Specifické případy zápisů v daňové evidenci, 2. část

Vydáno: 19 minut čtení

V první části tohoto rozboru vybraných případů zápisů v daňové evidenci (Daně a právo v praxi č. 3/2017, s. 39) jsme se zabývali dvěma jevy, a to rezervami na opravu hmotného majetku a možnostmi zápisů výdajů vztahujících se ke služebním cestám zaměstnanců jak do tuzemska, tak i do zahraničí. Ve druhé části se zaměříme na další dva jevy ovlivňující daňové přiznání fyzických osob v nezávislé činnosti (OSVČ) a na jejich možný zápis do daňové evidence – automobil v podnikání a přechod z daňové evidence na účetnictví a naopak.

Specifické případy zápisů v daňové evidenci (2. část)
Ing.
Jana
Bellová,
Ph.D.,
Ing.
Jaroslav
Zlámal,
Ph.D.
 
Automobil v podnikání
Každý podnikající subjekt musí při zápisech výdajů spjatých s existencí a používáním automobilu v podnikání nebo výkonu své profese rozlišovat, o jaký druh automobilu se jedná a kdo jej vlastní. Z daňového hlediska čili z hlediska uplatnění různých nákladových položek rozeznáváme následující možnosti:
Z hlediska daně z příjmů
je podstatné, zda je anebo není auto zahrnuto do obchodního majetku.
Auto, které bude používáno ke služebním účelům, může být zahrnuto do obchodního majetku ekonomického subjektu.
V tom případě se stává dlouhodobým hmotným majetkem (dále jen „DHM“), je postupně odepisováno, a ve formě odpisů tak vstupuje do nákladů spjatých s činností daného ekonomického subjektu.
Jiná situace z hlediska daně z příjmů nastane, pokud je ke služebnímu účelu použito osobního auta ekonomického subjektu anebo jiných možných forem vlastnictví použitého vozidla.
Ekonomický subjekt může mít samozřejmě i více aut v určité kombinaci. Může mít například několik aut firemních, jedno osobní, může využívat osobních aut zaměstnanců ke služebním účelům (může vyslat zaměstnance na služební cestu jeho osobním vozem), popřípadě může mít auto pořízené na leasing, a to osobní nebo i firemní. Možným řešením je i použití paušální částky do výdajů zahrnovaných do základů daně z příjmů.
Je však třeba přísně odlišovat, kdy bylo auto použito na služební účel a kdy se jedná o čistě osobní potřebu ekonomického subjektu nesouvisející s jeho pracovní činností, lépe řečeno, kdy použití vozu není v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením příjmů daného ekonomického subjektu.
Podívejme se proto podrobněji, které typy výdajů může ekonomický subjekt zahrnovat do daňově uznatelných výdajů.
 
Firemní vůz
Firemní automobil je zahrnut do obchodního majetku. Daný ekonomický subjekt jej musí zapsat do evidence dlouhodobého majetku jako DHM, vypočítat odpisy, evidovat popřípadě jeho technické zhodnocení atd.
Pořizovací cena firemního vozu nesmí být zapsána do výdajů zahrnovaných do základů daně.
Tak jako ostatní dlouhodobý majetek, podílí se i automobil na celkových nákladech daného ekonomického subjektu postupně, pomocí odpisů. Záznam odpisů se však provádí až v rámci závěrkových operací, znamená to, že během účetního období se nákup firemního automobilu projeví pouze snížením stavu na běžném účtu nebo v pokladně (nebudeme-li uvažovat alternativy, že firemní vůz daný subjekt získal darem, výhrou apod., v takovém případě by se v peněžních tocích daného ekonomického subjektu neobjevil v průběhu účetního období vůbec jako pohyb peněžních prostředků) a zápisem do výdajů nezahrnovaných do základů daně.
V průběhu účetního období by však mohl ekonomický subjekt zahrnovat do daňově uznatelných výdajů celou řadu dalších výdajů spjatých s používáním vozidla a jeho údržbou.
Vyjmenujme si,
které výdaje
v tomto případě
může
podnikatel
zapisovat do
výdajů zahrnovaných do základů daně z příjmů
(ovlivňujících čili snižujících daň):
odpisy (v závěrkových operacích),
výdaje na opravu vozidla (platby servisní organizaci),
výdaje na údržbu vozu (platby za mytí vozu, olej, mrazící kapalinu, obutí atd.),
pojištění vozu (zákonné i havarijní),
dálniční poplatky (tuzemské i zahraniční v případě použití k zahraniční služební cestě),
silniční daň,
skutečně spotřebované pohonné hmoty (dále jen „PH“) dle dokladu čerpací stanice,
škody způsobené v důsledku živelných událostí,
škody způsobené neznámým pachatelem (dle zápisu policejního protokolu, pokud je pachatel dopaden, musí být záznam opraven a škoda uplatněna na pachateli),
parkovací poplatky.
Všechny jízdy musí být doloženy a počet jízd musí odpovídat spotřebě na ujeté kilometry. Do výdajů se nesmí zapisovat pokuty řidiče, což platí zcela obecně pro všechny formy použití automobilu.
 
