Daňová evidence privátního lékaře - 6. část

V této části našeho seriálu se zabýváme vedením daňové evidence privátního lékaře. Každý zápis musí být podložen účetním dokladem dokumentujícím provedenou platbu. Tyto účetní doklady, stejně tak jako zápisy v daňové evidenci, je třeba archivovat. Daňová evidence slouží k výpočtům daně z příjmů fyzické osoby z nezávislé činnosti. Je třeba uzavřít účetní období (tj. kalendářní nebo hospodářský rok), provést závěrkové operace a vypočítat základ daně. Hlavním účelem daňové evidence je správný výpočet daně z příjmů fyzických osob a také možnost kontroly povinné archivace i po určité době.

Daňová evidence privátního lékaře

Ing.

Jana

Bellová,

Ph.D.,

Ing.

Jaroslav

Zlámal,

Ph.D.

1. Subjekty daňové evidence – kdo může vést daňovou evidenci?

Od 1. 1. 2004 byl v ČR zaveden pojem

„daňová evidence“

, která prakticky nahrazuje původní jednoduché účetnictví. Problematika daňové evidence byla však správně zcela vypuštěna ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění (dále jen „zákon o účetnictví“), a zahrnuta do zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Ještě více se uvolnil rámec pro praktické zápisy pohybu finančních prostředků, kdy daňová evidence nevyžaduje víc než:

–

evidenci příjmů a výdajů zahrnovaných do základů daně

–

evidenci majetku a dluhů

přičemž ovšem nijak

neformalizuje tyto zápisy na povinné knihy nebo karty

. Jedná se tedy o evidenci čistě peněžních toků, příjmů a výdajů, závazků a pohledávek, kdy zásadním požadavkem je ovšem dodržování jednotlivých ustanovení zákona o daních z příjmů, neboť daňová evidence se stává právě základním podkladem pro správný výpočet daně z příjmů.

Osoby, které mohou vést pouze daňovou evidenci a nikoliv účetnictví, zákon neuvádí. Dá se tedy říci, že okruh těchto osob je vymezen negativním principem. Je možné jej uvést tak, že pokud daňový poplatník není taxativně uveden v zákoně o účetnictví jako osoba mající povinnost vedení účetnictví, může vést daňovou evidenci. Resp. tak, že daňovou evidenci mohou vést fyzické osoby, které pro účely zákona o daních z příjmů prokazují výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve skutečné výši, tj. osoby vykonávající tzv. jinou samostatnou výdělečnou činnost (dle § 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů).

Tato možnost se týká především tisíců fyzických osob, tj. soukromých podnikatelů,

soukromých lékařů

, veterinářů, advokátů, účetních a daňových poradců a dalších skupin fyzických osob.

Příklad

Soukromý lékař je OSVČ, má jednu zdravotní sestru, popřípadě několik zaměstnanců, dle současného znění zákona o daních z příjmů by tedy mohl vést jen daňovou evidenci.

V prvé řadě se musí lékař rozhodnout,

zda bude účetní jednotkou

(může vést účetnictví, pokud si tuto alternativu sám zvolí), povede daňovou evidenci, nebo

zda uplatní pouze tzv.

paušální výdaje

ze svých příjmů.

Osoby, jimž zákon umožňuje vést pouze daňovou evidenci, mohou uplatnit

paušál výdajů ze svých příjmů

(dle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů) takto:

–

80 % z příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství a z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného, nejvýše však lze uplatnit výdaje do částky 1 600 000 Kč.

–

60 % z příjmů ze živnostenského podnikání, nejvýše však lze uplatnit výdaje do částky 1 200 000 Kč.

–

30 % z příjmů z nájmu majetku zařazeného v obchodním majetku, nejvýše však lze uplatnit výdaje do částky 600 000 Kč.

–

40 % z „jiných příjmů ze samostatné činnosti“ (s výjimkou podílu společníka v. o. s. a komplementáře k. s. na zisku), nejvýše však lze uplatnit výdaje do částky 800 000 Kč.

