce, že v případě, kdy zástavní právo zřídí správce daně svým rozhodnutím, tj. mimosmluvním způsobem,
uplatní se
Nutno připomenout, že tato práva bude možné uplatnit jen ohledně zástavních práv, která jsou zapsána ve veřejném seznamu.právní fikce
, podle níž se na zástavní právo hledí tak, jako by se vlastník zástavy zavázal, že zástavním právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh, resp. neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého zástavního práva zapsaného ve výhodnějším pořadí než zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně. Obě tyto skutečnosti přitom musí být zapsány do příslušného veřejného seznamu, kde se evidují tato práva. Bude-li zastavena hromadná věc, pak se zástavní právo vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí (viz § 1347 občanského zákoníku). Třeba dodat, že zástavní práva zřízená správcem daně za účinnosti přechozí právní úpravy (tj. občanského zákoníku z roku 1964 a zákona o správě daní a poplatků) jsou z hlediska právní jistoty chráněna prostřednictvím přechodného ustanovení § 3068 občanského zákoníku. Bez souhlasu správce daně proto nemůže vlastník zástavy po 1. 1. 2014 využít práv z uvolněné zástavy anebo zaměnit zástavní právo, pakliže by tím mělo být jakkoli dotčeno zástavní právo zřízené správcem daně a zapsané před datem 1. 1. 2014 ve veřejném seznamu v dalším pořadí za uvolněným či zaměňovaným zástavním právem.
Co je nutno zohlednit v souvislosti se zánikem zástavního práva?
Dojde-li k zániku zástavního práva, které bylo takto zřízeno správcem daně, uplatní se v tomto případě opět právní úprava obsažená v § 1376 až 1379 občanského zákoníku. Vedle toho je zákonem v jeho § 170 odst. 5 připuštěna možnost zrušení zástavního práva rozhodnutím správce daně, jehož právní mocí zástavní právo zaniká. Dojde-li k zániku zajištěného dluhu, zaniká i zástavní právo. Nastává tedy situace, kdy zástavní právo zaniká, ale pohledávka trvá za podmínky, že zanikne zástava nebo se vzdá zástavní věřitel zástavního práva, popř. vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi. Další možností je, že zástavce nebo zástavní dlužník složí zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci anebo uplyne doba, na níž bylo takto zástavní právo zřízeno. Kromě důvodů zániku zástavního práva, které v obecné rovině upravuje občanský zákoník, zaniká zástavní právo také právní mocí rozhodnutí, kterým správce daně rozhodl (např. i za trvání nedoplatku) o jeho zrušení.3) Zvláštní případy zániku zástavního práva jsou upraveny v § 1334 odst. 2 a § 1349 občanského zákoníku. I když tato právní úprava ukládá správci daně, aby v případě zániku zástavního práva o této skutečnosti vyrozuměl daňový subjekt a vlastníka zástavy, nejedná se o koncepci ideální. Pojem „vyrozumění“ nelze jakkoli ztotožnit s pojmem „rozhodnutí“, které je obsaženo v § 101 a násl. zákona. Z toho důvodu pro řešení případů sporů o tom, zda, kdy a jak zaniklo nebo nezaniklo zástavní právo tu může vzniknout kompeteční spor, o kterém bude rozhodovat zvláštní senát dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.4)
K výkonu zástavního práva správcem daně
Pro výkon zástavního práva podle § 170a zákona je třeba odkázat na ust. § 1359 a násl. občanského zákoníku, kde je tato problematika blíže rozebrána. Při vlastním výkonu zástavního práva by měl správce daně po vydání rozhodnutí o zahájení výkonu zástavního práva postupovat podle příslušných ustanovení zákona, která upravují daňovou exekuci a její jednotlivé způsoby podle druhu zástavy, tedy zda se jedná o věc movitou nebo nemovitou. Díky tomuto ustanovení zákona by měl správce daně získat pravomoc postupovat jako věřitele podle občanského zákoníku. K samotné problematice výkonu zástavního práva se blíže vyjádřil např. Krajský soud v Brně ve svém usnesení sp. zn. 29 A 251/2017, kdy kromě jiného uvedl, že:
