Vyloučení majetku z daňové exekuce dle daňového řádu a jeho specifika

Poznámka redakce: Článek vyjadřuje názor autorky, nikoliv instituce, ve které působí.

Právní úprava vyloučení majetku z daňové je obsažena v § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tato úprava je obdobou žaloby dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“).²⁾ V důsledku této obdoby je možno, resp. někdy i nutno, aplikovat na vyloučení majetku z daňové judikaturu civilních soudů, a to s ohledem na jednotnost a vnitřní bezrozpornost právního řádu.

Primárním účelem tohoto institutu je zabránit tomu, aby byla správcem daně exekvována věc, k níž má třetí osoba právo, jež neumožňuje provedení . O vyloučení majetku z daňové může správce daně rozhodovat v řízení, jež je zahájeno návrhem třetí osoby na vyloučení majetku z daňové . Případně může správce rozhodnout o vyloučení majetku z moci úřední, pokud v rámci své činnosti zjistí takové skutečnosti, které brání tomu, aby byl tento majetek exekvován (o rozhodování z moci úřední bude pojednáno samostatně více níže).

Z právní úpravy lze vyvodit předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na vyloučení majetku z daňové , resp. které by měl správce daně posuzovat. Jedná se o:

V obecné rovině lze konstatovat, že základním předpokladem pro možnost podat návrh na vyloučení majetku je skutečnost, že je proti daňovému dlužníkovi vedena daňová . Konkrétně lze však o možnosti podat návrh uvažovat pouze při exekuci prováděné prodejem movitých a nemovitých věcí. U ostatních způsobů provádění daňové (srov. § 178 odst. 5 daňového řádu – srážky ze mzdy, přikázání pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb, přikázání jiné peněžité pohledávky, postižení jiných majetkových práv) není zasahováno do práv třetích osob takovým způsobem, že by mohl být postižen přímo jejich majetek (exekvovány jsou práva a pohledávky daňového dlužníka). Správci daně tak při těchto typech exekucí vzniká pouze právo na uspokojení vymáhané pohledávky.³⁾ Řízení o návrzích na vyloučení majetku z daňové , který není movitým nebo nemovitým majetek, by tak měla být ze strany správce daně zastavena.

Ve vztahu k movitým věcem je ještě vhodné uvést, že tyto musí správce daně sepsat, resp. vytvořit soupis věcí, které jsou postiženy exekucí.⁵⁾ Soupis věcí pak má za následek, že daňový dlužník je omezen v nakládání s věcmi, tzn. nesmí činit takové jednání, které by mařilo vymožení dluhu (např. nesmí věc prodat, darovat atd.). Všechna jednání, kterými by tuto povinnost porušil jsou neplatná (§ 204 odst. 2 daňového řádu). Toto tzv. inhibitorium trvá od soupisu věcí (a to i když se dlužník o soupisu dozví až později) až do zastavení , ve které byly věci sepsány (tzn. nemá vliv případné dřívější uhrazení dluhu, ale až samotné zastavení ).⁶⁾ Pokud dojde k nakládání s věcmi v tomto období, kterým by se zhoršilo možné uspokojení správce daně, typicky převod majetku ve prospěch třetí osoby, tak se nelze s úspěchem domáhat vyloučení věci z daňové na základě takového neplatného právního jednání.

Aktivní legitimace k podání návrhu je dle mého názoru úzce spjata s existencí práva nepřipouštějící vedení , které svědčí této osobě. V obecné rovině můžeme konstatovat, že aktivně legitimovány k podání návrhu jsou ve své podstatě všechny osoby odlišné od dlužníka. Úspěšnost tohoto návrhu se pak bude řídit právě otázkou existence práva nepřipouštějícího exekuci, resp. tím, zda navrhovatel unese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o svém právu.

Znění zákona nebylo zvoleno zcela šťastně, neboť může vyvolávat dojem, že osobou oprávněnou k podání návrhu je i dlužník. Toto je možné vyvodit zejména, z konstrukce, že osobou oprávněnou k podání návrhu je ten, komu se doručuje exekuční příkaz, což je právě vždy i dlužník. Dlužník nicméně nemůže podat návrh na vyloučení majetku z daňové . Z podstaty věci totiž plyne, že dlužníkovi nemůže svědčit právo, které nepřipouští vedené , neboť to je (nebo má být) právě jeho majetek co je exekvován. Pokud má dlužník za to, že je exekvován majetek, který mu nenáleží, svědčí mu jiné prostředky ochrany, např. může podat námitku dle § 159 daňového řádu proti soupisu majetku, případně proti exekučnímu příkazu, nebo návrh na zastavení daňové . Současně nelze plně přijmout názor, že by podání dlužníka (tzn. návrh na vyloučení majetku) mělo být automaticky posouzeno jako námitka dle § 159 daňového řádu, jak by mohlo vyplývat z komentářové literatury.⁷⁾ Jistě v praxi nastávají či mohou nastat situace, kdy půjde takto postupovat. Nicméně pokud bude z podání jasné, co jím dlužník zamýšlel, tak z něj správce daně nemůže tzv. vytvořit jiné podání.⁸⁾ Hledání míry však bude nutno posuzovat s ohledem na konkrétní podání.