[Poznámka: Původní verze zákona obsahovala pod tímto bodem definici „z příjmů z výkonu nezávislého povolání, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů“. Tato část pak umožňovala využití paušálu

i pro lékaře v postavení FO (OSVČ)

. Dnešní verze je obecnější, nicméně je to právě oněch 40 % paušálu, které stále umožňují lékařům a zdravotníkům využít tuto možnost.

Soukromý lékař OSVČ by tedy mohl evidovat pouze své příjmy

a jejich roční souhrn v kategorii příjmů zahrnovaných do základů daně ponížit o 40 %. Tento rozdíl by pak tvořil základ pro výpočet jeho daně z příjmů.

Může být tento nejjednodušší způsob evidence pro lékaře výhodný? Určitě by neměl s touto evidencí takovou práci jako v případě účetní jednotky. Zdaňoval by však 60 % svých příjmů. Může mít výdaje vyšší? Pokud ano, pak by měl raději evidovat všechny své výdaje, měl by si od nich uschovávat účetní doklady a zapisovat si je, vést podrobnou daňovou evidenci.

Pokud OSVČ nepoužije paušál, pak je povinna zachycovat své

příjmy i výdaje

, tzn. vést daňovou evidenci. Ta zachycuje

skutečně provedené platby

Zákon o daních z příjmů v § 7b nepříliš obsažně definuje daňovou evidenci. Jen stručně určuje povinnost daňového poplatníka a určuje zajištění údajů pro zjištění základů daně z příjmů tím, že má, jak již bylo uvedeno, obsahovat:

–

příjmy a výdaje v členění potřebném pro zjištění základu daně a

–

údaje o majetku a dluzích.

Formální vedení daňové evidence není zákonem stanoveno.

Určuje povinnost uschovávat daňovou evidenci za všechna zdaňovací období, pro která neskončila lhůta pro vyměření daně stanovená zákonem o daních z příjmů nebo zvláštním právním předpisem.

I když formální vedení daňové evidence není určeno, většina daňových subjektů používá tzv.

peněžní deník

, který je běžně k sehnání v každém knihkupectví. Doporučujeme používat tento deník i my. Zachycuje platby v několika sloupcích, po sečtení údajů za rok se v řadě případů stává nejen podkladem k výpočtu daně z příjmů fyzických osob ze samostatné činnosti, ale umožňuje i přímo vyplnit některé povinné položky daňového přiznání týkající se majetku a dalších ekonomických údajů.

Z požadavku vedení údajů o majetku a závazcích vyplývá nutnost zachycovat majetek v jeho struktuře, tj. především v kategoriích „dlouhodobý majetek“ a „zásoby“, jakožto i „peněžní prostředky“ v pokladně a na účtu. Stejně tak je třeba doložit strukturu závazků pro případnou kontrolu ze strany místně příslušného finančního úřadu. To vyžaduje například vedení knihy dlouhodobého majetku, popřípadě knihy zásob, jakkoliv tyto knihy nejsou formálně předepsány. Nicméně v praxi tomu tak je, neboť obě knihy lze běžně získat v knihkupectví a představují nejjednodušší splnění požadavku zákona. V této souvislosti upozorňujeme, že i v daňovém přiznání je třeba vyplnit kolonku týkající se majetku a dluhů, a obě knihy tak představují rychlý zdroj informací pro sestavovatele. Navíc například i kniha dlouhodobého majetku obsahuje nejen identifikaci každé položky, ale současně i předem vypočítaný a pro dané účetní období stanovený odpisový plán.

2. Účetní doklady

Účetní doklady jsou nezbytným podkladem i pro daňovou evidenci. Teprve na základě existence účetního dokladu lze učinit zápisy příjmů a výdajů. Platí tedy pravidlo, že

bez účetního dokladu není možné zapsat do daňové evidence žádný příjem či uskutečněný výdaj

Účetní doklady jsou originální písemnosti, které musí obsahovat následující náležitosti:

–

Označení účetního dokladu (např. slovně „faktura“, „daňový doklad“, „paragon“ apod.).

