Zatímco v dřívějších dobách byla často registrace za plátce DPH pouhou rutinní formalitou, v posledních letech se tato zdánlivě jednoduchá operace stává častým střetem sporů mezi daňovými subjekty a finančními úřady. Jedním z důvodů je skutečnost, že se některé firmy nechávaly zaregistrovat za plátce DPH úmyslně, aby mohly realizovat daňový podvod v této oblasti. V návaznosti na zmíněnou skutečnost správci daně nepostupují vždy pružně a rychle a registrace se stává v praxi někdy noční můrou i pro subjekty, které po plátcovství DPH nijak netoužily, ale jen se snaží naplnit požadavky zákona. Sporům z oblasti registrací k DPH je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.
Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
Shrnutí dřívější judikatury
V našem časopise jsme se problematikou registrace za plátce DPH částečně zabývali již v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy stručně shrneme východiska judikatury ze zmíněného článku. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, čj. 8 Afs 74/2009 – 104 jsme se dozvěděli, že:
„Přidělení daňového identifikačního čísla pro účely intrakomunitárního dodání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. u) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je možno prokázat různými druhy důkazních prostředků. Při kolizi mezi některými z nich je správce daně povinen v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvést, proč přisuzuje některému z důkazů nižší důkazní hodnotu či jej vůbec neosvědčuje za důkaz.“
„I. Registrační povinnost (§ 125 až § 131 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) je otázkou pouze evidenční, nikoliv rozhodující pro plnění povinností a uplatnění práv plátce. II. Nepřiznání nároku na odpočet DPH je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje, proto nepřiznání nároku na odpočet odběrateli nelze opírat toliko o zjištění, že dodavatel nebyl plátcem registrovaným.“
„Pravidlo § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, o místu plnění při pořízení zboží z jiného členského státu lze užít pouze u „pořizovatele“ zboží. Signálem, že by jím určitá osoba mohla být (a většinou také v běžných obchodních případech bude), je, že svému dodavateli poskytne své identifikační číslo. Poskytnutí identifikačního čísla však není samo o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že osoba, která je poskytla někomu, kdo následně do jiného členského státu, než státu její registrace k dani dovezl určité zboží, je pořizovatelem onoho zboží. Bude tomu tak jen tehdy, jestliže si ten, kdo své identifikační číslo údajnému dodavateli poskytl, toto zboží u dodavatele také vskutku objednal.“
Zdaňování DPH u obcí„Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečňovala úplatné převody movitých věcí nikoli „při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy“ ve smyslu § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové
spolupráce mezi manželem a manželkou
a s tím spojené dělení výdajů mezi ně v rámci daně z příjmů fyzických osob má vliv na obrat pro registraci za plátce DPH. Nejvyšší správní soud se však přiklonil k názoru, že daň z příjmů a daň z přidané hodnoty spolu nelze tímto způsobem spojovat. Obrat pro účely DPH je nutno vzít z celých příjmů manžela, k rozdělení na spolupracující manželku nelze u DPH přihlížet. Spory o správnost registrace mohou vznikat až při odregistrování.
V rozsudku ze dne 21. 1. 2005 se od Nejvyššího správního soudu pod čj. 4 Afs 3/2003 (zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2005 pod č. 531/2005) dočteme, že žalobkyni nebyla povolena odregistrace plátce DPH. Ta přitom argumentovala skutečností, že vůbec jako plátce DPH zaregistrována být neměla, protože neuzavřela smlouvu o sdružení a nepřekročila stanovený obrat. Krajský soud se však v řízení o odregistraci nechtěl zabývat okolností, zda žalobkyně měla být původně vůbec zaregistrována. To však bylo podle Nejvyššího správního soudu chybou, s uvedenou námitkou je třeba se vypořádat. Konečně, Krajský soudu v Hradci Králové dne 31. 5. 2005 pod čj. Ca 50/2005 dospěl k názoru, že obrat není automaticky překročen na základě souhrnného zaúčtování příjmu jedním dokladem na konci roku.
Správce daně nebral ohled na svědecké výpovědi, kterými bylo doloženo, že příjmy byly realizovány průběžně celý rok. Finanční úřad tedy při určování obratu nemůže mechanicky vycházet z účetnictví a nebrat ohled na případné další důkazní prostředky, které by svědčily o jiných skutečnostech, než jsou v účetnictví zaznamenány.Novější
judikatura
A nyní již k dalším judikátům, které se ve výše zmiňovaném článku neobjevily.
1. Prokázání skutečného sídla a obratu pro účely registrace za plátce DPH (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 čj. 7 Afs 76/2017 - 43
Komentář k judikátu č. 1
Daňový subjekt podle názoru správce daně neprokázal své reálné sídlo, protože jej tam pracovníci finančního úřadu nezastihli. Dále nebylo uznáno překročení obratu pro povinnou registraci za plátce DPH, neboť předložil nejprve pouze seznamy tržeb, v odvolání pak kopie daňových dokladů a další dokumenty až jako přílohu k žalobě. Zatímco existenci reálného sídla by pravděpodobně daňový subjekt obhájil, neboť na něj předložil nájemní smlouvu a doplnil, že jezdí po celé republice a tím není v sídle vždy k dispozici, s obhájením výše obratu neuspěl, neboť ani předložené kopie daňových dokladů automaticky neprokazují, že plnění na nich uvedená, byla uskutečněna. Předložení podrobnějších údajů až v rámci soudního řízení je pak již opožděné a soudy k nim nepřihlédly.
