V současné době jedná rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o některých otázkách v rozhodnutí, které je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 4/2018 . Základním problémem, který je zde tímto soudem řešen, je otázka, zda příslušná ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu mohou být vykládána a aplikována tak, že stát (prostřednictvím správce daně) má privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, protože je oprávněn uspokojit kdykoli během insolvenčního řízení svoji pohledávku za dlužníkem v úpadku na penále z nezaplacení odvodu za porušení rozpočtové kázně tak, že převede na úhradu tohoto penále dlužníkovy daňové přeplatky. Kromě této problematiky musí Nejvyšší správní soud zodpovědět též na otázku, zda pohledávkou správce daně za majetkovou podstatou není každá daň v širokém slova smyslu dle § 2 odst. 3 a 4 daňového řádu 1), ale pouze daň v užším slova smyslu, případně jiná podobná platba dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona 2), jak jsou blíže tyto pojmy vyloženy v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Současně s tím je nezbytné taktéž vypořádat otázku spojenou s existencí vratitelného přeplatku, resp. zda při posuzování splnění podmínek pro jeho vznik je nutno přihlížet i k některým ustanovením insolvenčního zákona , tj. respektovat tyto korekce i v rámci daňového řízení. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude tento vývoj dále probíhat a hlavně k jakým závěrům Nejvyšší správní soud v této souvislosti dojde.
Bude stát znovu privilegovaným věřitelem v insolvenčním řízení?
Vydáno:
21 minut čtení
Bude stát znovu privilegovaným věřitelem v insolvenčním řízení?
Mgr.
Petr
Taranda
Úvodem
Nemám v úmyslu znovu podrobně zabředávat do této problematiky, ostatně na stránkách tohoto časopisu jsem se této problematice již svým způsobem před časem věnoval a k závěrům, které jsem zde uvedl, nemám v obecných konturách co dalšího uvést.3) V tomto čísle časopisu bych se tedy spíše zaměřil na to, co zde ještě nebylo v souvislosti s uvedenou problematikou napsáno.
Co dosud
judikatura
neřešila?Základem všeho je rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 261/2015, ze kterého vyplývá základní poselství, že
za majetek daňového subjektu pro potřeby insolvenčního řízení se považuje pouze přeplatek, který je vratitelný. Je jím tedy pouze částka, která zbude poté, co správce daně převedl přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, příp. na úhradu nedoplatku u jiného správce daně
. Tento judikát
je zásadní a má pro řešení problematiky vztahů mezi správcem daně a daňovým subjektem v úpadku klíčový význam.S přihlédnutím k závěrům tohoto soudního rozhodnutí je navíc zřejmé, že i stát, resp. jeho organizační složka v podobě konkrétního správce daně, v průběhu insolvenčního řízení započítává své pohledávky. Je to dáno tím, že insolvenční zákon oproti zákonu o konkursu a vyrovnání4) již za určitých podmínek započtení pohledávek připouští. Nicméně – pokud se podrobněji zaměříme na závěry z rozsudku sp. zn. 7 Afs 261/2015, zjišťujeme, že Nejvyšší správní soud „pofoukal“ započtení v tomto režimu i za situace, kdy
bude přeplatek převáděn na úhradu nedoplatku u jiného správce daně, např. celního úřadu
. Nicméně – pokud mají i pro stát platit podmínky pro započtení, jak jsou upraveny v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, je nezbytné, aby se dlužníkův věřitel stal ohledně své započitatelné pohledávky přihlášeným věřitelem
. To znamená, že i tento jiný správce daně musí být v době, kdy je tato dispozice s přeplatkem (ve své podstatě obdoba jakéhosi započtení) prováděna, účastníkem insolvenčního řízení, tedy prokazatelně řádně a včas musí podat přihlášku pohledávky k insolvenčnímu soudu
. S těmito závěry se ostatně ve vztahu ke správci daně ztotožňuje i dostupná judikatura
Nejvyššího správního soudu5). Pakliže by tomu tak nebylo, je takové započtení nepřípustné
. Navíc to byl Nejvyšší správní soud, který již dříve přisvědčil, že pro výklad režimu daní v