–

Popis obsahu účetního případu (není-li to zřejmé alespoň nepřímo z názvu, například „fakturujeme Vám nákup, prodej…“).

–

Označení účastníků účetního případu (kdo je dodavatel, kdo odběratel atd.).

–

Peněžní částku nebo údaj o ceně a množství.

–

Datum vyhotovení účetního dokladu.

–

Datum uskutečnění účetního případu (není-li shodné s datem vyhotovení účetního případu).

–

Podpis osoby odpovědné za účetní případ a osoby odpovědné za jeho zaúčtování (u některých typů dokladů). Tyto podpisy lze nahradit jiným průkazným způsobem (např. razítkem fyzické osoby).

Účetní doklady se vyhotovují okamžitě po zjištění příslušného hospodářského jevu a jsou vesměs vystavovány tam, kde hospodářský jev vznikl.

Účetní doklady mají určitý životní cyklus. Doklady vznikají, jsou zachyceny v daňové evidenci, archivují se a zanikají.

Příklad

Údaj o odběru benzínu představuje doklad z čerpací stanice. Musí však splňovat shora uvedené skutečnosti, což znamená, že lékař, pokud jej chce zapsat jako výdaj do daňové evidence, nesmí zapomenout, že musí mít razítko čerpací stanice a podpis.

Příklad

Platby od pacientů v hotovosti musí být podloženy vystavením příjmového pokladního dokladu. Výdaj lékaře v hotovosti musí být podložen výpisem výdajového pokladního dokladu.

Všechny účetní doklady musí být vystaveny tak, aby byla zaručena trvanlivost záznamu. Při ručním zhotovování dokladů to znamená zápisy propiskou, psacím strojem apod. Značná část účetních dokladů však již dnes vzniká záznamem v počítači.

Samozřejmě, že i při vystavení účetního dokladu může dojít k určitým chybám. Platí zásada, že případné opravy účetních dokladů musí být provedeny předepsaným způsobem tak, aby byla dodržena zásada úplnosti, průkaznosti a správnosti.

Archivace účetních dokladů musí být zajištěna v souladu s právními předpisy. Ty stanovují různé archivační lhůty pro dané typy účetních dokladů. Archivační lhůty a následný postup skartace je uveden v zákoně o účetnictví, který v tomto případě platí i pro účetní doklady určené pro daňovou evidenci.

3. Vedení daňové evidence

Při zápisech plateb do daňové evidence rozlišujeme tato stádia:

V průběhu

účetního období, tj. bezprostředně po oficiálním zahájení podnikání nebo provozu samostatně výdělečné činnosti vznikají ekonomickému subjektu střídavě příjmy a výdaje spjaté s jeho činností.

Po ukončení

účetního období (vesměs k 31. 12. daného roku) může daný ekonomický subjekt provést ještě řadu

závěrkových operací

, které ovlivňují hospodářský výsledek, a tudíž i daň z příjmů daného roku. Výpočty závěrkových operací se provádějí na samostatném listě.

Daňová evidence, tj. pravidelné zápisy příjmů a výdajů, se vede za jeden kalendářní rok. (Poznámka: Účetní období je v tomto textu uvažováno v rozmezí jednoho kalendářního roku, tzn. od 1. 1. do 31. 12. téhož roku. Takto zachycuje své příjmy a výdaje v daňové evidenci naprostá většina lékařů. Pro úplnost však dodáváme, že všechny ekonomické subjekty mají ještě jednu možnost, jinou variantu zachycování svých příjmů a výdajů za 12 po sobě jdoucích měsíců, a to tzv. hospodářský rok. Pokud budeme zachycovat platby za hospodářský rok, pak můžeme začít například od 1. dubna daného roku a ročním účetním obdobím bude oněch 12 po sobě jdoucích měsíců, a to až do 31. března následujícího roku. Pokud však chceme vést daňovou evidenci za tzv. hospodářský rok, musí být tato skutečnost předem nahlášena místně příslušnému finančnímu úřadu.)

