Udělení plné moci je velmi důležitou situací v životě daňového subjektu, protože tím deleguje některé činnosti, které by jinak dělal on sám, na jinou osobu. V této oblasti pak dochází občas ke sporům a nepochopením, a to jak ze strany daňového subjektu, tak ze strany správce daně, protože mohou vzniknout nesrovnalosti ohledně jejího rozsahu, doručení, účinnosti apod. V dnešním výběru z judikatury se podíváme na řešení některých zmíněných otázek u správních soudů.
Nad judikaturou ohledně plných mocí
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce,
BD Consult, s.r.o.
Z judikatury
1. Plná moc uložená u jednoho finančního úřadu ke všem daním není uložena celostátně
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014, čj. 1 Afs 88/2013-66)
Komentář k judikátu č. 1
Daňový subjekt často chce, aby ho jeho zástupce zastupoval ve všech řízeních před všemi správci daně, a v tom smyslu formuluje plnou moc. Ta bývá pak obvykle uložena na jeho místně příslušném finančním úřadě podle místa bydliště či sídla firmy. Může se však stát, že vyvstane potřeba jednat s jiným finančním úřadem v jiném kraji – typicky např. v případě, že daňový subjekt má v tomto jiném kraji nemovitost a chce, aby ho jeho zmocněnec zastupoval i zde. Spory se vedou o to, zda je automaticky povinen první z finančních úřadů přeposlat plnou moc všem dalším či zda je to na daňovém subjektu samotném, aby byla na každém z dotčených finančních úřadů uložena plná moc samostatně. Z následujícího judikátu plyne nutnost druhé varianty, tedy samostatného uložení plné moci u každého správce daně zvlášť. Tato povinnost však neplatí absolutně. V poslední době se často stává, že místně nepříslušný finanční úřad kontroluje daňový subjekt na základě tzv. vybrané působnosti dané zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. V § 13b tohoto zákona je uvedeno:
„Plná moc vztahující se k vybrané působnosti uplatněná u finančního úřadu příslušného k vydání rozhodnutí ve věci, o které se vede řízení, kterého se vybraná působnost týká, je účinná i vůči jinému finančnímu úřadu, který vykonává tuto vybranou působnost.“
Další výjimky jsou uvedeny přímo v daňovém řádu (např. dožádání jiného finančního úřadu) a jsou zmiňovány přímo v rozsudku. Obdobně jako v daném případě rozhodnul Nejvyšší správní soud např. i v rozsudku ze dne 10. 4. 2015, čj. 4 Afs 8/2015-39. Shrnutí k judikátu
Stěžovatel prezentoval svůj právní výklad § 92 odst. 5 písm. a) daňového řádu s odvoláním na další ustanovení tohoto zákona a dovozoval, že povinností „ex offo“ konkrétního pracovníka správce daně bylo, aby před vydáním výzvy (pro unesení důkazního břemene o oznámení vlastních písemností správcem daně) zjišťoval, telefonicky či jinak, komu má výzvu doručit. Výklad žalovaného považoval za
absurdní
, protože není zakotvena povinnost ručitele dokládat plnou moc k řízení exekučnímu ještě dříve, než je toto řízení zahájeno, a nemohl tak své právo na zastoupení uplatnit od počátku. Podle stěžovatele měl správce daně, příslušný ke správě daně z převodu nemovitosti v daném případě, chtěl-li vyzvat ručitele k zaplacení nedoplatku, kontaktovat sám místně příslušného správce daně ke správě jiných daní tohoto ručitele (správce daně z příjmu, daně silniční apod.), tj. Finanční úřad v Kroměříži, pak by se dozvěděl, že je žalobce „ve věcech všech daní“ zastoupen a plná moc by mu byla Finančním úřadem v Kroměříži postoupena; v žalobě vyslovil i předpoklad, že se tak možná i již dříve stalo.Názor Nejvyššího správního soudu:
Dohoda zmocnitele a zmocněnce o zastupování je účinná mezi stranami smlouvy od okamžiku uzavření, popř. data, které si sjednají. Vůči správci daně je podle § 27 odst. 2 daňového řádu, účinného k datu vydání výzvy, jak správně krajský soud uvedl, účinná až od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně. Správce daně, Finanční úřad ve Vyškově, nepochybil, jestliže výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 4. 8. 2011 doručil stěžovateli, nikoliv jeho zástupci na základě plné moci ze dne 5. 11. 2009, uplatněné u Finančního úřadu v Kroměříži, a to proto, že ke dni vydání předmětné výzvy existenci vztahu zastoupení neměl doloženu. O existenci takového vztahu mezi stěžovatelem a jeho zástupcem se dozvěděl až z odvolání proti exekučnímu příkazu, které žalobce podal 7. 11. 2011 a jímž žalobce požádal správce daně, aby nadále jednal s jeho zástupcem a současně sdělil, že plnou moc k zastupování podal Finančnímu úřadu v Kroměříži a že jde o plnou moc k zastupování před všemi českými správci daně.
Správce daně, který vykonává správu daně z převodu nemovitostí, jímž je správce, v obvodu jehož územní působnosti se nemovitost nachází, není povinen zjišťovat u jiných finančních úřadů, zda u nich není náhodou uložena plná moc,
kterou daňový dlužník, popř. ručitel, udělil ke svému zastupování, jakému zástupci a v jakém rozsahu, jak se stěžovatel mylně domnívá. I když si stěžovatel zvolil zmocněnce pro zastupování „ve všech věcech daní“, nemůže ani on, ani jeho zmocněnec důvodně předpokládat, že předložením plné moci u jednoho konkrétního správce daně,
např. správci daně příslušnému podle sídla zmocnitele ke správě daně z příjmů, došlo k založení generální plné moci k zastupování žalobce ve všech daňových řízeních u všech správců daně na území České republiky,
a to i pro případy daňových řízení zahajovaných v budoucnu. Takový výklad by znamenal, vzhledem k tomu, že místně příslušným správcem daně z převodu nemovitostí může být podle polohy nemovitosti kterýkoliv finanční úřad v zemi, u kterého aktuálně probíhá daňové řízení (nebo v budoucnu probíhat bude), že správce daně než řízení zahájí či provede úkon, by musel nejen oslovit správce daně příslušného k řízení stran jiných daní (podle sídla dlužníka či ručitele), ale všechny ostatní finanční úřady, zda u nich nebyla v minulosti (např. v souvislosti s převodem nemovitosti v jejich územním obvodu) založena plná moc udělená daňovým subjektem, která by se mohla vztahovat též na jím vedené řízení. Musel by tak oslovit všechny správce daně, v jejichž územním obvodu leží nemovitosti, které daňový subjekt, popř. ručitel vlastnil, či aktuálně vlastní. Neudržitelnost takového nastavení zákonné úpravy je zřejmá,