Shrnutí k judikátu č. 1
Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že unesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť jím předložené důkazy prokazují skutečnost, že se stal plátcem daně a splnil tak podmínky pro registraci k DPH. Daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž břemeno důkazní ve smyslu procesní odpovědnosti za prokázání jím tvrzených skutečností spočívá na stěžovateli. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel podal dne 4. 11. 2015 přihlášku k registraci k DPH. Jako důvod registrace uvedl ustanovení § 6 zákona o DPH a dále uvedl částku obratu za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců ve výši 1 004 277 Kč. Dne 25. 11. 2015 vydal správce daně výzvu podle § 128 odst. 1 daňového řádu, ve které uvedl, že mu vyvstaly pochybnosti o naplnění zákonných podmínek registrace, konkrétně ohledně výše dosaženého obratu a údajů o skutečném sídle ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona o DPH. Vyzval proto stěžovatele k prokázání těchto skutečností a doložení důkazních prostředků uvedených ve výzvě. Stěžovatel reagoval dne 10. 12. 2015 podáním, přičemž
kromě svého vyjádření k pochybnostem správce daně ohledně skutečného sídla a dosažené výše obratu přiložil toliko smlouvu o pronájmu nebytového prostoru
na adrese Blatenská 393, Albertamy ze dne 1. 11. 2015. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatel v rámci řízení před správcem daně řádně nereagoval na výzvu k odstranění pochybností, když nedoložil svá tvrzení ohledně překročení zákonem stanoveného obratu v rozhodném období. V podání ze dne 10. 12. 2015 pouze uvedl přehled dosažených obratů v jednotlivých kalendářních měsících, aniž by specifikoval kolik, od koho a za co tyto úplaty obdržel.
Přes opakovanou žádost správce daně stěžovatel ani dodatečně nepředložil žádné důkazy prokazující uvedený obrat. Jelikož stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, správce daně nepochybil, když jeho registraci k DPH zamítl. Teprve v odvolacím řízení stěžovatel přeložil kopie dokladů, které měly podle jeho názoru prokázat dosažení zákonem požadovaného obratu. Pokud jde o tyto doklady, zdejší soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že tyto bez dalšího neprokazují faktické uskutečnění zdanitelných plnění.
Tyto doklady pouze prokazují, že stěžovatel obdržel platby v určité výši od různých subjektů, ale již neprokazují, zda se jednalo o úplatu za uskutečněná plnění podle § 4a zákona o DPH, kde je stanoven způsob výpočtu obratu. Ne všechny úplaty se totiž do obratu zahrnují. Závěr krajského soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že skutečně dosáhl zákonem stanoveného obratu rozhodného pro registraci k DPH, je proto správný. Zbývá doplnit, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Na rozhodnutí o správní žalobě proto nemohly mít vliv listiny, které stěžovatel předložil v řízení před krajským soudem, avšak které pocházejí z období až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí (protokol o místním šetření ze dne 8. 11. 2016). Jako další důvod zamítnutí registrace k DPH žalovaný uvedl skutečnost, že nebyla splněna ani podmínka existence reálného sídla
ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona o DPH. Uvedený závěr žalovaný učinil na základě zjištění, že stěžovatel nebyl v době konání místních šetření správcem daně zastižen, a to jak na adrese svého původního rejstříkového sídla v Týně nad Vltavou, tak i následně na adrese nového sídla
v Abertamech, kde nebyl uveden ani na schránce či zvonku. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze pouze na základě těchto zjištění učinit závěr, že stěžovatel neprokázal, že má sídlo v tuzemsku
. Jako logické se jeví vysvětlení stěžovatele, že vedení podniku tvoří pouze jednatel, který je současně i jediným zaměstnancem stěžovatele. Jelikož tento vykonává faktickou činnost stěžovatele, pohybuje se po jednotlivých zakázkách po celé České republice, a proto není běžně fyzicky přítomen v sídle společnosti. Stěžovatel doložil nájemní smlouvu
a sídlo na adrese v Abertamech je zapsáno v obchodním rejstříku.
Nebylo proto možné dospět k dílčímu závěru, že stěžovatel neprokázal, že má sídlo v tuzemsku. Tento dílčí závěr však nemá za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu, aby se stal daňový subjekt plátcem daně podle § 6 odst. 1 zákona o DPH, je totiž třeba, aby splnil všechny zde uvedené podmínky kumulativně. Stěžovatel neprokázal splnění jedné z obligatorních podmínek zákonné registrace k DPH, tedy překročení zákonem stanoveného obratu v rozhodném období. Za této situace správci daně nezbylo než rozhodnout o zamítnutí jeho registrace k DPH. Žalovaný proto nepochybil, když odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí správce daně. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).2. Předstíraná ekonomická činnost a zamítnutí žádosti o registraci za plátce DPH (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018 čj. 1 Afs 246/2018 – 44)
Komentář k judikátu č. 2
Další případ se sice týkal pravidel registrace člena společnosti (dřívější název „smlouva o sdružení“), která jsou v dnešní době již jiná, rozsudek je však přesto aktuální z kritéria platného pro všechny subjekty, a to nutnosti prokázat reálnou ekonomickou činnost, což se v daném případě nepodařilo, a proto byla snaha o registraci za plátce DPH neúspěšná. Soud zároveň vytknul správci daně neúnosnou délku registračního řízení v délce cca 1 rok. Délka řízení však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí správce daně.
Shrnutí k judikátu č. 2
Jak soud konstatoval v rozsudku ze dne 16. 8. 2018, čj. 9 Afs 216/2018 - 47, procesní odpovědnost za prokázání skutečností uvedených v přihlášce k registraci spočívá na daňovém subjektu. Tento je povinen tvrzené údaje správci daně doložit, případně vysvětlit, změnit či doplnit. Správce daně je na druhou stranu povinen zkontrolovat správnost údajů a dokumentů, které mu byly poskytnuty. Za tímto účelem je oprávněn vyzvat daňový subjekt k předložení dokladů či informací potvrzujících údaje tvrzené v přihlášce. Ze správního spisu plynou následující skutková zjištění.
Stěžovatel v přihlášce uvedl obrat za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců ve výši 0 Kč; v přihlášce neuvedl žádný bankovní účet, který by používal pro ekonomickou činnost
(uvedl pouze účet společnosti Folesion s. r. o.). Ve vyjádření k výzvě ze dne 28. 9. 2016 stěžovatel uvedl, že má v rámci společnosti zajišťovat poskytování ekonomického, účetního a obchodního poradenství.