Zápisy v průběhu účetního období

Po zahájení činnosti provádí ekonomický subjekt operace spjaté s hospodářskou evidencí své činnosti.

Účetní doklady zachycující peněžní toky musí lékař přehledným, evidovaným způsobem třídit, číslovat, archivovat a údaje z nich zapisovat do daňové evidence.

Při zápisu příjmů a výdajů je však nezbytné znát,

který druh výdajů a příjmů je možné zahrnovat do výdajů či příjmů zahrnovaných do základů daně, a který nikoliv

. To není možno učinit taxativním způsobem, není tedy možné o všech druzích výdajů ani příjmů stoprocentně říci, do které kategorie patří. Nečiní tak ani zákon o daních z příjmů. Ani zákon nemůže vyjmenovat všechny možné druhy příjmů či výdajů a uvést je do textu právní normy. Je tedy pouze věcí OSVČ, do které kategorie dané příjmy či výdaje zařadí.

V zákoně o daních z příjmů se rozlišuje několik kategorií příjmů a výdajů:

–

příjmy osvobozené od daně (definuje § 4 zákona o daních z příjmů),

–

příjmy nezahrnované do základu daně (zákon neuvádí vzory, můžeme však říci, že se jedná o příjmy již zdaněné u jiného zdroje),

–

příjmy zahrnované do základu daně (řeší § 7, § 8, § 9 a § 10 zákona o daních z příjmů),

–

výdaje nezahrnované do základu daně (řeší § 25 zákona o daních z příjmů),

–

výdaje zahrnované do základu daně (vzory uvádí § 24 zákona o daních z příjmů).

Příklad

Příjmy osvobozené od daně jsou taxativně vyjmenovány v § 4 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Patří mezi ně například dle písm. a) příjmy z prodeje rodinného domu, bytu, včetně podílu na společných částech domu nebo spoluvlastnického podílu, včetně souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště nejméně po dobu dvou let bezprostředně před prodejem. Ustanovení § 4 vyjmenovává řadu možností od uvedeného písm. a) až po písm. zl).

Nelze vyjmenovávat všechny možné druhy příjmů nebo výdajů, které lze zahrnovat do základů daně. Ani zákon není v příslušných paragrafech úplný, jsou to pouze ukázky nebo vzorové příklady. Proto musí každý subjekt, který vede daňovou evidenci, pečlivě rozlišovat, o jaký typ příjmů nebo výdajů se jedná. U příjmů to takový problém není, protože lékař má většinu svých příjmů od zdravotních pojišťoven, příp. ve formě hotovostních plateb od pacientů. Horší je to s výdaji. Tam je třeba hodnotit a rozhodnout se, zda jsou to výdaje sloužící k dosažení, zajištění a udržení příjmů zahrnovaných do základů daně, nebo nikoliv.

Uveďme si proto malý

příklad těchto příjmů a výdajů

a jejich zápis.

Podotýkáme, že daňový poplatník není povinen sledovat své příjmy a výdaje i v kategoriích příjmy nezahrnované do základu daně (PND) a výdaje nezahrnované do základu daně (VND), musí pouze evidovat ty položky, které umožňují stanovit základ daně, tzn. příjmy zahrnované do základu daně (PZD) a výdaje zahrnované do základu daně (VZD). Nicméně pro jistotu si mnozí podnikatelé evidují všechny čtyři položky, neboť tíha důkazů leží na poplatníkovi a některé položky, zejména výdajů, mohou u kontrolních pracovníků finančního úřadu budit pochybnosti. Proto i my doporučujeme raději zapisovat i nepovinné položky PND a VND. Ostatně peněžní deník je obsahuje, a umožňuje tak větší přehled o všech příjmech a výdajích poplatníka.

Poplatník musí zapisovat a dokumentací či účetními doklady dokazovat pouze příjmy a výdaje zahrnované do základu daně. Pro názornost také uvádíme, které nejčastější příjmy a výdaje jsou nezahrnované do základu daně.

