Jak zdanit zaměstnance pracujícího pro českou firmu v zahraničí

Vydáno: 28 minut čtení

Prazákladem problému s daněmi z příjmů je zásadní rozpor: stát je miluje a poplatníci nenávidí. Oba k tomu mají pádné důvody: stát bez těchto prostředků nemůže financovat veřejné služby a správu země a poplatník logicky „nejásá“ nad tím, že z vlastní kapsy přispívá na platy úředníků, pochybné dotace a předražené veřejné zakázky. Nejvýznamnějšími poplatníky daně z příjmů fyzických osob jsou zaměstnanci, kteří navíc přímo vzorně plní své daňové povinnosti; za to může zejména způsob zdanění mezd, který má na starosti obvykle někdo jiný – zaměstnavatel, který tak není motivován k úspoře na dani, protože nejde o jeho příjem.

Jak zdanit zaměstnance pracujícího pro českou firmu v zahraničí
Ing.
Martin
Děrgel
Dalším
specifikem zdanění mezd je,
že se až na malé výjimky obejde bez daňového přiznání, neboť dani je učiněno za dost již
sražením měsíčních záloh na daň,
které pravidelně a spolehlivě sytí bezedné veřejné rozpočty. Zálohové zdanění mezd narušuje například
výkon závislé činnosti pro českého zaměstnavatele
(plátce příjmu i daně)
v zahraničí
. Tento druhý stát je totiž stejně daňově nenasytný jako Česká republika a dělá si nárok na zdanění těchto příjmů, neboť mají původ (zdroj) na jeho území. Ovšem ani Česko se nehodlá vzdát práva na zdanění zaměstnance, zvláště je-li jeho rezidentem, jehož předmětem daně jsou celosvětové příjmy, jak stanoví § 2 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“).
 
Ententýky dva špalíky, kdo má zdanit poplatníky...
Hrozící dvojí zdanění práce vykonávané v druhém státě nevyhovuje ani jedné z daných zemí, omezuje totiž přeshraniční podnikání a volný pohyb osob, jež jsou výhodné pro všechny.
Státy tak uzavírají smlouvy o zamezení dvojímu zdanění
v oboru daní z příjmů (dále jen „
Smlouva
“), kde si dohodnou daňové
kompetence
.
Tyto Smlouvy obecně přiznávají smluvnímu státu
právo na zdanění mzdy zaměstnance
– který je daňovým rezidentem druhého smluvního státu –
pokud vykonává práci na jeho území
. Na ukázku si můžeme ocitovat ustanovení článku 14 odstavce 1 Smlouvy mezi ČR a Slovenskem (obdobně je tomu ve většině Smluv):
„Platy, mzdy a jiné podobné odměny, které pobírá rezident jednoho smluvního státu
(pozn.: český poplatník)
z důvodu zaměstnání, podléhají s výhradou ustanovení článků 15, 17 a 18
(pozn.: tantiémy, penze a státní služba)
zdanění jen v tomto státě
(pozn.: tj. pouze v Česku),
pokud zaměstnání není vykonáváno ve druhém smluvním státě. Je-li tam zaměstnání vykonáváno, mohou být odměny z něj pobírané zdaněny v tomto druhém státě
(pozn.: Slovensko může zdanit mzdu českého poplatníka za práci vykonávanou na Slovensku).“
To je ale pouze první krok. Skutečnost, že Smlouvy umožňují zdanění mzdy českého rezidenta za práci vykonávanou v druhém státě tomuto druhému státu ještě totiž
a priori
neznamená, že Česká republika nemůže tyto příjmy svého rezidenta také zatížit daní z příjmů. Vyloučení dvojího (opakovaného) zdanění těchto příjmů v ČR je úkolem dalšího významného ustanovení Smluv, které za tímto účelem stanoví jednu ze dvou metod:
1.
Vynětí zahraničních příjmů ze zdanění v ČR s „výhradou progrese“,
kdy tyto zahraniční příjmy ovlivní progresivní sazbu české daně (vyšší příjmy podléhají vyšší sazbě daně), kterou budou u nás zdaněny ostatní (české) příjmy dotyčného daňového rezidenta. Jelikož ale nyní v Česku nemáme progresivní sazbu daně (ale jednotnou sazbu lineární), představuje vynětí s výhradou progrese
prakticky úplné vynětí zahraničních příjmů
.
2.
Prostý zápočet zahraniční daně na českou daň,
kdy se česká daň poplatníka sníží maximálně o takovou část české daně ze všech příjmů, která odpovídá poměru, v jakém se zahraniční příjmy podílejí na celkových zdanitelných příjmech rezidenta Česka. Pokud by totiž byl uplatněn bez omezení plný zápočet zahraniční daně, tak by České republ