V dobách účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání 1) , a zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků 2) , bylo minimálně od roku 2005 a dále jasno, že v případě úpadku dlužníka a vypořádání jeho daňové povinnosti je ohledně otázek spojených s uplatněním daňových pohledávek a jejich vymáháním lex specialis ZKV . Tento jednoznačný a neměnný postoj vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a trval prakticky až do roku 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád 3) , a ZKV byl mezitím od roku 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení 4) . Zhruba od této doby tato teze prošla jistým vývojem a původně nezpochybňovaná specialita ZKV ve vztahu k ZSDP byla konfrontována s určitým názorovým a judikaturním vývojem, který se minimálně v rámci nazírání správních soudů přesunul časem ve prospěch DŘ . Bohužel – i když by se mohlo zdát, že specialita není to, co by mělo řešení problematiky vztahů daňového a insolvenčního řízení zatěžovat, dosavadní vývoj judikatury v určitých oblastech těchto vztahů tomu ani zdaleka nenasvědčuje.
Insolvenční zákon nebo daňový řád - který z nich je speciální?
Vydáno:
26 minut čtení
Insolvenční zákon nebo daňový řád – který z nich je speciální?
Mgr.
Petr
Taranda
Jak je to se započtením v reorganizaci?
Typickým příkladem výše uvedeného tvrzení může být řešení problematiky započtení v průběhu reorganizace. Dle § 324 odst. 3 IZ platí, že
od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem.
Význam tohoto ustanovení IZ vyvstává i v souvislosti s účastí orgánů veřejné moci v insolvenčním řízení. A právě v této souvislosti pak vzniká celá řada otázek, jak toto ustanovení v reálné praxi vůbec aplikovat, byť jeho dikce se zdá být poměrně strohá a též jednoznačná.Toto zdání však zcela klame. Ostatně lze to demonstrovat na dvou rozsudcích téhož krajského soudu ohledně praktické aplikace tohoto ustanovení. Nutno připomenout, že o správnosti závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 65 Af 44/2017 bude ještě rozhodovat v rámci řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Tento článek proto nechce ze zcela pochopitelných důvodů jakkoli předjímat toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nýbrž se chce na řešení této problematiky podívat z širšího úhlu záběru.
Z judikatury v oblasti započtení v průběhu reorganizace
V rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 A 176/2016, tento soud dospěl ohledně aplikace § 324 odst. 3 IZ kromě jiného k závěru, že:
„Žalobce opíral své žalobní zadání o názor, že ve věci by se mělo uplatnit ustanovení § 324 odst. 3 IZ, neumožňující s výjimkou předběžného opatření započtení pohledávek v insolvenčním řízení, a toto ustanovení by mělo mít aplikační přednost před ustanovením § 242 odst. 2 DŘ, dle nějž je pro potřeby insolvenčního řízení za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek. S tímto názorem se soud neztotožňuje. Při úvaze o uplatnění či přednosti jednotlivých ustanovení, která jsou ve věci namítána žalobcem, je třeba primárně vyjít z toho, že započtení je možné jen vůči vzájemným majetkovým nárokům. Nejprve se proto logicky uplatní norma stanovící, co je majetkovým nárokem (§ 242 odst. 2 DŘ), a teprve existuje-li dle uvedené normy takovýto majetkový nárok, lze následně uvažovat o podmínkách jeho započtení (§ 324 odst. 3 IZ). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žádná majetková hodnota v podobě vratitelného přeplatku nevznikla, nenastaly vůbec podmínky pro řešení otázky přípustnosti započtení. Soud se neztotožňuje s názorem, že institut převedení přeplatku dle DŘ je totožný s institutem započtení ve smyslu soukromoprávních předpisů. Přestože pochopitelně nelze podobnost obou institutů popřít, je ze zákona zřejmá vůle zákonodárce, že teprve kladný výsledek převodních daňových operací – tj. vratitelný přeplatek – může být vůbec způsobilým předmětem započtení ve smyslu předpisů soukromoprávních. Soud rovněž ve shodě se žalovaným uvádí, že přeplatek je ve smyslu § 152 odst. 1 DŘ od svého uhrazení platbou jiné daně, takže převedením přeplatku se jen dává do souladu daňová evidence se st