Ne vždy má daňový subjekt prostředky na zaplacení daně ihned k dispozici. Pak přichází na řadu žádost o posečkání daně, resp. o možnost platit daň ve splátkách. Ani v této oblasti nedochází vždy ke sladění představ poplatníků a správců daně. Dnešní výběr z judikatury se bude věnovat aktuálním rozsudkům na toto téma.
Posečkání daně v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
I. Shrnutí dřívější judikatury
Vzhledem k tomu, že jsme se danou problematikou v našem časopise již zabývali (Posečkání daně v judikatuře správních soudů v č. 3/2016), na úvod tradičně shrneme judikáty z předcházejícího příspěvku.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 88/2010-70 ze dne 22. 4. 2011 (zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2011 pod č. 2347/2011) jsme se dozvěděli o tom, že při splnění zákonných podmínek je na posečkání daně nárok, což by mělo platit jak pro již zrušený zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb. – dále jen „ZSDP“), tak pro daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb., dále jen „daňový řád“):
„Nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně (§ 60 odst. 1 ZSDP), musí je správce daně na žádost povolit. Diskreční oprávnění se uplatní až při vlastním rozhodování o konkrétní výši povolených splátek a stanovení splátkového kalendáře; může tedy povolit i splátky vyšší, než daňový subjekt navrhoval.“
Zároveň byla v tomto rozsudku vyřešena otázka, zda jde otázky související s posečkáním daně vůbec žalovat, neboť např. Komentář k daňovému řádu (BAXA a kol.
Daňový řád – komentář
. 2. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 974.) uvádí odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Afs 10/2003-54 ze dne 25. 11. 2003 s tím, že žaloba není možná. Tento rozsudek však byl zrušen nálezem Ústavního soudu pod čj. IV. ÚS 49/04 a výše citovaný novější rozsudek už žalobu připouští. V další kauze řešené Nejvyšším správním soudem pod čj. 1 Afs 15/2013-34 ze dne 3. 7. 2013 je řešena otázka, zda je o posečkání možno požádat až po uhrazení daně. Tento problém není nelogický, jak by mohl na první pohled vypadat, protože při povolení posečkání činí úrok z posečkání prakticky polovinu úroku z prodlení, který by musel být hrazen v případě, že posečkání povoleno není. (Dnes se nižšího úroku z prodlení dá pochopitelně dosáhnout i v případě kladného vyřízení žádosti o prominutí příslušenství daně.) Jak plyne z rozsudku, o posečkání je sice možno požádat i zpětně, ale nikoli až po okamžiku, kdy byla daň uhrazena.
V některých případech poplatník nedodrží podmínky posečkání daně a dnem nedodržení podmínek pak rozhodnutí o posečkání pozbývá platnosti (naštěstí již ne zpětně, jako tomu bylo u ZSDP). V souladu s daňovým řádem pak vydá správce daně o této skutečnosti rozhodnutí, proti kterému je možno se odvolat a následně podat žalobu. Nejvyšší správní soud pod čj. 7 Afs 194/2014-58 ze dne 19. 2. 2015 došel k názoru, že v takové žalobě pak ale již není možno argumentovat tvrdostí podmínek, za kterých bylo posečkání původně povoleno. Z logiky věci vyplývá, že v takové žalobě by bylo možno namítat pouze to, že podmínky dodrženy byly. Pokud se zdály daňovému subjektu tvrdé, měl se bránit již proti původnímu rozhodnutí o posečkání daně a nikoli proti rozhodnutí, které deklaruje nedodržení podmínek posečkání.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o posečkání prolamuje prekluzivní lhůtu, což nemusí být pro daňový subjekt vždy výhodné, vyjadřoval se Nejvyšší správní soud dne 27. 10. 2015 pod čj. 3 Afs 47/2015-48 ke tvrzení žalobce, že finanční úřad vydal rozhodnutí o posečkání daně, aniž o to byl žádán, a proto takové rozhodnutí mělo být nicotné a nemělo přerušit prekluzivní lhůtu pro vybrání daně, resp. penále za pozdní úhradu daně z příjmů fyzických osob. Soud věc prostudoval a došel k názoru, že žádost daňového subjektu podaná s textem
„aby odvolací orgán odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do okamžiku pravomocného rozhodnutí soudu ve věci“
je možno chápat jako žádost o posečkání daně, a tím jsou námitky daňového subjektu nedůvodné. V dalších kauzách se soud zabýval mírou povinné aktivity správce daně při projednávání žádosti o posečkání.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, čj. 3 Afs 74/2014-29, se dočteme, že
správce daně je při rozhodování o žádosti o posečkání vázán návrhem daňového subjektu. Ten je tedy povinen tvrdit ve své žádosti
relevantní
důvody pro posečkání a současně ke svým tvrzením předložit důkazní prostředky. Důkazní povinnost zde leží na žadateli. Správce daně dokonce ani není povinen žadateli sdělit, že neunesl důkazní břemeno, příp. jej vyrozumět o tom, jaké důkazní prostředky by měl ke své žádosti předložit.V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2015, čj. 3 Afs 94/2015-62, se pak dozvíme, že n není na žalovaném, aby důvody a důkazy sám vyhledával, půjde především o případy, kdy by existence důvodů pro posečkání byla z okolností případu naprosto zřejmá.
elze na finančním úřadu požadovat, aby sám vyhledal nijak neoznačené důkazy v daňovém spise a podřadil je k jednotlivým tvrzením stěžovatele
. Nejvyšší správní soud je dokonce názoru, že ani v případě rozhodování o posečkání úhrady daně ex officio
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 6 Afs 101/2014-36, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2015 pod č. 3201/2015, je deklarováno, že finanční orgány nemohou k vyřízení žádosti o posečkání použít pokyn Generálního finančního ředitelství, který v době podání žádosti ještě neplatil.
Soudy se vyjadřovaly též k otázce, zda daňový subjekt, který má povolen splátkový kalendář, může dostat potvrzení o bezdlužnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 11. 2. 2014 pod čj.