Z úředního záznamu ze dne 10. 10. 2016 vyplývá, že správce daně dne 3. 10. 2016 provedl místní šetření na adrese sídla stěžovatele. Zjistil, že sídlo se nachází v panelovém domě, ve vchodu jsou umístěny schránky a na jedné je soupis firem, mezi nimiž byla uvedena i stěžovatelova firma. Na zvonění nikdo nereagoval.
K podanému odvolání stěžovatel přiložil fakturu č. FVC16005 na 18 150 Kč vydanou společností Folesion Company společnosti Advokátní kancelář HAJDUK & Partners s. r. o. za ekonomické poradenství. K doplnění odvolání ze dne 15. 5. 2017 pak přiložil fakturu č. FVC17006 vystavenou téhož dne na částku 3 025 Kč společností Folesion Company korporaci H&P Account Tax Consulting a. s. Soud se s posouzením věci provedeným daňovými orgány ztotožňuje. Stěžovatelem předložené listiny vůbec neprokazují naplnění hned první zákonné podmínky pro registraci k DPH, tedy že stěžovatel je osobou povinnou k dani. Předložené faktury, příkazní smlouva ani smlouva o společnosti nemohou být oporou pro závěr, že stěžovatel vykonával ekonomickou činnost, resp. že ekonomické poradenství, za které byly faktury vystaveny, poskytl právě stěžovatel.
Tři předložené faktury byly vystaveny přímo společností Folesion Company a nijak z jejího obsahu nelze ověřit, že ekonomické poradenství, které bylo fakturováno, vykonal právě stěžovatel. Stěžovatel ani nespecifikoval, v čem měla jeho ekonomická činnost spočívat. Obecné tvrzení o poskytování ekonomického poradenství a spolupráci s dalšími subjekty nejsou s to prokázat, zda vůbec nějakou činnost vykonával a jaká byla případně její skutečná podstata.
Soud proto souhlasí se žalovaným a městským soudem, že stěžovatel neprokázal zákonem stanovené podmínky pro registraci k DPH. Nepředložil dokumenty, ze kterých by bylo možné usuzovat na to, že provádí ekonomickou činnost v oblasti ekonomického poradenství, resp. se na ni alespoň připravuje,
ať už sám či v rámci společnosti Folesion Company. Není pravdou, že městský soud trval na tom, aby stěžovatel uskutečňoval ekonomickou činnost samostatně (mimo společnost Folesion Company). Naopak argumentace soudu (stejně jako správních orgánů) byla postavena na tom, že stěžovatel měl prokázat (a neprokázal), že je vůbec osobou povinnou k dani, tedy že vůbec nějakou činnost vykonává, a to ať již mimo společnost, nebo v jejím rámci
. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel neprokázal výkon jakékoli činnosti. Nad rámec nutného odůvodnění soud připomíná, že registrační řízení je svou povahou řízením jednoduchým a formalizovaným, v podstatě založeným na posouzení správnosti a úplnosti registračních údajů. V souzené věci stěžovatel podal žádost o registraci k DPH dne 26. 8. 2016, správce daně o ní rozhodl dne 6. 11. 2016, rozhodnutí o odvolání žalovaný vydal až dne 13. 10. 2017. Takový postup v registračním řízení byl v příkrém rozporu se zásadou rychlosti řízení a povinností správce daně postupovat bez zbytečných průtahů
(srov. § 7 odst. 1 daňového řádu). Tato okolnost ovšem nic nemění na závěrech soudu ohledně důvodnosti podané kasační stížnosti. 3. Pochybnosti správce daně při registračním řízení a způsob jejich sdělení (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2020 čj. 10 Afs 177/2018 – 37)
Komentář k judikátu č. 3
Také další kauza se týkala stejné společnosti (smlouvy o sdružení), jako předcházející rozsudek. I zde je pro poučení ve vztahu k dnešní legislativě zajímavé nikoli naplnění pravidel pro registraci společnosti (smlouvy o sdružení) z titulu vzájemné spolupráce jejich členů, ale obecněji otázka výzev k odstranění pochybností správce daně u registračního řízení a důkazní břemeno daňových subjektů. Jakkoli se to zdá některým plátcům neuvěřitelné, že i při naplnění povinnosti zaregistrovat se za plátce DPH leží důkazní břemeno na nich (i když někteří o to být plátcem DPH vůbec nestojí) a nikoli na finančním úřadu. Většina důkazů, která byla v daném případě požadována po členovi společnosti, totiž bývá v praxi požadována i po ostatních daňových subjektech. Neuspěly ani námitky procesního charakteru, které naopak původně akceptoval krajský soud (např. k neumožnění k vyjádření se k výsledkům odvolání před jeho definitivním rozhodnutím či k vzájemně nesouladným důvodům zamítnutí registrace).
Shrnutí k judikátu č. 3
Podle bodu 28 rozsudku NSS ze dne 16. 8. 2018, čj. 9 Afs 216/2018–47, který se týká registračního řízení,
„procesní odpovědnost za prokázání skutečností uvedených v přihlášce k registraci spočívá na daňovém subjektu. Ten je povinen tvrzené údaje správci daně doložit, případně vysvětlit, změnit či doplnit. Správce daně je na druhou stranu povinen zkontrolovat správnost údajů a dokumentů, které mu byly poskytnuty.
Za tímto účelem je oprávněn vyzvat daňový subjekt k předložení dokladů či informací potvrzujících údaje tvrzené v přihlášce.
Daňový subjekt nesplní svou důkazní povinnost tím, že předloží jakékoliv dokumenty. Musí se jednat o důkazní prostředky, které objektivně prokazují skutečnosti uvedené v přihlášce k registraci.
Splní-li daňový subjekt tuto povinnost, rozhodne správce daně v souladu s § 129 odst. 1 daňového řádu o tom, že daňový subjekt registruje. Bude-li mít správce daně pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti důkazních prostředků předložených daňovým subjektem, ve výzvě mu sdělí, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl, aby měl daňový subjekt možnost na tato zjištění adekvátně reagovat, případně doplnit dokazování. Nevyvrátí-li daňový subjekt sdělené pochybnosti, správce daně v souladu s § 129 odst. 1 daňového řádu rozhodne o zamítnutí registrace daňového subjektu.“
Správce daně byl povinen ověřit před zápisem žalobkyně do registru plátců DPH, zda splnila zákonem stanovené podmínky. Spor je o tom, k doplnění jakých údajů vyzval správce daně žalobkyni, respektive ohledně splnění kterých zákonných podmínek k registraci vyjádřil správce daně ve výzvě pochybnost.