Osobní (občanské) auto
Pod touto kategorií se zařazuje soukromé vozidlo, které není a nebylo zahrnuto do obchodního (firemního) majetku.
Režim zahrnování nákladů je pak při výpočtu daně z příjmů výrazně odlišný od firemního vozu.
V prvé řadě platí, že tento automobil je pořízen mimo okruh podnikání nebo poskytování služeb,
pořizovací cena
(bez ohledu z jakých zdrojů pochází) tudíž
nemůže být zachycena v žádné evidenci dlouhodobého majetku.
Jde o čistě osobní, soukromou investici.
Avšak i tento majetek může být samozřejmě použit k poskytování služeb, k zásobování, rozvozu výrobků, ke služební cestě.
Z principu, že se nejedná o obchodní majetek, vyplývá, že
ani odpisy nemohou vstupovat do nákladů
ovlivňujících daň z příjmů. Které nákladové položky může tedy ekonomický subjekt uplatnit do nákladů:
náklady spjaté se služební cestou (viz 1. část příspěvku uveřejněná v časopisu Daně a právo v praxi č. 3/2017),
vedlejší výdaje při služební cestě:
parkovné,
dálniční poplatky (poznámka autorů: platí i pro služební cestu do zahraničí);
silniční daň (v případě, že je soukromé auto třeba jen jednou v účetním období použito ke služebním účelům, musí být uhrazena silniční daň; na tuto povinnost řada ekonomických subjektů, zvláště těch, které použijí osobní automobil výjimečně anebo jen sporadicky, obvykle zapomíná).
Pro tento typ vozu je spíše podstatné,
které výdaje nesmí být
zahrnuty
do nákladů spjatých s provozováním činnosti, čili které nákladové položky se nesmí objevit v peněžním deníku a při výpočtech základů daně. Jmenujeme nejdůležitější:
pořizovací cena vozu,
odpisy,
výdaje za PH,
výdaje na opravy a udržování,
výdaje na vybavení, doplňky (rádio),
výdaje za servis, odtažení apod.
Jak se tedy dostanou náklady spjaté s provozem a opotřebením soukromého vozu do nákladů?
Pouze jako úhrada
služební cesty.
Způsob výpočtu výdajů spjatých s použitím osobního vozu ke služebním účelům se řídí dvěma faktory:
Původní zákon upravující cestovní náhrady, tj. zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, byl již k 1. 1. 2007 zrušen a cestovní náhrady nyní upravuje
§ 151 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákoník práce“), který stanovuje průměrnou cenu PH, tzv.
fixní část
náhrady za použití osobního vozu. Ta je dána jednotně pro všechny typy osobních automobilů. V průběhu několika uplynulých let se několikrát změnila (reaguje na výkyvy cen ropy na světových trzích). V roce 2016 činila tato jednotná, fixní část náhrady za použití osobního vozu ke služebním účelům částku 3,80 Kč za 1 km jízdy,
od 1. 1. 2017 došlo ke zvýšení na 3,90 Kč (
údaj se mění vyhláškou vlády, která novelizuje údaje obsažené v zákoníku práce).
K této částce se
přidává variabilní částka
, která je již odvislá od typu použitého vozu a jejíž výpočet je tedy možný pouze dle údajů uvedených v technickém průkazu daného automobilu. Tato druhá složka představuje
náhradu za spotřebovanou PH
a je závislá na dvou faktorech:
nákupní ceně PH,
aritmetickém průměru údajů deklarované spotřeby PH uvedené v technickém průkazu daného vozidla.
Pro zahrnutí nákupní ceny PH se vychází z ceny PH prokázané zaměstnancem. Neprokáže-li zaměstnanec cenu PH, vypočte se výše náhrady z průměrné ceny PH stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí, která odpovídá údajům Českého statistického úřadu. Ve srovnání s průměrnými cenami stanovenými na rok 2016 se jedná o mírný pokles. Výše průměrné ceny za 1 litr PH podle § 158 odst. 3 věty třetí zákoníku práce byla stanovena
pro rok 2017 v této výši
:
29,40 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
32,20 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
28,30 Kč u motorové nafty.
Vzhledem k tomu, že se jedná o průměrné ceny a v určitých lokalitách mohou být reálné ceny PH výrazně vyšší, může tedy ekonomický subjekt vycházet při výpočtech z těchto skutečných vyšších hodnot, musí však tuto vyšší úroveň cen PH v dané lokalitě, eventuálně při nákupu,
prokázat.
Příklad 1
V případě zahrnutí vyšších cen PH, než je celostátně stanovený průměr, musí mít ekonomický subjekt archivovány platební doklady od čerpacích stanic, prokazující, že byl skutečně nakoupen benzin za vyšší než průměrné ceny. Tyto doklady musí být archivovány dle termínů stanovených zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů – pět let.
Aritmetický průměr deklarované spotřeby PH dle technického průkazu se počítá ze všech hodnot uvedených v technickém průkazu (spotřeba ve městě, dálnici atd., tzn. tři, eventuálně čtyři údaje). Takto vypočítaná hodnota celkové variabilní složky se připočítává ke složce fixní a
souhrn pak tvoří celkové
korunové vyjádření výdajů na 1 km jízdy.
 