Poř. č.	Text	PZD	PND	VZD	VND
1	Výdaje na licenci			x
2	Nákup materiálu			x
3	Příjem za služby (od pojišťovny)	x
4	Úroky za bankovní úvěr			x
5	Nájemné			x
6	Osobní spotřeba podnikatele				x
7	Splátka úvěru				x
8	Provozní režie (elektřina)			x
9	Úrok přijatý od banky nezdaněný	x
10	Vklad podnikatele na účet		x
11	Platba silniční daně			x
12	Záloha na daň z příjmů				x
13	Mzda zaměstnanců			x
14	Pojištění za zaměstnance			x
15	Pojištění podnikatele			x
16	Platba od pacienta	x
17	Penále za pozdní úhradu				x
18	Poskytnutý úvěr		x
19	Úhrada z vytvořené rezervy				x
20	Úhrada za služební telefon			x

Poznámka: Privátní lékař je prakticky v postavení podnikatele, proto je použit tento termín.

Z řady

možností zápisu příjmů či výdajů

, které se standardně vyskytují u fyzických osob, jmenujme nejčastější:

Příjmy zahrnované do základů daně:

–

Příjmy od zdravotních pojišťoven za vykázané výkony.

–

Příjmy z prodeje výrobků či poskytování jiných služeb.

–

Příjmy z prodeje vyřazeného dlouhodobého majetku.

–

Příjmy z prodeje nepotřebných zásob.

–

Přijaté nezdaněné úroky.

–

Příjmy z prodeje finančního majetku (pokud nejsou osvobozeny od daně z příjmů) apod.

Výdaje zahrnované do základů daně:

–

Výdaje na nákup materiálu používaného v ordinaci (léky, zdravotnický materiál atd.).

–

Pojistné sociální a zdravotní za zaměstnance, za podnikatele, popřípadě za jeho manželku (manžela), je-li tzv. spolupracující osobou a nikdo jiný není plátcem tohoto pojištění.

–

Mzdy zaměstnanců (zdravotní sestry, uklízečky atd.).

–

Pojištění objektu, v němž daný subjekt vykonává svou činnost, pojištění zařízení, jakož i všechny druhy pojištění spjaté s výkonem činnosti (pojištění rizik).

–

Výdaje režijní – nájemné, teplo, elektřina, voda, plyn, telefon, čistící a dezinfekční prostředky apod.

–

Daně vztahující se k výkonům činností s výjimkou daně z příjmů.

–

Provozní výdaje sloužící pro dosažení, zajištění a udržení příjmů, jako například:

poradenské a účetní služby, odborná literatura;

dopravné;

výdaje na zlepšení pracovních a sociálních podmínek zaměstnanců a péči o jejich zdraví, jakož i o své zdraví.

–

Výdaje na služební cesty.

–

Škody vzniklé v důsledku živelních pohrom.

–

Výdaje na spoje (telefonáty, dopisy atd.).

–

Úroky z úvěrů či půjček.

–

Výdaje spojené s rozvozem.

–

Odpisy dlouhodobého hmotného majetku (v rámci závěrkových operací) atd.

Protože zákon o daních z příjmů nemůže obsáhnout všechny druhy těchto výdajů, které lze zahrnovat do výdajů ovlivňujících výši daně z příjmů, používá jen určitého výčtu uvedeného slovem „například“. U každého konkrétního výdaje musí tedy OSVČ bedlivě

zvažovat

, zda se skutečně jedná o výdaj související s podnikáním či výkonem samostatné výdělečné činnosti, čili

zda slouží k dosažení, zajištění a udržení příjmů zahrnovaných do základů daně

(souvisejících s výkonem profese).

U některých druhů výdajů je zřejmé, že část z nich mohla sloužit i k osobní spotřebě ekonomického subjektu. Jedná se například o úhrady telefonních hovorů, pokud má poplatník například ordinaci ve svém vlastním rodinném domě, tamtéž pak i spotřeba elektrické energie, vody, plynu atd. Předem by tedy měla být v takových případech dohodnuta, stanovena a finančním úřadem potvrzena určitá

rozvrhová základna pro dělení těchto alternativních výdajů

. Ta by se neměla v průběhu účetního období měnit.

