Je tomu jen několik týdnů, co skončila daňová sezóna uzavírající zdaňovací období roku 2019, v rámci kterého jsme se potýkali (někdo lépe, jiný hůře) s aplikací „nové“ superhrubé mzdy účinné od 1. 1. 2019. Věříme, že většina z nás má přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 podána, a to i přes nelehké období, které bylo zapříčiněné pandemií COVID-19 a do kterého jsme byli uvrženi téměř „přes noc“. Teď je však pomyslný míč přehozen na stranu správce daně a uvidíme, jak se s aplikací této „nové“ superhrubé mzdy popasuje. Na straně daňových poradců tak nastalo období bilancování a zamyšlení se nad některými otázkami a problematickými oblastmi, se kterými jsme se při přípravě daňových přiznání za rok 2019 setkávali.
| Shrnutí Někteří zástupci státní správy zastávají názor, že současná superhrubá mzda je spravedlivá, a to zejména proto, že je tvořena skutečnými náklady zaměstnavatele (tj. do základu daně pro účely výpočtu zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti vstupuje pojistné skutečně zaplacené zaměstnavatelem za daného zaměstnance, ať už v České republice či v rámci EU, EHP nebo Švýcarska). Je tomu skutečně tak? V článku si nastíníme na několika příkladech, jak současný způsob stanovení základu daně u příjmů ze závislé činnosti (superhrubé mzdy) může vést k velmi rozdílnému efektivnímu daňovému zatížení stejné výše hrubého příjmu ze závislé činnosti pouze v závislosti na výši povinných pojistných odvodů zaměstnavatele do zahraničního pojistného systému v rámci EU, EHP nebo Švýcarska. Nenachýlil se tak čas na zrušení superhrubé mzdy? |