Správce daně i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, jestliže dospěli k závěru, že stěžovatelka v řádném daňovém přiznání tvrdila daň nižší, než měla, a je povinna uhradit úrok z prodlení ode dne původní splatnosti daně až do dne zaplacení. V dané věci tedy do 31. 3. 2014, kdy vznikl přeplatek na DPH za únor 2011, neboť pokud je vedle nedoplatku evidován i přeplatek na téže dani vzniklý za jiné zdaňovací období, musí být tento přeplatek použit na úhradu nedoplatku. Uvedený postup je zcela v souladu se zásadami daňového řádu , protože nesprávnosti v daňových přiznáních se za rozhodná zdaňovací období dopustila sama stěžovatelka a poté, kdy učinila kroky k nápravě, reagoval na ně správce daně způsobem odpovídajícím zákonu a judikatuře.
Výklad zákona, aby nikdo nikomu nic nedlužil
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 Afs 71/2018, www.nssoud.cz
Judikatura
dovodila, že při výpočtu úroku z prodlení je povinností správce daně zohlednit veškeré jiné přeplatky daňového subjektu. To tak, aby úročena byla jen ta částka, která skutečně ve státním rozpočtu chyběla. Veškeré vzájemné pohledávky se tudíž zohlední tak, aby nikdo nikomu nic nedlužil. V tomto ohledu řešil Nejvyšší správní soud případ, kdy se daňový subjekt sice dostal do prodlení, ale toto prodlení bylo vykompenzováno chybou v následujícím zdaňovacím období, kterou daňový subjekt učinil ve svůj neprospěch a kterou posléze dodatečným daňovým tvrzením napravil. Správce daně nicméně odmítl takto vzniklý přeplatek oproti nedoplatku zohlednit z důvodu, že dokud tento nevznikne zákonným způsobem (není stanoven správcem daně a předepsán na osobní daňový účet), pak se na něj hledí, jako by neexistoval.
Tento postup posvětil i Nejvyšší správní soud. Dle mého ale dostatečně nezohlednil, že onen princip, že přeplatek začne existovat až ve chvíli, kdy je o něm správcem daně rozhodnuto, se v zákoně objevuje zejména z důvodu, aby správce daně nebyl nucen platit daňovému subjektu náhradu (úrok) za takto „zadržené“ finanční prostředky. To však nic nemění na tom, že fakticky správce daně skutečně měl u sebe více, než kolik činila správná daňová povinnost. Lze proto vnímat jako nespravedlivé, pakliže tuto částku není možné zohlednit oproti jinému nedoplatku daňového subjektu, který sice v minulosti neexistoval , ale existuje s tím, že posléze se tak stalo i .
de iure
de facto
de iure
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.