Oddlužení podnikatelů

Zatímco do začátku roku 2014 nebylo možné, aby podnikající fyzická osoba řešila svůj úpadek oddlužením, stávající právní úprava již podmínky oddlužení podnikatelů vymezuje detailně. K právní jistotě přispěla také tzv. oddlužovací novela insolvenčního zákona s účinností od 1. 6. 2019. Nadto musí Česká republika do poloviny roku 2021 transponovat do svého právního řádu evropskou směrnici z června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace¹⁾.

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), samostatnou definici podnikatele pro účely oddlužení neobsahuje, je tedy nutno vycházet z vymezení obsaženého v občanském zákoníku. V souladu s § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), je za podnikatele považován ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Ustanovení § 421 odst. 2 občanského zákoníku pak obsahuje vyvratitelnou právní domněnku, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání nebo podle zvláštního zákona. Podle zvláštních právních předpisů podnikají například osoby vykonávající svobodná povolání a další, nespadají-li pod režim živnostenského zákona. Mohou to být například autoři a umělci, lékaři, advokáti, daňoví poradci, autorizovaní inženýři a též zemědělci.

Úpadek vymezuje insolvenční zákon v § 3. Základním parametrem úpadku je , a to z toho důvodu, že účelem zákona je zajistit co nejvyšší a v zásadě poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů. Není tedy určen k prosazení individuálního zájmu věřitele jediného. Tento účel vystupuje do popředí především u úpadků řešených ve formě reorganizace nebo konkurzu. Při oddlužení, které je primárně určeno pro řešení úpadků fyzických osob, které nejsou podnikateli, však nemusí být tento princip ve všech případech naplněn.

Dlužník je v úpadku v podobě , pokud má , peněžité závazky po dobu delší než a tyto . Zákon dále stanoví , podle níž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, pokud zastavil platby podstatné části peněžitých závazků nebo je neplní po dobu delší než tři měsíce po lhůtě splatnosti, anebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí či exekucí. Vést insolvenční řízení je totiž účelné pouze v případě, má-li dlužník nějaký majetek, z něhož by bylo možno pohledávky věřitelů uspokojovat.

Také pro případ, že by dlužník uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona uloženou mu insolvenčním soudem, nastupuje vyvratitelná právní domněnka dlužníkova úpadku. Jedná se o seznamy majetku a pohledávek včetně uvedení dlužníků z těchto pohledávek, seznam vlastních závazků, seznam zaměstnanců a další listiny, které dokládají úpadek či hrozící úpadek. Neochota nebo neschopnost dlužníka tyto seznamy předložit zakládá domněnku vedoucí k závěru, podle něhož lze pochybovat o schopnosti dlužníka platit své splatné závazky.

Mimo vymezení situací, v nichž se má za to, že dlužník není schopen své dluhy plnit, obsahuje insolvenční zákon v § 3 odst. 3 také právní úpravu tzv. . Dlužník-podnikatel, který vede účetnictví, může ve stanovené lhůtě doložit prostřednictvím výkazu stavu likvidity či výhledu vývoje likvidity, že rozdíl mezi výší splatných peněžitých závazků a výší disponibilních prostředků je méně než jedna desetina výše splatných peněžitých závazků, anebo v daném období pod jednu desetinu výše splatných peněžitých závazků klesne.

Jinými slovy tento dlužník může prokázat, že aktuálně disponuje finančními zdroji k úhradě alespoň devadesáti procent splatných peněžitých závazků, anebo v rámci svého plánu cash flow prokázat, že takovými finančními prostředky v budoucnu disponovat bude. Pak se má za to, že je dlužník .

Výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity musí být sestaveny auditorem, znalcem nebo jinou osobou, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací a splňuje požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

Právnická osoba anebo podnikající fyzická osoba se nalézá v úpadku také v případě, kdy je předlužena. Předlužení je stavem, v němž má dlužník a . Při stanovení hodnoty majetku je však nutno brát v úvahu také další správu majetku a provozování dlužníkova podniku. V tomto případě se do úvahy zahrnují dlužníka včetně těch, které ještě nejsou po splatnosti.