Správce daně
ve výzvě požadoval, aby žalobkyně
: –
vyplnila ve všech bodech přílohu k přihlášce k registraci;
–
sdělila, zda „v rámci ekonomické činnosti uskutečňuje plnění s nárokem na odpočet daně společně s plátcem DPH dle článku II smlouvy o společnosti ze dne 1. 8. 2016, dle které je účelem společné provozování podnikatelské činnosti“, a doložila konkrétní doklady, které by „prokázaly naplnění zákonných podmínek rozhodných pro registraci k DPH podle § 6a písm. b) zákona o DPH, tj. především podmínku, že jako společník společnosti uskutečňuje v rámci této společnosti plnění s nárokem na odpočet daně společně s plátcem“;
–
sdělila, jak je materiálně a personálně zajištěna její ekonomická činnost v rámci společných činností společnosti;
–
uvedla dodavatele a odběratele, se kterými spolupracuje, a případně doložila již uzavřené obchodní smlouvy.
Správce daně ve výzvě dále uvedl, že obrat žalobkyně za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích měsíců kalendářního roku činil 0 Kč a správce daně „má pochybnosti o splnění zákonných podmínek k registraci“. V odůvodnění výzvy správce daně sdělil, že „má pochybnosti ohledně registračních údajů žalobkyně, a to konkrétně zda je žalobkyně osobou povinnou k dani, která uskutečňuje ve smyslu ustanovení § 6a písm. b) zákona o DPH ekonomickou činnost společně s plátcem podle předložené smlouvy o společnosti“. NSS nesouhlasí s krajským soudem v tom, že správce daně dostatečně neodůvodnil nenaplnění zákonných podmínek k registraci. Z rozhodnutí správce daně naopak jednoznačně vyplývá, že
správce považoval za neprokázané, že žalobkyně je osobou povinnou k dani, tedy že samostatně uskutečňuje ekonomickou činnost nebo se na ni připravuje, a dále že žalobkyně uskutečnila v rámci společnosti plnění s nárokem na odpočet daně společně s plátcem.
Kromě toho vyjádřil správce daně své podezření, že společnost Folesion Company byla založena účelově, aby získala registrace k DPH pro jednotlivé společníky, včetně žalobkyně. Správce daně tedy shledal postavení žalobkyně jako společnice (druhá podmínka) účelovým. Krajský soud zrušil stěžovatelovo rozhodnutí, neboť stěžovatel v odvolacím řízení postupoval v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu. Provádí-li odvolací orgán podle tohoto ustanovení v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru než správce daně prvního stupně a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. NSS však neshledal prostor k uplatnění tohoto ustanovení. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel v odvolacím řízení prováděl dokazování. Stěžovatel ani nedospěl k odlišnému právnímu názoru než správce daně. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného správcem daně, zkoumal naplnění týchž podmínek k registraci jako správce daně a dospěl k totožným závěrům. Napadené rozhodnutí proto nemohlo být pro žalobkyni překvapivé. NSS shrnuje, že správce daně ve svém rozhodnutí jednoznačně vyslovil, které důvody pro registraci považuje za nesplněné. Stěžovatel se neodchýlil od skutkových zjištění ani právních závěrů správce daně. NSS tedy nespatřuje ve správním řízení vadu, pro kterou krajský soud stěžovatelovo rozhodnutí zrušil. 4. Ubytování a stravování jako součást zdravotnických služeb a jejich vliv na povinnou registraci za plátce DPH (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019 čj. 8 Afs 265/2017)
Komentář k judikátu č. 4
Předmětem sporu byla především otázka posouzení obratu pro povinnou registraci za plátce DPH. Žalobce poskytoval ubytování a stravování jako součást ambulantních zdravotnických služeb a posuzoval všechna tato plnění dohromady jako zdravotnické služby. Správce daně a soudy však měly opačný názor a ubytování a stravování jako součást osvobozených zdravotnických služeb neuznaly. Tím pádem byl překročen obrat pro registraci za plátce DPH.
Shrnutí k judikátu č. 4
Krajský soud v napadeném rozsudku vyložil pojmy rehabilitační a fyzikální medicína v rozsahu ambulantní péče a dospěl k závěru, že její součástí nemůže být poskytování ubytování a stravování. Ubytovací a stravovací služby, které jsou poskytovány nad rámec ambulantní péče, nejsou službami úzce souvisejícími s poskytovanou zdravotní službou, a proto nemohou být osvobozeny od DPH.Dále uvedl, že s ohledem na výši obratu měla stěžovatelka povinnost podat přihlášku k registraci k DPH, což však neučinila. Správce daně proto sám rozhodl o registraci stěžovatelky k DPH, a to v souladu s § 129 odst. 3 písm. a) daňového řádu. Novela § 58 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), účinná od 1. 4. 2012, která vycházela z definice pojmu zdravotní služba a služba s ní úzce související, je v souladu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) a reagovala na konstantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) v oblasti osvobození zdravotních služeb od DPH.
Názor Nejvyššího správního soudu: Ze směrnice o DPH vyplývá, že služby úzce související jsou osvobozeny od DPH pouze, pokud jde o lékařskou ústavní péči. U ambulantní péče naopak jakákoli zmínka o souvisejících službách ve směrnici o DPH chybí. V rámci poskytování ambulantní léčby totiž obvykle není příležitost k poskytování jakýchkoli souvisejících služeb.
