Článek komentuje novelizaci právní úpravy oznamovací povinnosti, kterou zákon o daních z příjmů ukládá plátci daně v případech, kdy vyplácený příjem plyne do zahraničí. Změna je účinná od 1. 4. 2019 a je součástí daňového balíčku 2019 připraveného Ministerstvem financí v průběhu minulého roku. Článek se věnuje srovnání již novelizované právní úpravy oznámení s jejím dosavadním zněním a dále důsledkům, které z této změny vyplývají zejména pro plátce daně z příjmů. 1)
Rozšíření právní úpravy oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí
Mgr.
Petra
Šmirausová
Poznámka redakce:
Tento článek obsahuje některé odkazy na dřívější znění zákona o daních z příjmů. Pro přepnutí do starší časové verze zákona použijte rozbalovací okno s možností výběru data, které se nachází v pravé horní části záhlaví daného zákona.1 Úvod
Přijetím zákona č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (dále jen „daňový balíček“), se podstatným způsobem rozšířila oznamovací povinnost, která je zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), uložena plátci daně v případech, kdy příjem vyplácený ze zdrojů na území České republiky plyne daňovému nerezidentovi2). Změna právní úpravy oznamovací povinnosti nabyla účinnosti již 1. 4. 2019 společně s obecnou účinností daňového balíčku.
Dosavadní znění oznamovací povinnosti plátce daně bylo obsaženo v § 38d zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, tedy v ustanovení, které upravuje mechanismus výběru daně srážkou z těch příjmů, na něž se aplikuje zvláštní sazba daně podle § 36 zákona o daních z příjmů. Konkrétně se jednalo o ustanovení § 38d odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019. Novelizací došlo k přesunutí dosavadní oznamovací povinnosti do nového ustanovení § 38da zákona o daních z příjmů, k rozšíření této povinnosti i na příjmy, na které se doposud nevztahovala, a dále k její konkretizaci, jelikož předchozí právní úprava byla poměrně strohá a z legislativně-technického hlediska nebyla přesná3).
Cílem příspěvku je okomentovat dosavadní podobu oznamovací povinnosti a představit její novelizovanou právní úpravu, včetně změn a důsledků, které její zakotvení přináší pro daňové subjekty.
2 Oznamovací povinnost o příjmech plynoucích do zahraničí v podobě účinné do 31. 3. 2019
Oznamovací povinnost týkající se příjmů plynoucích do zahraničí4) upravuje zákon o daních z příjmů od roku 19955), kdy byla do tohoto zákona přesunuta speciální procesní úprava správy daní z příjmů, která byla do té doby obsažena v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Podoba základní normy oznamovací povinnosti se od té doby výrazně nezměnila. Základní pravidlo bylo pouze postupem času doplněno nejdříve o výjimku z oznamovací povinnosti týkající se příjmů podle § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů6) a později o možnost zprostit plátce daně této povinnosti na základě jeho žádosti7). Za zmínku nicméně stojí období, ve kterém znění § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů stanovilo, že plátce daně plní oznamovací povinnost prostřednictvím „hlášení“, které nebylo zákonem o daních z příjmů dále specifikováno. Toto hlášení podával plátce daně na tiskopise vydaném Ministerstvem financí (resp. Finanční správou České republiky), označeném jako „Hlášení plátce daně o dani z příjmů vybírané srážkou“8). Náležitosti uvedeného tiskopisu odpovídaly institutu hlášení a následného hlášení (resp. institutu řádného daňového tvrzení a dodatečného daňového tvrzení), která jsou upravena zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších pře