Dožádání v judikatuře správních soudů

Vydáno: 51 minut čtení

V některých případech není efektivní, aby finanční úřad, který prověřuje tvrzení daňových subjektů, veškeré poznatky shromažďoval sám. Daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb. ) mu umožňuje dožádat jiný finanční úřad, aby požadované informace zjistil za něj (např. kontaktováním obchodních partnerů, výslechem svědků apod.). Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Dožádání v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
I při dožádání mohou vznikat spory mezi daňovými subjekty a správci daně. Je totiž nutno si uvědomit, že pokud potřebné informace zajišťuje finanční úřad na druhém konci republiky či dokonce v zahraničí, komunikace může být obtížnější než přímo se svým místně příslušným správcem daně. Problémy mohou vznikat zejména z hlediska délky celého prověřování (např. kontroly), kdy často nastávají situace, kdy má prověřovaný daňový subjekt pocit „že se v jeho věci nic neděje“, protože jeho místně příslušný finanční úřad ho na urgence opakovaně informuje, že ještě neobdržel požadované výstupy od dožádaného správce daně a tudíž nemůže nijak dále konat, dokud mu dožádaný finanční úřad nevyhoví. Situace bývá výrazně horší při mezinárodních dožádáních, kdy se může stát, že zahraniční finanční úřad (v rozporu s platnými mezinárodními předpisy) neodpoví v některých případech i několik let. Finanční správa k tomu do daňového řádu před několika lety prosadila ustanovení, dle kterého se přerušuje
prekluzivní lhůta
pro vyměření daně právě po dobu mezinárodního dožádání.
Dalším okruhem problémů v této oblasti může být skutečnost, že při provádění dožádání by neměla být krácena práva daňového subjektu v oblasti součinnosti a informovanosti o tom, co u dožádaného finančního úřadu probíhá. Typickým příkladem je právo daňového subjektu být účasten při výslechu svědků na dožádaném finančním úřadu.
 
Komentář k judikátu č. 1 a 2
Následující rozsudky se týkají již zrušeného zákona o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb. – dále jen „ZSDP“) a též zrušeného Pokynu D-144, který upravoval lhůty pro trvání vytýkacího řízení a podmínky pro jeho prodlužování. Dodnes využitelnými jsou však myšlenky z rozsudků, které hovoří o tom, že důvody pro prodloužení lhůt pro uzavření celého řízení jsou dány pouze v případě, že dožádání i způsob, jakým je prováděno, rozumně a účelně směřuje ke zjištění pro věc podstatných skutkových okolností a naopak nejsou v případě provádění bezdůvodných úkonů, které pouze prodlužují trvání vytýkacího řízení (rozsudek č. 1). Jinými slovy, lze dojít k závěru, že bezdůvodná a neúčelná činnost finančního úřadu může být fakticky jeho nečinností, které se lze i dnes bránit (např. při kontrole či při postupu k odstranění pochybností) podnětem na odstranění nečinnosti (§ 38 současného daňového řádu).
Stejně tak není možno v případě, že se dožádaný finanční úřad rozhodne u obchodního partnera kontrolovaného subjektu provést rovnou celou kontrolu, odložit sdělení výsledků dožádání až na konec takto provedené kontroly. I zde by šlo o faktickou nečinnost správce daně.
Pro značnou provázanost rozsudků s hodnocením již zrušeného Pokynu D-144 uvádíme pouze stěžejní myšlenky z obou rozsudků týkající se neúčelných dožádání a nemožnosti odkládaní sdělení jejich výsledku.
 
1. Dožádání jako faktická nečinnost správce daně
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 8 Ans 4/2011-169)
       
Shrnutí k judikátu
Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že při posuzování nečinnosti je třeba ve vztahu k otázce stavění lhůty ve smyslu Pokynu D-144 zkoumat nejen nastoupení podmínek formálních (doložení úkonů ve správním spise příslušnými dožádáními), ale zejména splnění materiálních podmínek.
Materiální podmínky pro stavění lhůty
ve smyslu tohoto pokynu
jsou přitom dány pouze tehdy, pokud dožádání i způsob, jakým je prováděno, rozumně a účelně směřuje ke zjištění pro věc podstatných skutkových okolností. Běh lhůty pak nestaví úkony, které např. bezdůvodně prodlužují trvání vytýkacího řízení, či se o nich nelze rozumně domnívat, že by vedly ke zjištění rozhodných skutečností
(viz rozsudek ze dne 20. 8. 2009, čj. 7 Ans 2/2009-38, ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 Ans 3/2008-78, nebo ze dne 26. 6. 2008, čj. 2 Ans 3/2007-120, v němž tento soud dospěl k závěru, že za nečinnost správního orgánu lze označit i provádění nesmyslných a neúčelných úkonů, například s cílem protahovat řízení.
 
2. Nemožnost odkládat sdělení výsledků dožádání až na termín dokončení daňové kontroly u obchodního partnera
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 Ans 3/2008-78, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2012 pod č. 2589/2012)
       
Shrnutí k judikátu
Prostřednictvím institutu dožádání lze zásadně provádět pouze jednotlivé úkony (srov. dikci § 5 odst. 1 ZSDP) – např. výslech svědka, opatření listiny, provedení místního šetření apod.
Dožádaný správce daně má pak povinnost buď požadovaný úkon provést, nebo sdělit důvody, proč dožádání provést nemůže. Pokud v projednávaném případě dožádaný správce daně dožádání nevyhověl a ani žalovanému neprodleně nesdělil důvody, které brání provedení dožádání
(správní spis žádné sdělení v tomto směru neobsahuje),
nelze toto dožádání považovat za institut, který by stavěl lhůtu k ukončení vytýkacího řízení.
Tím spíše jím nemůže být v situaci, kdy dožádaný správce daně zahájil u jiného daňového subjektu daňovou kontrolu a provedení dožádání svázal s ukončením této daňové kontroly: termín provedení dožádání je totiž v tak