Smluvní dokumentace a podvod na DPH

Vydáno: 1 minuta čtení

K výtce žalovaného uvedené pod bodem a) předchozího odstavce Nejvyšší správní soud poznamenává, že v rozsahu rozhodnutí žalovaného se jedná toliko o subjektivní hodnocení kvality smlouvy. Aby se mohlo jednat o skutečnost objektivní, nadto o takovou, o níž stěžovatelka věděla či vědět mohla a měla, muselo by být ze strany žalovaného osvědčeno alespoň to, že takto běžně smlouvy o poskytování obdobných reklamních služeb formulovány nebývají, resp. že uvedená smlouva svým obsahem vybočuje ze smluvního standardu užívaného samotnou stěžovatelkou nebo dodavatelem. Nevýznamná není ani skutečnost, že písemná forma smlouvy nebyla v této věci zákonem požadována. Nejvyšší správní soud podotýká, že písemná smlouva slouží v kontextu nároku daňového subjektu na odpočet DPH zpravidla k prokázání, že existoval smluvní vztah mezi daňovým subjektem a jiným plátcem daně, který odpovídá předloženému daňovému dokladu. To však v nyní posuzované věci vůbec nebylo zpochybněno, když fakticita plnění byla orgány finanční správy jednoznačně shledána prokázanou. Rovněž není zřejmé, proč měla stěžovatelka podle žalovaného mít důvod pochybovat o adekvátnosti smluvních ujednání zde ujednaných, a to tím spíše, pokud (jak ostatně na několika místech svého rozhodnutí žalovaný vyzdvihuje) měla s týmž dodavatelem přetrvávající obchodní spolupráci.

Smluvní dokumentace a podvod na DPH