Jak vyplývá z doslovného znění § 58 odst. 1 zákona o DPH, tento neodlišuje ambulantní a ústavní péči a určuje stejná pravidla pro obě dvě kategorie poskytovaných služeb. Naproti tomu směrnice o DPH pro účely osvobození od daně ústavní péči a péči ambulantní rozlišuje. Na druhou stranu prostor pro eurokonformní výklad je dán při výkladu pojmu „služba s ní úzce související“. Nedává-li směrnice o DPH prostor k tomu, aby byly osvobozeny služby související s poskytováním ambulantních služeb, musí to vést k tomu, že i podle zákona o DPH musí být služba úzce související se zdravotní službou ambulantní vykládána co nejúžeji. Pokud by se opravdu neobjevila služba, kterou nebude možné označit jinak, než jako naprosto úzce a nezbytně související s ambulantní péčí, pak žádná služba nebude s ambulantní službou úzce související. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není žádný důvod v souvislosti s poskytováním ambulantní péče osvobozovat od daně ubytování a stravování klientů.
Je-li potřeba k léčbě hospitalizace klienta, musí být poskytována subjektem, který má příslušné oprávnění k poskytování lůžkové péče. Lůžková péče je podle § 9 zákona o zdravotních službách „zdravotní péčí, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Lůžková péče musí být poskytována v rámci nepřetržitého provozu.“. Stěžovatelka je oprávněna k poskytování pouze ambulantní péče a není tedy oprávněna k poskytování specializovaného ubytování.
Jestliže je tedy potřeba pouze „nespecializované“ ubytování, může jej poskytovat jakýkoli poskytovatel na relevantním trhu, jak bylo řečeno shora. Při současné právní úpravě nelze dovodit nezbytnost ubytování a stravování při poskytování ambulantních zdravotních služeb, ani jakoukoli souvislost s ambulantními službami, a to ani v případě, že by o tom formálně rozhodl lékař. Z podstaty ambulantní léčby a pro dosažení jejího účelu není třeba, aby byli klienti současně stravováni, ubytováni a ambulantně léčeni v témže zařízení. Nejvyšší správní soud se vzhledem k námitkám stěžovatelky obsaženým v kasační stížnosti zabýval také tím, zda může být pro posouzení její věci podstatná lázeňská léčebně rehabilitační péče.
Stěžovatelka má však pouze oprávnění k poskytování rehabilitační a fyzikální medicíny v rozsahu ambulantní péče, nikoliv tedy oprávnění k poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče. Právní úprava lázeňské péče se na ni proto nevztahuje a v nyní posuzované věci není nijak
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že služby ubytování a stravování při poskytované ambulantní léčbě nejsou službami úzce souvisejícími s poskytováním rehabilitační a fyzikální medicíny v rozsahu ambulantní péče. Tyto doplňkové služby proto nejsou osvobozeny od DPH (na rozdíl od samotné ambulantní léčby) a tudíž v případě stěžovatelky obrat z těchto služeb spadá do celkového obratu, který je rozhodný pro určení, zda se stěžovatelka stane plátkyní DPH. relevantní
. 5. Jednorázové překročení obratu a
prekluze
práva zaregistrovat za plátce DPH (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2019 čj. 8 Afs 48/2018 – 38)Komentář k judikátu č. 5
Pokud daňový subjekt překročí limit obratu pro povinnou registraci za plátce DPH a nezaregistruje se, vzniká otázka, jak dlouho má správce daně na to, aby na zmíněnou skutečnost přišel, kdy mu uplyne
prekluzivní lhůta
.
Ještě větší význam má tato otázka v případě, kdy by překročení obratu bylo pouze jednorázové a nikoli pravidelně se opakující. S tím se pokoušel argumentovat žalobce v následujícím případě, úspěšný však nebyl. Jeho obrat byl „nadlimitní“ opakovaně, kromě toho ještě výzvou k registraci došlo k protržení prekluzivní lhůty. Shrnutí k judikátu č. 5
Nejvyšší správní soud z rozhodnutí o registraci žalobkyně k DPH zjistil, že správce daně posuzoval celkové obraty žalobkyně za období duben až červenec 2012, nicméně závěr o překročení kvalifikovaného obratu v případě zdanitelných plnění učinil pouze za duben 2012. Toto však následně korigoval stěžovatel (Odvolací finanční ředitelství), neboť na straně 7 rozhodnutí zpracoval tabulky, z nichž vyplynula celková výše tržeb žalobkyně za jednotlivé měsíce duben až červenec 2012 a rozdělení tržeb připadajících na ambulantní služby a na ostatní služby za jednotlivé měsíce duben až červenec 2012. Z rozhodnutí správce daně skutečně vyplýval závěr o překročení stanovené hranice obratu žalobkyně za neambulatní služby pouze v dubnu 2012. Stěžovatel však ve svém rozhodnutí závěry správce daně upřesnil, neboť z něj vyplývá, že Důležitým aspektem pro posouzení věci je otázka vzniku plátcovství. Registrace k DPH má toliko
žalobkyně překročila hranici obratu nejen v dubnu, ale následně i v květnu, červnu a červenci 2012.
Nejvyšší správní soud připomíná, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně jeden celek. Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud posuzoval situaci překročeného obratu pouze v dubnu 2012. Ačkoli je ze shora uvedeného zřejmé, že stanovený obrat byl překračován i v následujících měsících, Nejvyšší správní soud posuzoval, zda by došlo k prekluzi práva státu registrovat žalobkyni jako plátkyni DPH i v situaci, pokud by žalobkyně překročila hranici obratu pouze v měsíci duben 2012, tedy za skutkového stavu, ze kterého vyšel krajský soud.