Zákon také ještě uvádí, že majetek může být vyloučen na základě návrhu osoby, které je exekučním příkazem ohledně tohoto majetku ukládána povinnost.⁹⁾ Této osobě nicméně stále musí svědčit právo, které nepřipouští provedení , toto lze dovodit z textace zákona (srov. § 179 odst. 1 daňového řádu „).¹⁰⁾ Osoby, kterým je ukládána povinnost exekučním příkazem budou současně osobami, kterým je doručován exekuční příkaz, ty pak mají stanovenou specificky lhůtu pro podání návrh (k tomu viz dále). Lze mít za to, že takovou osobou může být v podstatě jen manžel nebo manželka dlužníka, neboť dle § 185 odst. 1 daňového řádu je ve věci postaven na roveň dlužníkovi, v důsledku čehož mu jsou i doručovány písemnosti týkající se , tzn. i exekuční příkaz.

Navrhovateli musí svědčit právo, které nepřipouští vedení . Takovým právem je zejména právo vlastnické, případně spoluvlastnické, v situaci, kdy by byla exekvována celá věc, nikoliv jen podíl dlužníka. Dalším takovým právem může být právo poctivého držitele¹¹⁾, který však bude fakticky vystupovat jako vlastník, který má za to, že mu svědčí vlastnické právo.¹²⁾ Příkladem práva, které nebrání provedení je zástavní právo, neboť zástavní věřitel může přihlásit svou pohledávku k uspokojení z rozvrhu výtěžku z dražby.¹³⁾

Právě s existencí práva nepřipouštějícího provedení je spjata povinnost navrhovatele nejen toto právo tvrdit, ale také prokázat, tzn. unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Právě otázka unesení důkazního břemene, která je ve své podstatě alfou a omegou tohoto řízení, je častým předmětem sporu mezi správcem daně, resp. odvolacím orgánem a navrhovatele, v důsledku čehož se sporu dostávají před soudy.

Pro podání návrhu na vyloučení majetku z daňové je zákonem stanovena lhůta. Smyslem této lhůty je motivovat třetí osoby k uplatnění svých práv a zajištění tak rychlosti exekučního řízení, tzn. co nejdřívější úhrady daňového dluhu. Lhůta je odlišně stanovena pro osoby, kterým je doručován exekuční příkaz, ty mohou návrh podat do 15 dnů ode dne doručení exekučního příkazu.¹⁴⁾ Ostatní osoby mají lhůtu stanovenou subjektivně, a to 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděli o tom, že je na jejich majetek vedena , objektivní lhůta pak končí zahájením dražebního jednání, pokud majetek není předmětem dražby, tak do dne provedení .¹⁵⁾ Objektivní lhůta je svou povahou hmotněprávní, návrh musí být doručen správci daně v této lhůtě, nestačí jeho předání k poštovní přepravě. Pokud by totiž byla tato lhůta procesní, tak by mohlo dojít např. k tomu, že bude provedena dražba, a až následně bude návrh doručen.¹⁶⁾

Právě posouzení dodržení subjektivní lhůty navrhovatele ze strany správce daně bylo předmětem soudního přezkumu před Nejvyšším správním soudem. V rozsudku čj. 2 Afs 178/2016-23 ze dne 31. 10. 2016 se soud zabýval tím, jakými vědomostmi musí navrhovatel disponovat, aby mohla počít běžet subjektivní lhůta pro podání návrhu. Navrhovatel by měl vědět, že (1.) jeho majetek byl zahrnut do , kdy by současně navrhovatel měl být schopen identifikovat tento majetek, současně by měl vědět, (2.) který správce daně exekuci vede, případně mít takové vědomosti z nichž to lze odvodit. S tímto posouzením soudu lze souhlasit. Lze mít za to, že by měl navrhovatel disponovat vědomostmi určité kvality, které mu umožní řádné podání návrhu na vyloučení majetku z daňové a od nichž lze následně odvíjet běh subjektivní lhůty.

Při podání návrhu na vyloučení majetku by měla třetí osoba v tomto návrhu tvrdit, resp. nejlépe i doložit, že lhůta pro podání návrhu byla zachována. V případě, že by správce daně měl pochybnosti o dodržení lhůty, tak by měl navrhovatele vyzvat k poskytnutí dalších informací k dodržení lhůty, případně doložení podkladů, které by potvrdily jeho tvrzení. Pokud i přes poskytnutí dalších informací nebude možné jasně určit, zda byla lhůta dodržena či nikoliv, tak je nutno postupovat dle § 35 odst. 3 daňového řádu a lhůtu považovat za dodrženou.