V případě platební neschopnosti dlužníka se provádí , tj. hodnotí se schopnost plnit splatné závazky. Má-li dlužník závazky po splatnosti, je možné dosáhnout dohodou s věřiteli dalšího odkladu splatnosti sjednáním splátkového kalendáře, který může dlužníkovi poskytnout dostatečný prostor pro překlenutí platební neschopnosti a dosažení mimo insolvenčního řešení nastalé situace. Platební neschopnost totiž může být pouze dočasná, zapříčiněná neočekávanými okolnostmi. Pro naplnění podmínek úpadku ve formě platební neschopnosti by bylo nutné, aby minimálně dva věřitelé disponovali pohledávkou, která bude třicet dní po lhůtě splatnosti.

Při posuzování, zda je dlužník v předlužení, je nutné provést . Zatímco u platební neschopnosti je úpadek věřitelům zjevný, při předlužení se o něm nějakou dobu nemusí dozvědět, zpravidla do okamžiku, kdy nastane splatnost jejich pohledávek. V případě, kdy závazky dlužníka převyšují hodnotu jeho majetku, je nutno ještě zvažovat, jak bude s majetkem hospodařeno v průběhu dalšího provozu dlužníkova podniku.

Insolvenční zákon definuje též , jehož definičními znaky jsou a , neváže se tedy k úpadku ve formě předlužení. Hrozícího úpadku se však může dovolávat pouze dlužník sám. Nesporným účelem zavedení tohoto institutu byla snaha předcházet důsledkům úpadkových situací .

Podle § 98 insolvenčního zákona je totiž dlužník, který je právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou, povinen podat insolvenční návrh sám na sebe bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl (anebo se při náležité pečlivosti dozvědět měl) o svém úpadku. V případě právnických osob tato povinnost dopadá na statutární orgán dlužníka, v případech likvidace poté na likvidátora. Zákon však neobsahuje konkrétní lhůtu, v rámci níž má být insolvenční návrh podán.

Podnikatelům lze jen doporučit, aby sami dostatečně často testovali svou finanční kondici a platební schopnost a předcházeli tak negativním důsledkům pozdního zjištění úpadku. Mezi vhodné kontrolní mechanismy spadá pravidelná analýza časové struktury pohledávek a závazků po splatnosti, u dlužníka vedoucího účetnictví je v rámci rozvahových testů možno jednoduše zkoumat, zda nedošlo k předlužení z důvodu záporného vlastního kapitálu. S ohledem na další podnikatelskou činnost potom dlužníkovi přísluší povinnost vyhodnocovat, zda není nutno podat insolvenční návrh, anebo zda je situace pouze dočasná a v delším časovém horizontu dojde opět k ozdravení podniku.

V souladu se má být stále větší důraz kladen na . Poctivým podnikatelům se v budoucnu může otevřít cesta k dosažení nulového oddlužení, jehož by bylo možno dosáhnout do tří let od prohlášení úpadku, aniž by byla stanovena přesná částka, kterou budou tito podnikatelé muset uhradit.

Až do velké revizní novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 se mohly oddlužovat pouze fyzické osoby – nepodnikatelé, zatímco podnikatelům bylo v určitých případech umožněno využít sanační varianty řešení úpadku ve formě reorganizace. Dnes jsou podnikajícím fyzickým osobám při splnění určitých podmínek otevřeny jak možnost reorganizace, tak oddlužení. Problémem reorganizace však je, že není určena pro každého. Reorganizace je přípustná u dlužníků, kteří dosahují celkového ročního úhrnu čistého obratu za poslední účetní období nejméně částky 50 mil. Kč anebo počet zaměstnanců dlužníka v pracovním poměru činí nejméně 50.

Tzv. oddlužovací novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb. s účinností od 1. 6. 2019 sjednotila způsoby řešení oddlužení pro fyzické osoby nepodnikající i podnikající. Zároveň došlo k zúžení variant způsobů oddlužení z původních tří na dva. Oddlužení lze podle § 398 insolvenčního zákona provést zpeněžením majetkové podstaty anebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Již není možné oddlužit se pouhým plněním splátkového kalendáře a dlužník bude vždy muset vydat část majetkové podstaty ke zpeněžení.

Návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník, a to prostřednictvím osob uvedených v § 390a insolvenčního zákona. Podává-li tedy insolvenční návrh dlužník, připojí též návrh na povolení oddlužení; dodatečně by oddlužení navrhnout nemohl. V případě, že insolvenční návrh na dlužníka podává věřitel, zákon stanoví dlužníkovi dodatečnou lhůtu 30 dnů ode dne, kdy mu byl návrh doručen a dlužník byl poučen o možnosti návrh na povolení oddlužení podat. Tato lhůta, během níž může dlužník návrh na povolení oddlužení podat dodatečně, začíná běžet až v okamžiku, kdy jsou naplněny obě podmínky. Podal-li dlužník návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem, insolvenční soud rozhodne o úpadku a zároveň i o způsobu jeho řešení.

Podnikající fyzická osoba může řešit svůj úpadek oddlužením za následujících podmínek:

Věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, musí tedy s oddlužením souhlasit, neboť v souladu s judikaturou nelze věřitelům závazků vzniklých z podnikání vnucovat vypořádání vedoucí k nižšímu uspokojení jejich pohledávek, než na jaké mají nárok.

K usnadnění dlužníkova postavení zakotvuje zákon nevyvratitelnou právní domněnku souhlasu věřitele. Platí, že věřitel souhlasí s oddlužením, pokud nejpozději s přihláškou své pohledávky výslovně neoznámí, že s řešením úpadku formou oddlužení nesouhlasí. Svůj nesouhlas by věřitel musel též odůvodnit.

Náležitosti, které musí splnit každý insolvenční návrh, uvádí insolvenční zákon v § 103. Kromě obecných náležitostí podání se jedná zejména o označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka (případně jeho zástupců), uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek či hrozící úpadek, označení důkazů, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a uvedení toho, čeho se navrhovatel domáhá. Insolvenční návrh musí být datován a podepsán oprávněnou osobou.

Skutečnosti, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek, jsou stěžejní náležitostí insolvenčního návrhu. Nestačí pouhé konstatování, ale naopak musí být tvrzeny a osvědčeny přímo v insolvenčním návrhu, nikoliv pouze v příloze k němu.

Podal-li návrh dlužník, musí k němu připojit seznam majetku včetně pohledávek s uvedením dlužníků, seznam závazků s uvedením věřitelů, seznam zaměstnanců a listiny dokládající úpadek nebo hrozící úpadek. U pohledávek se dlužník vyjádří též k jejich dobytnosti.

Věřitel je povinen v insolvenčním návrhu doložit, že má splatnou pohledávku vůči dlužníkovi. Zároveň k návrhu připojí její přihlášku. Je-li dlužníkem právnická osoba, je věřitel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci, povinen pohledávku doložit jedním ze způsobů uvedených v § 105 odst. 1 insolvenčního zákona. Nejjednodušší z variant bude zřejmě potvrzení auditora nebo daňového poradce o tom, že věřitel o pohledávce účtuje. Pokud podává insolvenční návrh věřitel a dlužník nepředloží předepsané seznamy, negativním důsledkem bude právní domněnka neschopnosti dlužníka plnit své závazky.

V souladu s ustanovením § 391 insolvenčního zákona musí návrh na povolení oddlužení kromě obecných náležitostí podání obsahovat také:

Návrh na povolení oddlužení lze přitom podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Prováděcím předpisem je vyhláška č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení. Ta stanoví náležitosti formuláře v § 17.

V souladu s § 392 insolvenčního zákona a § 17 vyhlášky o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení musí dlužník k návrhu na povolení oddlužení mimo jiné připojit též:

V minulosti nebyl jasně stanoven postup při plnění splátkového kalendáře podnikajícího dlužníka. S tímto problémem se potýkali jak dlužníci, tak zpracovatelé návrhů na povolení oddlužení a insolvenční správci. Nejistot insolvenční správce nezbavila ani novela provedená zákonem č. 65/2017 Sb. Ačkoliv insolvenční zákon při výpočtu srážek při plnění oddlužení odkazoval na občanský soudní řád, nebylo zřejmé, zda se ustanovení o srážkách ze mzdy použije analogicky též pro podnikatele, který mzdu nemá. Nejistota panovala jak ohledně výše základu, z něhož se srážky provádí, tak ohledně výše samotných srážek.