Otázkou prekluze
práva registrovat plátce k DPH se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 6. 9. 2017, čj. 10 Afs 329/2016-51, č. 3637/2017 Sb. NSS. V rozsudku ze dne 26. 9. 2019, čj. 8 Afs 265/2017-55, ve věci Hotel Bajkal, se nadto Nejvyšší správní soud zabýval obdobnými skutkové okolnostmi případu jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro odchýlení se od již zaujatého právního názoru, proto při řešení kasačních námitek z tohoto rozsudku dále vycházel. Nejvyšší správní soud na okraj uvádí, že z rozsudku sp. zn. 10 Afs 329/2016-51, bod [34] vyplývá, že „dokud je hranice obratu překračována, nemůže ani začít plynout časová lhůta k provedení registrace z moci úřední, neregistroval-li se daňový subjekt sám“.
deklaratorní
povahu. Žalobkyně se proto, pakliže překračovala zákonný obrat, v souladu s přechodným ustanovením zákona č. 502/2012 Sb., stala plátkyní ze zákona k 1. 1. 2013. Pro posouzení námitky prekluze
práva státu registrace žalobkyně k DPH je nejdříve nutné ustálit, k jakému období směřuje omezení správce daně provést registraci k DPH na základě překročení rozhodného obratu již v měsíci duben 2012. Jestliže žalobkyně překročila rozhodný obrat již v dubnu 2012, měla povinnost podat přihlášku k registraci k DPH do 15. 5. 2012
(§ 6 odst. 2 a § 95 odst. 1 zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Z pohledu zdaňovacího období nebylo prokázáno, že obrat žalobkyně za předcházející kalendářní rok dosáhl 10 000 000 Kč, časově nejbližší zdaňovací období DPH tak bylo pro žalobkyni druhé kalendářní čtvrtletí roku 2012 (§ 99 odst. 1 zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Jelikož dosáhla už za jeden měsíc roku 2012 obrat za neambulantní služby vyšší než 1 000 000 Kč, musela pak překračovat kvalifikovaný obrat za 12 bezprostředně následujících po sobě jdoucích kalendářních měsíců (§ 6 odst. 1 zákona o DPH), i pokud by v daných měsících vůbec žádného obratu nedosahovala, opakovaně, tedy každý následující měsíc, minimálně do března 2013. Povinnost registrovat se k DPH jí tak opakovaně vznikala vždy k 15. dni následujícího měsíce, naposledy minimálně i k 15. 4. 2013. Posledním zdaňovacím obdobím k DPH, rozhodným pro běh prekluzivní lhůty, bylo pro žalobkyni minimálně druhé čtvrtletí 2013.
Proto právě k daňové povinnosti za druhé kalendářní čtvrtletí roku 2013 směřuje omezení správce daně provést registraci DPH na základě překročení rozhodného obratu i v měsíci březnu 2013 (§ 20 odst. 2 daňového řádu). Počátek běhu lhůty pro vyměření (stanovení) DPH za druhé čtvrtletí roku 2013 je tedy 30. 6. 2013 (konec kalendářního čtvrtletí duben – červen 2013). Lhůta ke stanovení DPH (a tedy i k registraci žalobkyně)
podle § 148 odst. 1 daňového řádu uplynula nejdříve dnem 30. 6. 2016. Správce daně vydal rozhodnutí o registraci již 2. 5. 2016, registrace tak proběhla před uplynutím prekluzivní lhůty
dle § 20 odst. 2, ve spojení s § 148 odst. 1 daňového řádu. Krajský soud navíc správně poukázal na § 148 odst. 3 daňového řádu, podle nějž platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. Žalobkyně byla dne 2. 2. 2016 vyzvána k podání přihlášky k registraci k DPH, čímž došlo k přetržení běhu lhůty a ta počala běžet znovu od počátku.
I pokud tedy krajský soud nesprávně vycházel z toho, že pro rozhodnutí žalovaného bylo podstatné pouze překročení obratu za měsíc duben 2012, přesto měl dojít k závěru, že podmínky pro vydání rozhodnutí o registraci žalobkyně k DPH byly splněny. K prekluzi práva státu registrovat žalobkyni k DPH nedošlo a námitka stěžovatele je tedy důvodná.6. Přiměřená délka soudního řízení o rozhodnutí o registraci (podle Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2016 čj. Aprk 10/2016 – 91)
7. Opakovaná žádost o určení lhůty k předcházejícímu usnesení (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2016 čj. Aprk 20/2016 – 124)
Komentář k judikátům č. 6 a 7
Závěrečné rozsudky dnešního výběru bohužel jen podtrhují bezmoc daňového subjektu v právním státě. Na jedné straně je v případě splnění zákonných podmínek automaticky plátcem DPH ze zákona bez ohledu na to, zda ho správce daně zaregistruje, na straně druhé, v případě, kdy finanční úřad nesouhlasí a registraci neprovede, je definitivní řešení sporu v nedohlednu, protože soudy jsou přetížené. Žalobce se v daném případě nevzdával a v prvním z judikátů požadoval určení lhůty pro soudní projednání jeho registrace, úspěšný nebyl s tím, že neprojednání kauzy kratší jednoho roku není průtahem řízení u Městského soudu v Praze. Po uplynutí roku se žalobce domáhal téhož, úspěšný opět nebyl. Nejvyšší správní soud mu naopak poradil, aby se nezdržoval vyčkáváním na výsledek jeho sporu, ale přihlášku k registraci vyplnil znovu, dodal k ní dokumenty, které správce daně požaduje (a o kterých byl zároveň žalobce přesvědčen, že na ně nemá nárok) a pak v klidu vyčkal výsledek sporu, protože splněním požadavků finančního úřadu se nijak nezříká práva na projednání jeho žaloby. Bohužel je tak potvrzen uzavřený kruh správního soudnictví, kdy řada sporů není vyřešena i po mnoho let a díky tomu nejasnost jejich výsledku plodí spory další (i u jiných žalobců), čímž se správní soudnictví opět zahlcuje. Nejvyšší správní soud dokonce ve druhém z rozsudků naznačil, že za protahování řízení si může žalobce zčásti sám, protože požadováním určení lhůt pro Městský soud způsobuje, že tento musí celý spis předat k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu a v důsledku toho ho nemá k dispozici…
Shrnutí k judikátu č. 6
Navrhovatel uvedl, že od ledna 2014 plní své povinnosti plátce a podává tedy každý měsíc daňová přiznání. Správce daně jej však ve svých evidencích jako plátce doposud nezaevidoval.