Použití osobního vozu zaměstnance ke služebním účelům
Zaměstnavatel může proplatit svému zaměstnanci (po předchozím souhlasu) i použití jeho osobního automobilu ke služební cestě. Zaměstnanci je proplacena refundace za použití tohoto vozu, další cestovní náhrady a zaměstnavatel si může zahrnout proplacené částky jako výdaje zahrnované do základu daně. Které výdaje v tomto případě budou tvořit výdaje zahrnované do základu daně:
Silniční daň,
a to v případě, že ji zaměstnanec sám v rámci své ekonomické aktivity neuhradil jako držitel daného vozidla. Pokud tedy u tohoto vozu nebyla uhrazena silniční daň (zaměstnanec není povinován ji hradit, pokud své občanské auto používá čistě k soukromým účelům), i kdyby bylo pouze jednou během účetního období použito k služebním účelům a určeno zaměstnavatelem jako dopravní prostředek k výkonu daného služebního úkonu, pak musí být zaměstnavatelem uhrazena silniční daň. Pokud by se jednalo pouze o ojedinělou akci, popřípadě jen o několik jízd v roce, je možné použít pro tento účel
i denní sazbu či jinou zkrácenou sazbu
(například týdenní,
měsíční).
Cestovní náhrady vyplacené zaměstnanci. V tomto případě je výpočet refundace za použití osobního vozu zaměstnance matematicky stejný jako u osobního vozu zaměstnavatele, pochopitelně se může lišit v závislosti na typu vozu čili v rozdílech vyplývajících z údajů proklamované spotřeby dle technického průkazu vozidla.
 
Pronajatý automobil
Do této kategorie se stejným účtováním patří jednak vozidla jednorázově vypůjčená například v půjčovně, jednak vozidla pořízená na finanční leasing. Účtování dále nerozlišuje tyto možné způsoby pořízení, v obou případech se výdaje zahrnují do výpočtu daně z příjmů následujícím způsobem:
položky nájemného (poznámka autorů: v případě leasingu jde o zápis pravidelných měsíčních splátek včetně adekvátní části první nepravidelné úhrady při závěrkových operacích),
výdaje, které musí nájemce hradit na základě uzavřené smlouvy (například výdaje na pojištění, dálniční poplatky, parkovné, silniční daň apod.),
výdaje na spotřebované PH dle průkazné evidence (dle dokladů vystavených čerpacími stanicemi a v souladu s kilometráží).
Po zaplacení všech leasingových splátek může být automobil například jako jedna z možných variant zařazen do firemního majetku ekonomického subjektu, v tom případě se pak již dále neodepisuje, nicméně lze na něho uplatňovat provozní výdaje tak, jak je uvedeno v části nazvané „Firemní vůz“, tj. jako u běžného firemního vozu.
 
