O povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku nejen ve smyslu § 180 daňového řádu a možných trestněprávních dopadech nesplnění této povinnosti toho bylo napsáno již poměrně dost, ovšem jelikož zákon umožňuje poměrně široký výklad subjektů, které by potenciálně mohly být pachateli přečinu dle § 227 trestního zákoníku , považuji za vhodné k tomu uvést několik upřesňujících poznámek a judikatorních závěrů, a to zejména s důrazem na možnou trestní odpovědnost zmocněnce povinného subjektu.
Trestní odpovědnost zmocněnce v souvislosti s porušením povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
Mgr.
Jiří
Soukop
Právní úprava
Stěžejní právní úpravou pro trestní část je ustanovení § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), který uvádí: „
Kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti“
. Pokud se podíváme blíže na vývoj daného ustanovení, pak k aktuálnímu znění je třeba uvést, že v souvislosti s novelou zákona o dani z příjmů došlo s účinností k 1. 12. 2016 k zpřísnění sankce trestu odnětí svobody z jednoho roku až na tři léta. Zároveň byl výčet sankcí doplněn o peněžitý trest. Novelou trestního zákoníku zákonem č. 55/2017 Sb. se rovněž rozšířil okruh možných subjektů (pachatelů) daného trestného činu, když před touto novelou mohla být pachatelem pouze fyzická osoba, které se výzva k prohlášení o majetku týkala, což bylo vyjádřeno souslovím „o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat“
. Taktéž je třeba reflektovat změnu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TOPO“), který novelou zákonem č. 183/2016 Sb., negativním výčtem vymezeným § 7 TOPO nevyloučil trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku z aplikace pro účely tohoto zákona. Dle § 9 odst. 3 TOPO současně platí: „Trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama“
.Kdo může být pachatelem přečinu dle § 227 trestního zákoníku
Množina potenciálně trestně odpovědných osob v postavení pachatele se tedy postupně rozšířila, přičemž překlopení nesplněné výzvy k prohlášení o majetku do roviny trestní v praxi může proběhnout velmi rychle. Byť je trestní řízení vždy až prostředkem poslední instance (), pak v případě nesplnění výzvy se příslušný orgán veřejně moci může, aniž by použil vlastních zákonných prostředků, oznámením obrátit na orgány činné v trestním řízení. Tento závěr koneckonců zohlednil ve své judikatuře Nejvyšší soud ČR, a to konkrétně v usnesení ze dne 25. 5. 2016, čj. 5 Tdo 340/2016-29 (srov. č. 7/2017 Sb. rozh. tr.), kde mimo jiné judikoval: „
ultima ratio
Ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci“
. V případě oznamování podezření ze spáchání trestného činu by se z popisu některých skutků mohlo orgánům činným v trestním řízení jevit, že případným pachatelem (kdo čin spáchal) daného přečinu by mohl být i zmocněnec (advokát či daňový poradce), a to zejména tehdy, když disponuje generální plnou mocí. Typicky u výzvy dle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), by mělo být pravidlem, že byť je prohlášení o majetku úkonem daňového dlužníka, tak má-li daňový subjekt pro daňové řízení založenu u správce daně plnou moc, pak je namístě vyrozumět i jeho zmocněnce. Stále se však jedná o úkon (zákonnou povinnost) daňového dlužníka s veškerou odpovědností s tím spojenou bez ohledu na skutečnost, zda se na zpracování prohlášení o majetku podílel jeho zmocněnec. Jinými slovy pachatelem by v daném případě mohl být toliko daňový subjekt a skutečnosti ohledně podílu jeho zmocněnce mohou být dle okolností konkrétního případu po právní stránce kvalifikovány toliko jako účastenství (např. v podobě pomoci).
Podrobně se danou problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 27. 11. 2019, čj. 5 Tdo 1354/2019-257, na něž v podrobnostech odkazuji. V daném usnesení se zabýval trestní odpovědností daňového poradce a dospěl k závěru, že podobně jako v občanském soudním řádu i úprava v daňovém řádu povinnost podle § 180 daňového řádu vztahuje výlučně na dlužníka (daňový subjekt), přičemž jde o jeho osobní povinnost, kterou pak logicky nelze přenést na zmocněnce. Tím je v tomto případě zásadně zúžena množina potenciálních pachatelů, která by se v mnohých případech orgánům činným v trestním řízení otevírala, na povinný subjekt . Jedním dechem však Nejvyšší soud ČR dodává, že:
per se
„Takové pojetí ovšem nebrání případnému postihu tzv. extranea, který nesplňuje základní podmínku pachatelství (zvláštní vlastnost v podobě zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku), za jinou formu účasti na trestném činu, typicky pak pro účastenství v užším smyslu, tj. pro pomoc, návod či organizátorství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by se zjistilo, že nějakým způsobem kauzálně přispěl ke spáchání trestného činu (či jeho pokusu) jiným, tzv. hlavním pachatelem.“
Závěrem
Lze tedy shrnout, že v souvislosti s porušením povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku nelze trestně stíhat zmocněnce povinného subjektu jako pachatele trestného činu dle § 227 trestního zákoníku, není však vyloučeno dle okolností konkrétního případu jeho účastenství. Nakonec je to právě konkrétní subjekt (dlužník), který má či by měl mít nejlepší přehled o svém majetku. Úkolem zmocněnce povinného subjektu je v rámci odborné péče obdobným situacím předcházet formou poskytnutí rady či upozornění, aby k jakémukoli prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení ve sféře povinného subjektu vůbec nedocházelo.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 09/2020.