Alternativní výdaje jsou výdaje, které zčásti anebo jen někdy souvisejí s výkonem profese, jindy anebo jen částečně jsou osobní spotřebou lékaře – OSVČ.

Toto dělení alternativních nákladů na část týkající se výkonu profese a část týkající se osobní spotřeby lékaře vychází vždy z jiných podmínek daňových poplatníků. Může být stanoveno například z obsahu výhřevné plochy (u topení), evidence spotřeby vody, plynu, elektřiny, telefonních hovorů atd. před začátkem podnikání a bezprostředně poté. Může být stanoveno objemově, procentuálně atd. Proto je třeba dohodnout se přímo s konkrétním správcem daně daného ekonomického subjektu o rozvrhové základně nebo procentu či jiném způsobu evidence těchto specifických výdajů.

Pokud v daňové evidenci a následně pak ve výpočtu daně z příjmů fyzických osob dochází k chybám, pak je to právě v

nadměrném účtování alternativních výdajů zahrnovaných do základů daně

. Je to samozřejmě jistá

forma daňového úniku

, z tohoto důvodu pracovníci finančních úřadů v rámci své kontrolní činnosti posuzují především charakter výdajů, jeho oprávněnost při zahrnutí do této kategorie a přiměřenost alternativního výdaje ve vztahu k podnikání.

Příjmy nezahrnované do základů daně:

–

Úvěry, půjčky,

dotace

, peněžní dary apod.

–

Vrácené půjčky od jiného ekonomického subjektu.

–

Příjmy osvobozené od daně (dle zákona o daních z příjmů).

–

Příjmy dávek nemocenského pojištění.

–

Příjmy dávek přídavků na děti či jiných forem sociálních podpor.

–

Příjmy ve formě úhrady škod či manka od zaměstnanců podnikatele.

–

Zdaněné úroky atd.

Výdaje nezahrnované do základu daně:

–

Výdaje na pořízení dlouhodobého majetku.

–

Výdaje na akce, na které byla vytvářena rezerva (musí se zahrnovat jako snižování rezervy a vyúčtovat až eventuální závěrečná diference).

–

Jednotlivé splátky poskytnutých úvěrů či půjček.

–

Peněžní výdaje na reprezentaci.

–

Osobní spotřeba ekonomického subjektu.

–

Částky uhrazené daně z příjmů.

–

Pokuty, penále (nesmluvní), škody, manka nad normu.

–

Výdaje na technické zhodnocení (Poznámka: Tato položka je pravděpodobně nejčastějším výskytem chyb v daňové evidenci fyzických osob. Rovněž u výdajů tohoto charakteru je třeba raději konzultovat u příslušného finančního úřadu možnost zahrnutí konkrétních částek do výdajů zahrnovaných do základů daně. Protože právě v těchto položkách dochází ke značnému výskytu nesprávného zápisu, jsou vesměs všechny finanční úřady velmi citlivé na pokusy, ať už úmyslné či neúmyslné, zahrnovat evidentní platby za technické zhodnocení majetku do základů daně. V mnoha případech je však sporné, že uskutečněný výdaj je pouze

opravou

(pak se zahrnuje do základů daně),

nebo

zda se již jedná o

technické zhodnocení

. Skutečností je, že technický pokrok způsobuje, že staré věci jsou nahrazovány novými materiály atd., a je tedy obtížné posoudit, zda nejde například o modernizaci. Je proto třeba vycházet přesně z definice technického zhodnocení a posuzovat, zda se v rámci uskutečněné platby nejedná například o rozšíření funkcí stávající věci, zda se nezměnil účel apod. Někdy jsou nuance velmi těsné a i dva různé finanční úřady mohou mít v rámci