Mechanismus výpočtu výše splátek dlužníků-podnikatelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je od června 2019 v insolvenčním zákoně detailně upraven. Podnikající fyzická osoba je povinna do okamžiku podání zprávy o splnění oddlužení splácet nezajištěným věřitelům měsíčně částku určenou v souladu s § 398b insolvenčního zákona.

Pokud soud schválí oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, musí podnikající fyzická osoba do okamžiku podání písemné zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet svým nezajištěným věřitelům tzv. . Ta se určí jako jedna dvanáctina zisku dlužníka za poslední zdaňovací období a vypočte se ve výši, v jaké mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zálohová splátka je konstruována jako minimální nevratná částka a stanovení její výše provádí insolvenční správce.

Po odečtení nezabavitelné částky se zálohová splátka vypočte ze součtu druhé i první třetiny, včetně částky, kterou je dlužníkovi možno srazit bez omezení. Pokud by dlužník podnikal pouze po určitou část roku, k výpočtu se použije podíl zisku a počtu měsíců, během nichž dlužník podnikal.

V případě, že by nebylo možno zálohovou splátku takto určit, bude se vycházet z očekávaných budoucích měsíčních příjmů dlužníka, které se vypočítají jako rozdíl reálně dosažených příjmů a reálně vynaložených výdajů za dobu jeho podnikání. Pokud by nebylo možno zálohovou splátku určit ani takto, určí se jako částka průměrné mzdy v národním hospodářství za první tři čtvrtletí předchozího kalendářního roku.

Po ukončení zdaňovacího období musí dlužník předložit insolvenčnímu správci účetnictví či daňovou evidenci, daňové přiznání k dani z příjmů a další podklady, z nichž budou vyplývat skutečné příjmy a výdaje. V závislosti na skutečně dosaženém zisku je následně vypočtena tzv. , která vychází z jedné dvanáctiny skutečného zisku a je určena ve výši, v níž mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Pokud by byl součet zálohových splátek za období nižší než součin referenční srážky a počtu měsíců oddlužení, bude muset dlužník rozdíl uhradit jako nedoplatek, a to bez zbytečného odkladu. Bude-li součet zálohových splátek vyšší než referenční srážka na daný počet měsíců, může dlužník požadovat stanovení jiné výše zálohové splátky na další období.

V případě, že dlužník dosahuje jak příjmů z podnikatelské činnosti, tak dalších příjmů, nebude při určení zálohové splátky či referenční srážky prováděno snížení o základní částku, která nesmí být při výkonu rozhodnutí povinnému z měsíční mzdy sražena, tedy tzv. nezabavitelnou částku, pakliže je tato částka již započítávána při určení splátek z jiných příjmů.

Oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jsou-li naplněny podmínky § 412a insolvenčního zákona, tedy zejména pokud dlužník splatil nezajištěným věřitelům pohledávky v plné výši. Zároveň je možné oddlužit se, pokud dlužník nezajištěným věřitelům splatil během tří let od schválení oddlužení alespoň 60 % pohledávek anebo po dobu pěti let od schválení nebylo oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které by bylo možno po něm spravedlivě požadovat k plnému uspokojení věřitelů. Pokud dlužník během uvedených pěti let splatil alespoň 30 % pohledávek, nahlíží se na něj, jako by tuto povinnost neporušil.

Pokud bylo oddlužení plněno zpeněžením majetkové podstaty, bude považováno za splněné splněním rozvrhového usnesení v případě, že dlužník splnil své povinnosti stanovené v rozhodnutí o schválení oddlužení.

Splnění oddlužení vezme soud v souladu s § 413 insolvenčního zákona na vědomí rozhodnutím. V opačném případě rozhodne o nesplnění oddlužení.

Rozhodne-li o splnění oddlužení, a pokud dlužník splní řádně a včas všechny stanovené povinnosti, soud zároveň vydá rozhodnutí, kterým dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. To se však nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Zajištěný věřitel se i nadále může domáhat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, nedošlo-li k tomuto zpeněžení v průběhu insolvenčního řízení.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 01/2020.