Při kontrolách finančních úřadů bývá často hodně nervozity. Daňové subjekty pak někdy s kontrolou nesouhlasí nejen ve smyslu nesprávně stanoveného doměrku daně, ale namítají nezákonnost kontroly jako takové. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.
Nezákonná kontrola v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Z judikatury
1. Přípustnost namátkové kontroly
(podle stanoviska Pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011)
Komentář k judikátu č. 1
Na úvod uvedeme velmi zkráceně shrnutí před lety značně bohaté diskuse na téma, zda může být kontrola namátková bez úvodního sdělení konkrétních pochybností správce daně. Tato problematika byla dlouho nejasná, protože Ústavní soud nejprve namátkovou kontrolu zakázal, v dalších kauzách s tímto názorem nesouhlasil Nejvyšší správní soud a konečné řešení přinesl opět až Ústavní soud, který namátkovost kontroly ve stanovisku pléna připustil. Ponechal však omezení v případě, že by byla evidentní „šikanóznost“ kontroly.
Shrnutí k judikátu
Právní věta:
„Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost.“
Legitimním cílem v případě daňové kontroly prováděné podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní postup zvolený ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07). Za takovýto postup však nelze bez dalšího považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového subjektu.
2. Je zákonná kontrola poté, co u daňového subjektu již před ní proběhlo místní šetření?
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 5 Afs 2/2015-76)
Komentář k judikátu č. 2
Častým zdrojem sporů bývá otázka, zda když „finanční úřad již dříve fakturu viděl“, zda ji může prověřovat znovu, třeba o několik let později. Daňový řád požaduje pro případ opakované kontroly existenci nových skutečností, které by musely v mezidobí vyjít najevo a které bez zavinění správce daně či daňového subjektu původně známy nebyly. Pokud se však týká „druhého“ prověřování v rámci kontroly, když „napoprvé“ šlo pouze o místní šetření či postup k odstranění pochybností, pak opakované prověření dle soudů nezákonné není.
I když se rozsudek týká již zrušeného zákona o správě daní a poplatků, místní šetření má obdobnou povahu i v podmínkách zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále také „daňový řád“).
K úvaze však zůstává otázka, zda skutečný stav věci nemá přednost před stavem formálním. Jinými slovy, pokud v „prvním“ prověřování byl např. prováděn formálně „pouze“ postup k odstranění pochybností, který je již ke kontrole výrazně blíže než místní šetření, ale v takové šíři a délce, že
de facto
znamenal daňovou kontrolu, zda reálně v případě dalšího přezkoumávání daného dokladu v rámci další daňové kontroly nejde ve skutečnosti o opakovanou daňovou kontrolu, pro kterou platí výše uvedená přísnější pravidla. Shrnutí k judikátu
Stěžovatelka namítala, že odvoláním a následně i žalobou napadená rozhodnutí celního úřadu a žalovaného byla vydána po nepřípustné opakované daňové kontrole. Připomíná, že během období
od roku 2006 do konce roku 2008
provedl celní úřad celkem sedm místních šetření, která měla stejný předmět a cíl, jako má mít daňová kontrola
podle zákona o správě daní a poplatků, tedy prověřit skutečnosti, které byly rozhodné pro posouzení, zda povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků, tedy minerálních olejů osvobozených od spotřební daně, nebyla porušována a zda bylo s osvobozenými minerálními oleji nakládáno v souladu s těmito povoleními. Následně pak byla v březnu 2009 zahájena daňová kontrola,
jejímž předmětem bylo zjišťování a prověřování daňového základu uvedeného na předložených daňových přiznáních ke spotřební dani z minerálních olejů. Tato dřívější místní šetření byla provedena vesměs stejnými pracovníky celního úřadu, kteří následně prováděli i daňovou kont