V posledních letech začaly finanční úřady šířeji prověřovat nároky daňových subjektů na odpočty DPH. V řadě případů pak kontrolování trvalo dlouhou dobu a na přetřes se dostaly otázky úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů. Státní správa se dlouho bránila názoru, že by měla daňovým subjektům nějak kompenzovat skutečnost, že finanční prostředky, na které mají nárok, jsou jim vypláceny až se značným časovým odstupem. Soudním rozhodnutím na toto téma je věnován dnešní výběr z judikatury.
Nad judikaturou o úrocích hrazených správcem daně ze zadržovaného nadměrného odpočtu DPH
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
Na úvod je třeba zmínit, že v oblasti úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů můžeme vysledovat následující časové etapy:
a)
do konce roku 2014
– zde nebyly úroky ze zadržovaných odpočtů DPH v zákoně konkrétně specifikovány a nárok na ně vyplynul z judikatury, kterou dále uvádíme,b)
od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017
– změna daňového řádu zákonem č. 267/2014 Sb. přinesla nový § 254a, který zakotvil pro některé případy úrok ve výši 1 % a týkal se postupu k odstranění pochybností,c)
od 1. 7. 2017
– změnu přinesl zákon č. 170/2017 Sb., který novelizoval § 254a daňového řádu, rozšířil okruh případů podléhajících tomuto ustanovení z postupu k odstranění pochybností i na daňovou kontrolu a zvýšil sazbu úroku z 1 % na 2 %.Zdaleka se ovšem nedá říci, že by výše uvedenými novelami daňového řádu byl dnes problém zmíněných úroků zcela jasný. Finanční správa se dlouho bránila akceptovat rozsudky týkající se období do konce roku 2014 a teprve v poslední době se je rozhodla pod tlakem mnoha prohraných soudních sporů akceptovat. Díky tomu, že se soudy dostávají k jednotlivým případům s určitým časovým odstupem, bude těžiště dalších soudních sporů směřovat zřejmě do řešení otázky, zda 1% úrok od 1. 1. 2015 je (resp. 2 % od 1. 7. 2017) je dostatečnou kompenzací za měsíce či léta zadržování nadměrného odpočtu. Když k tomu přičteme skutečnost, že novely se vždy vztahovaly pouze na období po jejich přijetí a novela daňového řádu od 1. 1. 2015 se týkala pouze postupu k odstranění pochybností a nikoli daňové kontroly před vyměřením daně, je zřejmé, že sporům o předmětné úroky není ještě zdaleka konec. Věnujme se tedy doposud známé judikatuře.
Z judikatury
1. Nárok na úrok z nadměrného odpočtu DPH
(podle rozsudku NSS ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34)
Komentář k judikátu č. 1
Následující rozsudek se ujal pod názvem „Kordárna“, tedy firmy, jež finanční orgány o úroky žalovala. Tento rozsudek způsobil v řadách státní správy zděšení, neboť překlenul nedostatek daňového řádu, který se problematikou příliš dlouhého prověřování nároku na odpočet konkrétněji nezabýval a za využití judikatury Soudního dvora EU došel k názoru, že jestliže postup k odstranění pochybností trvá déle než tři měsíce, má daňový subjekt nárok na úrok 14 % + REPO sazbu České národní banky ročně. Finanční správa jej odmítala několik let plošně aplikovat a její odpor byl silný do té míry, že ve vyjádřeních k dalším žalobám hovořila o tom, že Nejvyšší správní soud překračuje své pravomoci, neboť má právo zákony pouze vykládat a nikoli je sám vytvářet. Z jiných vyjádření byl zřejmý do té doby nevídaný odpor vůči rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, kdy Finanční správa tvrdila, že jeho rozsudky jsou závazné pouze pro krajské soudy a že je odmítají respektovat, protože jsou nekvalitní. K některým aspektům těchto názorů se dostaneme v dalších judikátech, z „Kordárny“ je nutno dále upozornit na skutečnost, že rozlišuje úrok v případě, kdy je nárok na odpočet uznán již u finančního úřadu, od úroku, kdy je přiznán až na základě odvolání proti platebnímu výměru. V prvním případě se jedná o úrok z pozdě vráceného přeplatku (§ 155 odst. 5 daňového řádu), v případě druhém pak o úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu). I když se problematika rozsudku týká vytýkacího řízení podle již zrušeného zákona o správě daní a poplatků (ZSDP), je zcela totožná v této oblasti s postupem k odstranění pochybností podle daňového řádu.
Shrnutí k judikátu
Stěžovatelka podala dne 29. 9. 2010 přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2010, v němž uplatnila nadměrný odpočet DPH ve výši 676 433 Kč. Výzvou ze dne 27. 10. 2010 zahájil Finanční úřad ve Veselí nad Moravou (dále jen „finanční úřad“) vytýkací řízení podle § 43 ZSDP. V průběhu vytýkacího řízení stěžovatelka s finančním úřadem komunikovala (do dubna 2011), kdy vysvětlovala oprávněnost svého nároku na nadměrný odpočet. Finanční úřad nicméně dopěl k závěru, že pochybnosti o oprávněnosti nároku nebyly odstraněny, a dne 26. 4. 2011 vydal platební výměr, v němž z uplatněné částky nadměrného odpočtu ve výši 676 433 Kč přiznal stěžovatelce částku 187 433 Kč.
Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání a finanční ředitelství změnilo napadený platební výměr tak, že přiznalo stěžovatelce nadměrný odpočet v původně uplatněné výši, tedy v částce 676 433 Kč.
Rozhodnutím Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 21. 5. 2012 byl stěžovatelce podle § 155 odst. 5 daňového řádu přiznán úrok z vratitelného přeplatku z částky 489 000 Kč za období od 27. 5. 2011, (tj. od prvního dne právní moci té části platebního výměru finančního úřadu, která nebyla napadena odvoláním stěžovatelky, tj. části, jíž se přiznává z uplatněné částky nadměrného odpočtu ve výši 676 433 Kč č