V rozsudku ze dne 21. 8. 2019, čj. 2 Afs 26/2018-38, Nejvyšší správní soud pak vyslovil, že správce daně má zkoumat nejdříve dodržení lhůty k podání návrhu, a až pak se zabývat samotnou otázkou, zda navrhovateli náleží právo, které nepřipouští vedení . Důsledek promeškání lhůty je pak ztráta možnosti postupovat dle § 179 daňového řádu a nutnost navrhovatele spoléhat na to, že jeho práva budou ochráněna jiným způsobem. V obecné rovině srovnání těchto dvou předpokladů lze souhlasit s tím, že by měl správce daně nejdříve posuzovat naplnění lhůty, a až posléze existenci práva nepřipouštějícího vedení . Pokud by tomu tak nebylo, tak by zákonem stanovená lhůta postrádala jakýkoliv smysl (ustanovení by bylo ). Nicméně dle mého názoru nelze při prvotním posuzování návrhu odhlížet od výše nastíněných (dalších) předpokladů pro úspěšné podání návrhu, a to způsobilost majetku, resp. zda návrh není podaný dlužníkem. Pokud budeme mít totiž situaci, kdy je opožděně podán návrh na vyloučení nezpůsobilého majetku, tak ač výsledek řízení při posouzení jednoho ze dvou předpokladů bude stejný – řízení bude zastaveno, tak pokud bude řízení zastaveno primárně z důvodu, že se jedná o nezpůsobilý majetek, tak se o této skutečnosti navrhovatel dozví a může tak začít bránit svá práva jinou cestou. Nutno poznamenat, že správci daně nebrání nic v tom, aby řízení zastavil z obou důvodů. Stejně tak by měl správce daně také primárně zohlednit, zda návrh není podán dlužníkem, a řízení o tomto návrhu případně zastavit. Pokud totiž dlužník není aktivně legitimovanou osobou, tak lze těžko uvažovat o tom, že by mu vůbec lhůta započala běžet.

Jak již bylo zmiňováno výše, tak správce daně může rozhodnout o vyloučení majetku z daňové z moci úřední. Můžeme odlišit dvě skutkové situace za nichž bude správce daně rozhodovat z moci úřední. První z nich je, že správce daně sám zjistí okolnosti, které svědčí o tom, že exekucí postižen majetek třetí osoby a tento svým rozhodnutím vyloučí, aniž by bylo zahájeno řízení. Ač se v praxi pravděpodobně nejedná o častou cestu, tak to není cesta nemožná. Druhá situace bude navazovat na právě výše zmiňovanou lhůtu pro podání návrhu na vyloučení majetku z daňové . Jak bylo judikováno Nejvyšším správním soudem, tak opožděně podaný návrh nezbavuje správce daně povinnosti prošetřit, zda exekucí není postižen majetek náležící třetí osobě. Návrh je v takovém případě nutno považovat za podnět k šetření, následně v odůvodněných případech může vést k vyloučení majetku.¹⁷⁾ K tomu lze zopakovat již výše uvedené, a to, že promeškání lhůty má za následek, že se navrhovatel musí spoléhat na to, že jeho práva budou ochráněna jinak.¹⁸⁾ Postup správce daně při šetření, zda navrhovatel, který podal opožděně návrh, nemá k majetku právo, které nepřipouští provedení , bude nutno hodnotit vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu. V obecné rovině lze však konstatovat, že by neměl být exekvován majetek třetí osoby, čímž by se měl při svém šetření správce daně řídit. Na straně druhé navrhovateli, popř. třetí osobě, nic nebrání v tom domáhat se určení vlastnického práva před civilními soudy a s případným výsledkem řízení konfrontovat správce daně.

Správce daně posuzuje, zda majetek vyloučí z daňové jako předběžnou otázku ve smyslu § 99 daňového řádu.¹⁹⁾ V řízení je posuzována důvodnost návrhu, tzn. zda navrhovateli svědčí právo nepřipouštějící provedení , nicméně rozhodnutí správce daně (resp. následně odvolacího orgánu) není možno vnímat jako překážku pro možné podání soukromoprávní žaloby na určení vlastnického práva. Pozdější rozsudek civilního soudu určující vlastnické právo může být důvodem pro obnovu řízení, a to jak z moci úřední (pokud se správce daně o takovém rozsudku dozví) nebo na návrh.²⁰⁾

Podáním návrhu je zahájeno řízení. Správce daně je povinen vydat rozhodnutí do 30 dnů od podání návrhu. Lze konstatovat že jedná o lhůtu pořádkovou, neboť s jejím uplynutím není spojen žádný negativní následek. Pokud by správce daně rozhodnutí nevydal ve stanovené lhůtě, může se navrhovatel vydání rozhodnutí domáhat skrze podání podnětu na nečinnost správce daně (§ 38 daňového řádu). Rozhodnutí o návrhu se doručuje jak navrhovateli, tak dlužníkovi. Proti rozhodnutí je možné se odvolat. Po celou dobu řízení o návrhu (tzn. i po dobu odvolacího řízení) je zamezeno správci daně prodat majetek, o jehož vyloučení je usilováno (s výjimkou věcí rychle se kazících).²¹⁾

Lze tak shrnout, že proto aby byl navrhovatel se svým návrhem úspěšný, tak měl uplatnit svůj návrh ve vztahu ke způsobilému majetku, včas, a v neposlední řadě by měl unést důkazní břemeno o svém právu nepřipouštějícím provedení , na což bude navázáno v pokračování toho článku v čísle 11/20.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 09/2020.