Zásady, jimiž se řídí uplatňování společného režimu daně z přidané hodnoty (DPH) členskými státy, a to zejména zásada daňové neutrality a zásada právní jistoty, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby byl v případě pouhého nepodloženého podezření vnitrostátní daňové správy ohledně toho, zda skutečně došlo k hospodářským plněním, na jejichž základě byla vystavena daňová faktura, odepřen osobě povinné k dani, která je příjemcem této faktury, nárok na odpočet DPH, pokud tato osoba není schopna předložit kromě uvedené faktury další důkazy, které dokládají, že k hospodářským plněním skutečně došlo.
Prokázání skutečného dodavatele
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2020, ve věci C-430/19, ECLI:EU:C:2020:429
V České republice je obecným východiskem, že povinností daňového subjektu žádajícího odpočet DPH je prokázat, že dodavatel uvedený na daňovém dokladu je skutečným dodavatelem. Nemálo daňových subjektů toto své důkazní břemeno neunese. To je za situace, kdy o faktické existenci plnění není pochyb. Tato praxe je patrně na svém sklonku, jak vyplývá z komentovaného rozsudku. Soudní dvůr EU jasně ukazuje, že v tomto ohledu je třeba za dostačující důkaz považovat samotný daňový doklad. V tu chvíli jsou hmotněprávní podmínky nároku na odpočet vždy splněné, a i kdyby správce daně prokázal nesoulad tohoto daňového dokladu s realitou, pak lze odpočet odepřít jen a pouze za situace, kdy je prokázána zaviněná účast daňového subjektu na podvodu na DPH. Tento přístup je ve své podstatě racionální, protože co jiného je smyšlená faktura (faktura nepravého dodavatele), než podvod na DPH?
V tomto ohledu ještě nutno zmínit, že u Soudního dvora EU je v současné době řešena obdobná otázka, kterou v minulosti položil Nejvyšší správní soud (věc C-154/20). S ohledem na komentovaný rozsudek je ale velmi pravděpodobné, jak toto řízení dopadne.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.