Navrhovatel je dle svých slov povinen se chovat jako plátce daně z přidané hodnoty, je povinen za dodavatele (plátce daně z přidané hodnoty) hradit daň, a pokud vystupuje jako dodavatel, tak nemůže své zdanitelné plnění zatížit daní z přidané hodnoty, ale tato povinnost přechází na jeho odběratele (plátce daně). Navrhovatel je po celou dobu ve značné nejistotě a vznikají mu problémy při uzavírání obchodních smluv. Tento stav nezasahuje jen navrhovatele, ale i jeho obchodní partnery, jelikož u nich správci daně zahajují místní šetření, postupy k odstranění pochybností či rovnou daňové kontroly, protože navrhovatel není registrován k dani z přidané hodnoty. V důsledku povinnosti podávat kontrolní hlášení navrhovatel očekává, že ještě dojde ke zhoršení stávající situace. Navrhovatel si je vědom, že správní úsek městského soudu je přetížen a že jeho věci předchází jiné starší věci. Tuto okolnost však nelze přičítat k jeho tíži. Navrhovatel se ocitá v dlouhodobé nejistotě, která ohrožuje samotnou podstatu jeho existence. Navíc je zde riziko prekluze
daně z přidané hodnoty. Městský soud učinil dne 21. 7. 2015 poslední procesní úkon a od tohoto data nic nebrání tomu, aby bylo ve věci rozhodnuto. Navrhovatel proto žádá, aby Nejvyšší správní soud městskému soudu určil lhůtu, v níž je třeba rozhodnout ve věci. Názor nejvyššího správního soudu:
Nejvyšší správní soud se při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu v souladu s § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu. Postupu soudu při projednávání a rozhodování věcí se týká též § 56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož je v daném ohledu určující pořadí, v jakém věci soudu došly. To neplatí, jsou-li zde závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí věci. V § 56 odst. 2 a 3 s. ř. s. jsou uvedeny návrhy a žaloby, které je třeba projednat přednostně. Navrhovatelova věc podle daných ustanovení nespadá pod přednostní režim projednání ve smyslu § 56 odst. 2 a 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud při posuzování návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu, které požadují vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí, přihlíží k pravidlům pro projednání věci vyjádřeným v § 56 s. ř. s. Základní pravidlo vyjádřené v § 56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož se věci projednávají v pořadí, v jakém došly, je promítnutím ústavní zásady rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).
Za porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů pak Nejvyšší správní soud nepovažuje samotnou skutečnost, že soud,
vůči němuž návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu směřuje, učinil v přiměřených lhůtách všechny přípravné úkony, které musí předcházet rozhodnutí věci
. Podstatné však je, aby v tomto stavu soud neudržoval řízení po příliš dlouhou dobu, což se posuzuje dle kritérií zmíněných v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu. Jde o kritéria vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V případě, že nelze posuzovanou délku řízení s ohledem na popsaná kritéria nadále tolerovat, není možné návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnout s odkazem na § 56 odst. 1 s. ř. s. a odůvodněním, že soud stále rozhoduje věci napadlé dříve než ta, které se týká návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ochranu práva na projednání věci bez zbytečných průtahů totiž nelze odmítnout s poukazem na to, že práva někoho jiného jsou porušována ještě více. Zde se pak uplatní názor Ústavního soudu, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů;
je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“
; viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 a další). Ve vztahu k jednotlivým kritériím zmíněným v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, na jejichž základě se návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu posuzuje, Nejvyšší správní soud konstatuje následující:
Městský soud v přiměřených lhůtách činil přípravné úkony, kterých je třeba před samotným rozhodnutím věci. Vyžádal si vyjádření žalovaného i správní spis, vyjádření žalovaného přeposlal protistraně. Z hlediska postupu samotného navrhovatele neshledal Nejvyšší správní soud nic, co by z jeho strany negativně ovlivňovalo délku řízení.
Věc řešená před městským soudem vykazuje znaky věci složitější.
Vyšší míra obtížnosti věci je dána poměrně rozsáhlým spektrem žalobních námitek, které se dotýkají též práva Evropské unie a judikatury Soudního dvora Evropské unie. Jde o okolnost svědčící o vyšší míře složitosti věci i přes skutečnost, že spisový materiál není nijak obsáhlý. Ve vztahu k významu věci pro navrhovatele vzal Nejvyšší správní soud za podstatné, jaké důvody vedly finanční orgány k zamítnutí registrace k dani z přidané hodnoty. Důvodem dle prvostupňového správního rozhodnutí bylo, že navrhovatel neuvedl, jakého sdružení (od 1. 1. 2014 společnosti) se účastní, což správce daně požadoval sdělit. Nejvyšší správní soud pro doplnění ze správního spisu konstatuje, že v přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty v kolonce „důvod registrace podle konkrétního ustanovení zákona o DPH“ navrhovatel uvedl: „§ 6a“. Dle § 6a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“
). Součástí navrhovatelovy argumentace v odvolání a též v žalobě je nesouhlas s postupem správce daně, který navrhovatele vyzval k prokázání skutečností uvedených v přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty, a to skutečnostní na řádku 5 (tj. k prokázání data 31. 12. 2013 jako data rozhodného dne pro povinnost zákonné registrace) a skutečností na řádku 6 (tj. k prokázání důvodu registrace podle § 6a zákona o dani z přidané hodnoty). Nejvyšší správní soud se nemůže v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu žádným způsobem vyjádřit k podstatě sporu, to je úkolem městského soudu v řízení o žalobě. Možné je však konstatovat, že navrhovatel má možnost podat novou přihlášku k registraci a přiložit k ní doklady požadované správcem daně. Podáním takové přihlášky a přiložením uvedených dokladů by se navrhovatel nijak nezbavil možnosti na základě podané žaloby nechat přezkoumat postup a právní hodnocení finančních orgánů
, které předcházely vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2015 (eventuálně též možnosti domoci se např. náhrady případné škody, v případě, že by na základě soudního přezkumu bylo takové rozhodnutí shledáno nezákonným). Z naznačených důvodů Nejvyšší správní soud zhodnotil, že význam sporu pro navrhovatele nedosahuje nijak privilegované důležitosti. S uvedenými kritérii, dle nichž se posuzuje návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, zdejší soud porovnal délku řízení před městským soudem, která v době vydání tohoto usnesení činí necelých 11 měsíců
. Za podstatné v podmínkách nynější věci Nejvyšší správní soud považuje skutečnost, že městský soud v přiměřených lhůtách učinil přípravné úkony, které musí přecházet vydání rozhodnutí ve věci, a v současné době projednává a rozhoduje starší věci, než je navrhovatelova žaloba, a věci, které mají přednostní režim ze zákona na základě § 56 odst. 2 a 3 s. ř. s. Jde o okolnosti, které přisvědčují závěru, že návrh na určení lhůty není důvodný. Současně Nejvyšší správní soud přihlížel k výše rozebranému významu věci pro navrhovatele, který s ohledem na okolnosti případu není nijak zásadní, a k vyšší míře složitosti věci. Ani tyto okolnosti nevedou k závěru, že by délka řízení necelých 11 měsíců byla nepřiměřená.