interpretace

zákona různé názory. Směrodatný je proto pro daného lékaře názor a postup

jeho daňového správce

(proti jehož názoru se však může samozřejmě odvolat na finanční ředitelství). Vzhledem k tomu, že ať už u oprav, či technického zhodnocení se jedná vesměs o vysoké částky, je vhodnější možnost zařazení konkrétní platby předem konzultovat. Upozorňujeme také na možnost, že v rámci provádění prací na stávajícím majetku může být část prací uznána jako oprava, část jako technické zhodnocení. Ani v této oblasti nemůže zákon postihnout všechny možnosti, většinou jde pak o určitý úzus při posuzování konkrétních výdajů. Proto se například posuzují dnes již jednotně některé standardní práce, jako je například výměna starších oken za nové podle určitých kritérií. Nicméně právě v existenci mnoha rozdílných výkladů zákona při výskytu četných nových jevů, které se v zákoně nedefinují a ani definovat nemohou, citelně chybí existence finanční prokuratury a finančních soudů jakožto interpreta nejasných či nově vznikajících jevů právě v oblasti na pomezí mezi opravou a technickým zhodnocením).

–

Poskytnuté půjčky jinému subjektu.

–

Vyplacené dávky nemocenského pojištění, dávky atd.

Kromě běžných zápisů o příjmech a výdajích zahrnovaných či nezahrnovaných do základu daně je OSVČ povinna vést ještě celou řadu povinných výkazů. Důležitou součástí vedení daňové evidence je tak například mzdová

agenda

v případě, že fyzická osoba zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance. Tomu tak často i v případě zdravotnických subjektů je, proto se podívejme alespoň na základní složky vedení této evidence.

4. Mzdová evidence

Mzdová evidence je vedena pro každého zaměstnance. V průběhu pracovní činnosti vznikají nároky zaměstnanců na mzdy, popřípadě další součásti mzdového hodnocení, jako jsou příplatky za noční provoz, příplatky za služby v dny pracovního volna, rizikové příplatky atd.

Mzda může obsahovat

dvě složky tvořící hrubou mzdu

. Konečná částka pak může obsahovat:

–

fixní část (smluvní mzda, tarifní mzda);

–

variabilní položky (v závislosti na několika faktorech).

Rovněž

srážky

z hrubé mzdy mohou být:

–

povinné (obecně platné), jako je například daň z příjmů, srážky sociálního a zdravotního pojištění;

–

fakultativní

(v závislosti na daném pracovníkovi, například spoření, alimentační povinnost apod.).

Z hlediska zaměstnavatele představují nároky zaměstnanců na mzdy jeho

závazky

vůči nim. Už bylo řečeno, že druhou podmínkou pro vedení daňové evidence je rovněž zachycování majetku a závazků. Závazků vyplývajících z mezd je ovšem více, neboť kromě závazku vyplatit zaměstnancům mzdu má zaměstnavatel závazky rovněž vůči státu, zdravotním pojišťovnám a úřadům sociálního zabezpečení. Shrneme-li minimální závazky zaměstnavatele, pak tedy má závazky vůči:

–

zaměstnancům (proplatit čistou mzdu);

–

státu (resp. vůči finančnímu úřadu, tj. provést odvod daně z příjmů zaměstnanců);

–

úřadům sociálního zabezpečení (odvod sociálního pojištění, a to včetně dávky za sebe);

–

zdravotním pojišťovnám (odvod zdravotního pojištění).

Dále může zaměstnavatel strhávat konkrétnímu zaměstnanci dle jeho požadavku další částky a zasílat je na určenou adresu. Tato možnost přichází v úvahu například i rozhodnutím soudu.

Zaměstnavatel může zaměstnávat pracovníky v několika kategoriích zaměstnaneckého poměru, a to na základě:

–

pracovní smlouvy na dobu neurčitou (popřípadě určitou);

–

dohody o pracovní činnosti (podle této dohody nelze vykonávat práci překračující v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby; rozsah se posuzuje za celou dobu, na níž byla dohoda uzavřena, nejdéle však na dobu jednoho roku);

–

dohody o provedení práce (do výše 300 hodin za kalendářní rok).