Vypůjčený automobil, popřípadě vyřazený z obchodního (firemního) majetku
Pod pojmem „vypůjčený automobil“ se rozumí především použití automobilu jiných vlastníků jako například rodičů, příbuzných, vlastních dětí, známých atd., jedná se tedy o bezplatné zapůjčení osobního vozu většinou ke krátkodobému, spíše jednorázovému účelu služební cesty. Stejným způsobem se však bude účtovat i automobil vyřazený z obchodního majetku, popřípadě automobil, který byl předmětem finančního pronájmu s následnou koupí a po jeho ukončení nebyl zahrnut do obchodního majetku daného ekonomického subjektu.
U těchto automobilů je možné do výdajů zahrnovaných do základů daně uplatnit pouze náhradu PH dle stejného propočtu jako u osobního (občanského) vozu (viz část nazvaná „Osobní občanské auto“, avšak
nelze uplatnit fixní složku
(3,90 Kč/km na osobní automobil).
Uplatňování náhrad za použití vozidel ke služebním účelům je tedy velmi rozdílné, stejně jako při jejich eventuálním vyřazení. Podívejme se proto ještě na určité rozdíly právě tohoto jevu.
Při
vyřazení vozu,
tj. převodu z osobního na firemní a opačně, jeho prodeji, darování platí následující pravidla:
Prodejní cena vyřazovaného automobilu by měla být stanovena na úrovni ceny obvyklé na trhu.
U automobilu zařazeného do obchodního majetku se osvobození od daně z příjmů vztahuje na prodeje uskutečněné až po pěti letech od vyřazení automobilu z tohoto majetku.
Automobil zařazený do obchodního majetku je možné také z něj vyřadit a darovat. Zde však platí zásada, že jej nelze darovat manželce (manželovi), neboť v rámci institutu společného jmění manželů jej většinou vlastní, pokud tento automobil nebyl pořízen před vznikem manželství. Jiným rodinným příslušníkům (dětem, rodičům atd.) je možné darovat vyřazený automobil bez omezení.
Při darování je třeba počítat s uplatněním daně darovací.
 
Použití paušálu
Od roku 2009 je možno použít paušálu, jakožto finanční částky použitelné na stanovení výdajů spjatých s provozem automobilu (bez ohledu na jeho zařazení), tedy jako náhradu za jeho používání. Tato částka pak tvoří položku zahrnovanou do základů daně. Konkrétní částka paušálu byla stanovena na 5 000 Kč měsíčně, tedy 60 000 Kč ročně. Při použití paušálu tedy ekonomický subjekt bude automaticky využívat možnosti zahrnutí zmíněné například roční částky 60 000 Kč do výdajů zahrnovaných do základů daně, pokud automobil vlastní a používá celý rok. To však pouze v případě, že jej využívá výhradně ke služebním účelům (například taxikář své auto, tedy v podstatě firemní vůz). Kromě toho není povinen evidovat své jízdy.
Ale i podnikající osoba, která nepoužívá svůj vůz výhradně ke služebním účelům, ale střídá jeho použití i k účelům soukromým, může využít výhod paušálu. V tomto případě však nesmí počítat s plnou částkou 5 000 Kč měsíčně (resp. 60 000 Kč ročně), ale pouze ve výši 80 % uvedených částek, tj. 4 000 Kč měsíčně nebo 48 000 Kč ročně. To však za předpokladu, že auto je majitelem využíváno celoročně
a není
v průběhu zdaňovacího období
zapůjčeno
jinému subjektu.
Jiným subjektem se nerozumí přenechání vozidla spolupracující osobě nebo zaměstnanci, který silniční motorové vozidlo nevyužívá i pro soukromé účely.
Automobil může být i ve společném jmění manželů, a může tak být využíván oběma, jak výhradně ke služebním (pracovním) účelům, tak i částečně k účelům soukromým.
V takovém případě zákon říká, že využívá-li se k dosažení, zajištění a udržení příjmů silniční motorové vozidlo, které je ve společném jmění manželů nebo ve spoluvlastnictví více poplatníků, mohou si
v úhrnu
uplatnit paušální výdaj na dopravu nejvýše 5 000 Kč.
Použití paušálu představuje velkou výhodu a přináší značné zjednodušení obecně pro všechny osoby, které používají automobilu k výkonům své profese, pokud samozřejmě jejich skutečné výdaje nepřekračují uvedenou částku.
Příklad 2
Privátní lékař (OSVČ) absolvoval služební cestu občanským vozem. Jel na školení vzdálené 200 km od jeho bydliště. Z technického průkazu jeho vozu vyplývá, že variabilní výdaje činí 2,10 Kč na 1 km. Vypočítejte, jakou částku si může lékař zapsat do výdajů cesty.
Řešení
2,10 + 3,90 = 6 Kč/1km
6 x 400 km = 2 400 Kč
Lékař si může zapsat do výdajů zahrnovaných do základů daně částku 2 400 Kč.
Paušální výdaj na dopravu ale nemohou uplatnit tzv. veřejně prospěšní poplatníci, s výjimkou poplatníků, kteří jsou veřejnou vysokou školou, veřejnou výzkumnou institucí, poskytovatelem zdravotních služeb, který má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, obecně prospěšnou společností nebo ústavem.
Paušální výdaj na dopravu lze použít maximálně na tři vozy majitele.
 