,,již ze samotného systematického zařazení předmětných institutů (zajištění daní, vymáhání daní) lze přitom dovodit, že jak zřízení, tak výkon zástavního práva jsou prováděny nikoli formou postupu, ale v řízení, a to konkrétně v daňovém řízení při placení daní. Z přiměřeného použití ustanovení o provádění daňové
exekuce
pak plyne, že výkon zástavního práva se skládá z jednotlivých fází. Z hlediska případné soudní ochrany je pak podstatná forma aktu, jímž je ta která fáze ukončena. Prvou fází je zahájení výkonu zástavního práva. Oproti daňové exekuci, která se zahajuje vydáním exekučního příkazu (tedy soudně napadnutelným rozhodnutím), se započetí výkonu zástavního práva dotčené osobě oznamuje pouhým přípisem (viz § 1362 odst. 1 občanského zákoníku). Na administrativní úrovni lze proti tomuto oznámení brojit podáním námitky dle § 159 DŘ. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci se jedná o výkon zástavních práv k nemovitým věcem, zaměří soud svoji další argumentaci tímto směrem. Druhou fází je stanovení výsledné ceny prodávané zástavy (§ 221 DŘ). Výslednou cenu správce daně stanoví rozhodnutím, proti němuž se lze odvolat. Třetí fází je vydání dražební vyhlášky. Proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky (§ 195 odst. 5 DŘ), lze tak proti němu brojit podáním námitky dle § 159 téhož zákona. Čtvrtou fází je provedení dražby zastavené nemovité věci ukončené rozhodnutím o udělení příklepu, proti němuž se lze odvolat (§ 223 DŘ). Pátou fází je pak rozvrhové řízení ukončené rozhodnutím o rozvrhu výtěžku dražby, proti němuž se lze odvolat (§ 230 DŘ). Z uvedeného plyne, že druhá až pátá fáze výkonu zástavního práva jsou ukončeny rozhodnutími, proti nimž lze podat žalobu dle § 65 a násl. SŘS. Zásahová žaloba zde tedy vzhledem k § 85 SŘS nepřichází v úvahu. Výsledkem první fáze je sice neformální oznámení o započetí výkonu zástavního práva, proti tomuto oznámení však může jednotlivec podat námitku dle § 159 DŘ. I o námitce ovšem správce daně vydává rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu dle § 65 a násl. SŘS (dochází k tzv. zprocesnění neformálního aktu) a sekundární zásahová žaloba by tedy i v tomto případě musela ustoupit žalobě primární.“Je mimo jakoukoli pochybnost, že zástavní věřitel (tedy i správce daně),
má povinnost usilovat o to, aby zástavu prodal za cenu, které je možné docílit při prodeji srovnatelné věci, za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase.
Zástavní věřitel však nemůže zástavu zpeněžit okamžitě, ale může se tak stát nejdříve po uplynutí třiceti dnů po tom, co započetí výkonu zástavního práva oznámil zástavnímu dlužníkovi, nebo došlo k zápisu této skutečnosti do veřejného rejstříku. To ovšem nebrání tomu, aby se zástavní věřitel dohodl se zástavním dlužníkem po započetí výkonu, že lhůta bude kratší, ale lze stěží předpokládat, že by zástavní dlužník vždy paušálně s touto kratší lhůtou souhlasil – už i z toho důvodu, že uvedená lhůta umožňuje dlužníkovi, který je přesvědčen, že jeho zajištěný dluh již zanikl, aby podal žalobu na zdržení se výkonu zástavního práva spolu s návrhem na předběžné opatření.5)Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 10/2020.
1) k tomu viz Pelech, J. Zástavní právo. Vydav. a nakl. A. Čeněk, Plzeň, 2013, str. 83
2) k tomu viz Kindl, M., Rozehnal, A. Nový občanský zákoník. Úskalí věcných práv. Vydav. a nakl. A. Čeněk, Plzeň, 2015, str. 227-228.
3) k tomu viz Matyášová, L., Grossová, M. Daňový řád s komentářem a judikaturou.2.vydání. Nakl. Leges, Praha, 2015, str. 625.
4) k tomu viz Kopřiva, M., Novotný, J. Manuál k daňovému řádu. 2.vydání. Sagit Ostrava, 2013, str. 609-610.
5) k tomu více viz např. Tintěra, T. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Nakl. Leges, Praha, 2013, str. 126