Žádné z kritérií posuzování návrhu tak nesvědčí o nutnosti odchýlit se od obecněji vyjádřeného náhledu v usnesení ze dne 8. 9. 2004, čj. Aprk 1/2004 - 58 (publ. pod č. 420/2004 Sb. NSS, dostupném též z www.nssoud.cz). V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud soud učinil veškeré nezbytné procesní úkony pro přípravu rozhodnutí ve věci samé a napadlé věci vyřizoval zásadně v pořadí, v jakém mu byly doručeny, není možno v pouhé skutečnosti, že z důvodu projednávání a rozhodování přednostních návrhů na zahájení řízení a starších věcí nenařídil jednání či nerozhodl ve věci mladší jednoho roku, důvodně spatřovat průtahy v řízení.
Závěry citovaného rozhodnutí přitom zdejší soud ve své judikatuře setrvale zachovává. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu neshledal důvodným, proto jej dle § 174a odst. 7 in fine zákona o soudech a soudcích zamítl. Shrnutí k judikátu č. 7
Protože od podání žaloby uplynul již jeden rok, podává navrhovatel nový návrh
, v němž mimo jiné obsáhle nesouhlasně polemizuje se závěry a odůvodněním usnesení sp. zn. Aprk 10/2016; poukazuje na význam předmětu řízení a argumentuje různými případy rozhodování krajských soudů, poukazuje na rychlost řízení před nimi, a dále se vyjadřuje k jednotlivým odstavcům výše uvedeného usnesení zdejšího soudu, kterým byl předchozí návrh shledán nedůvodným. Poukazuje na to, že jediným důvodem zamítnutí předchozího návrhu byl počet nevyřízených spisů u městského soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud určil městskému soudu lhůtu, v níž je povinen ve věci rozhodnout. Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu městského soudu dospěl k závěru, že městský soud nebyl v případě navrhovatele nečinný.
Soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit, že sice městský soud po dobu několika měsíců žádné přípravné procesní úkony již nečiní, avšak stav řízení, kdy soud vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci, která nemá přednostní režim, stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci, které napadly dříve, není sám o sobě známkou průtahu v řízení. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou dobu. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení pokračování pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu
. Uvedená kritéria nicméně nic nemění na tom, že podle § 56 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly
. Podle citovaného ustanovení soud projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele se o takovou věc nejedná. V předchozím usnesení, kterým byl návrh zamítnut, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil k posuzovaným kritériím, zejm. k otázce složitosti věci a jejího významu pro navrhovatele, proto nepovažuje za nutné závěry, které vyslovil, opětovně rekapitulovat a ani neshledal – přes polemiku navrhovatele – důvodu se od nich jakkoli odchýlit. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné korigovat závěr, který stěžovatel dovodil z odkazu, který učinil na usnesení ze dne 8. 9. 2004, čj. Aprk 1/2004 – 58. Pokud zde Nejvyšší správní soud uvedl: „V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud soud učinil veškeré nezbytné procesní úkony pro přípravu rozhodnutí ve věci samé a napadlé věci vyřizoval zásadně v pořadí, v jakém mu byly doručeny, není možno v pouhé skutečnosti, že z důvodu projednávání a rozhodování přednostních návrhů na zahájení řízení a starších věcí nenařídil jednání či nerozhodl ve věci mladší jednoho roku, důvodně spatřovat průtahy v řízení. Závěry citovaného rozhodnutí přitom zdejší soud ve své judikatuře setrvale zachovává.“
, nelze dovozovat, že považuje jeden rok za limitní lhůtu, v níž je soud povinen rozhodnout, jinými slovy, že po uplynutí jednoho roku nastávají ve věci průtahy
. Uvedené je nutno vztahovat k věci, o které bylo rozhodováno, kdy se navrhovatel domáhal vyslovení průtahů v případě, kdy od podání žaloby neuplynul ani jeden rok; logicky této námitce a skutkovému stavu tak muselo odpovídat i odůvodnění daného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup navrhovatele i městského soudu a s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, dospěl k závěru o neoprávněnosti podaného návrhu, neboť dobu, po kterou se navrhovateli dosud nedostalo rozhodnutí, nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat již za nepřiměřenou. Zdejší soud však považuje za vhodné připomenout, že již několikráte uvedl, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu dle § 174a zákona o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální vybavení. K uvedenému tedy zásadně nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat bez dalšího odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených předcházejících věcí. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy na pořadí vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány jinak než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele.
Nejvyšší správní soud, vycházejíc ze své konstantní judikatury, přihlédl zejména k tomu, že na věc navrhovatele nedopadá režim § 56 s. ř. s., a dále ke skutečnosti, že doba, po kterou se navrhovateli dosud nedostalo rozhodnutí, nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Návrh na určení lhůty neshledal proto důvodný. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného současně podotýká, že doba, po kterou soud nemůže rozhodovat, neboť nemá soudní spis k dispozici, je rovněž do určité míry ovlivňována samotným postupem navrhovatele, který opakovaně podává návrhy na určení lhůty. Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 05/2020.