Přechod z daňové evidence na účetnictví a naopak
 
Přechod z daňové evidence na účetnictví
Přechod z daňové evidence na účetnictví je častějším jevem, nežli opačný postup. Přechod z daňové evidence na účetnictví je možný ze dvou důvodů:
1.
Podnikající subjekt je zapsán do obchodního rejstříku:
V tomto případě je
povinné
přejít na účetnictví, a to ode dne zápisu. Vzhledem k tomu, že den zápisu do obchodního rejstříku může nastat kdykoliv v průběhu účetního období, musí mít takto ekonomický subjekt v daném účetním období daňovou evidenci od počátku účetního období až do dne zápisu, účetnictví pak ode dne zápisu do konce účetního období.
2.
Podnikatel se sám dobrovolně rozhodl vést účetnictví:
V tomto případě je možné tak učinit
pouze od 1. 1. následujícího roku,
tedy od počátku nového účetního období. Podnikající subjekt tedy dokončí všechny operace daného kalendářního roku v daňové evidenci a od nového roku začne účtovat podvojně.
V obou případech přechodu na účetnictví je nezbytnou podmínkou
provedení inventarizace
majetku i závazků
a uzavření účetních knih.
Ve druhém případě se tak děje automaticky, v prvém případě je nutné provést inventarizaci i v průběhu účetního období.
V důsledku inventarizace majetku a závazků vyplynou pro účetní jednotku následující činnosti:
Konečné zůstatky účtů, pokladny, zásob, pohledávek, závazků atd. vyplývající z provedené inventarizace ekonomických subjektů, které vedou daňovou evidenci, se převedou jako počáteční stavy příslušných syntetických účtů účetnictví.
Případné rozdíly mezi účetním a inventarizací zjištěným skutečným stavem se vyúčtují k tíži nebo ve prospěch syntetického účtu 491-Účet individuálního podnikatele.
Z hlediska zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je třeba ve zdaňovacím období, ve kterém bylo zahájeno vedení podvojného účetnictví v důsledku přechodu z daňové evidence, zvýšit základ daně o hodnotu zásob a cenin, hodnotu poskytnutých záloh s výjimkou záloh na hmotný i nehmotný majetek, jakož i hodnotu pohledávek, které by při úhradě byly zdanitelným příjmem. Děje se tak proto, že účetnictví zachycuje i právo na peníze, nikoliv pouze peněžní toky.
Rovněž tak je třeba snížit základ daně ve zdaňovacím období, ve kterém bylo zahájeno vedení účetnictví v důsledku přechodu z daňové evidence, o hodnotu přijatých záloh a hodnotu závazků, které by při úhradě byly výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Hodnoty zásob, které měl podnikající subjekt v okamžiku přechodu na účetnictví ve své evidenci, lze do základu daně zahrnout jednorázově v době zahájení vedení účetnictví nebo je možné je rozložit rovnoměrně do pěti následujících zdaňovacích období.
 
Přechod z účetnictví na daňovou evidenci
Účetní jednotky, které vedou účetnictví, mají možnost přejít na daňovou evidenci
jen od počátku účetního období
. To platí i v případě, pokud v průběhu účetního období bude proveden výmaz z obchodního rejstříku. Rovněž v tomto případě je nutné provést inventarizaci majetku i závazků a uzavřít účetnictví. Je nutné uzavřít všechny účty účetnictví a konečné zůstatky syntetických účtů zapsat do zápisů daňové evidence. Současně se v účetnictví zruší všechny účty kursových rozdílů, účty časového rozlišení s výjimkou výdajů z důvodu finančního pronájmu, účty rezerv s výjimkou zákonných rezerv a účty opravných položek s výjimkou opravné položky k nabytému majetku. Na závěr připomínáme, že fyzické osoby mají účetní období pouze jedno, a to kalendářní rok.
Použitá a doporučená literatura
:
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.