Poznámka: Další možností by byla smlouva o díle, ta však představuje v dané oblasti značnou výjimku.

Mzda pracovníků se vypočítává a eviduje na základě výkazu o odpracovaných hodinách, výkazu o práci, popřípadě jiné listině, ze které je patrný rozsah pracovní činnosti daného pracovníka. Na základě této evidence se vypracuje tzv.

výplatní a zúčtovací listina

V případě stálých platů obvykle stačí rozpis částek do jednotlivých příjmových či srážkových položek, nicméně formulář této „výplatnice“ je možné si objednat a koupit ve speciálním vydavatelství ekonomických pomůcek.

Výplatní listina obsahuje podrobný rozpis nároků na mzdu (tvořících součást hrubé mzdy) až po srážky a výpočet čisté mzdy.

Vypočítané částky, tzn. rozpis výplatnice, se zapisuje do

mzdového listu každého zaměstnance

. Tento list obsahuje 12 řádků dle jednotlivých měsíců a poslední, 13. řádek obsahující kumulované údaje za celý kalendářní rok. V tomto mzdovém listě má tedy každý zaměstnanec zapsány všechny ekonomické údaje související s výší jeho příjmů i srážek za kalendářní rok. Tento list je pak důležitým podkladem pro kontroly mezd a odvodů, které vykonávají instituce, jichž se srážky týkají. Navíc mohou mít kontrolní pravomoc například i odborové orgány (v rámci tzv. kolektivní smlouvy, tj. smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací), které se zaměřují zase naopak do oblasti příjmů zaměstnanců.

V současné době může být vedena korespondence včetně předávání potřebných údajů jak finančnímu úřadu, tak i zdravotním pojišťovnám či správě sociálního zabezpečení jen v elektronické podobě. Klasicky vedené

mzdové listy

jsou obvykle z tvrdého kartonu, jsou to volné listy, které

se mají archivovat 30 let,

stejně jako elektronické záznamy.

Kromě mzdového listu je zapotřebí vést pro každého zaměstnance ještě

evidenční list důchodového pojištění

. U tohoto tiskopisu platí povinnost jeho

archivace po dobu tří kalendářních let

po roce, kterého se týkají, a

předávají se správě sociálního zabezpečení pouze elektronicky.

Zaměstnavatel je také povinen předávat

poklady o nemoci

zaměstnanců. Zaměstnanec musí nejprve předat hlášení o nemoci svému zaměstnavateli, ten eviduje jeho omluvenou absenci a zasílá či předává hlášenky příslušné správě sociálního zabezpečení.

O provedení výplaty zaměstnancům musí mít zaměstnavatel doklad. To může být například podpis příjemce na výplatní listině, příslušná část složenky v případě, že mu byla částka zaslána poštou, nejčastěji však výpis z účtu zaměstnavatele, pokud zasílá mzdy svým zaměstnancům přímo na jejich osobní účty v peněžním ústavu.

Náležitosti odvodů vyplývajících z mezd vede zaměstnavatel za všechny své zaměstnance, i když jsou to zaměstnanci například jen na přechodnou dobu. I tyto zaměstnance musí evidovat, hradit jim jejich mzdové nároky, srážet a odvádět příslušné částky příslušným úřadům, vést jejich mzdové listy a ty pak archivovat stanovenou dobu.

Zaměstnavatel – lékař si sám neplatí žádnou mzdu.

Ze svého konta nebo pokladny si vybírá pro svou spotřebu peníze, jejich výše není omezena žádnými právními předpisy. Tato osobní spotřeba tvoří výdaj, který neovlivňuje základ daně z příjmů (nezahrnuje se do výdajů snižujících základ daně). Čím více si tedy zaměstnavatel vybere pro svou osobní spotřebu, tím více zdaní.

Déletrvající závazky zaměstnavatele vůči finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení, popřípadě zdravotním pojišťovnám za své zaměstnance, eventuelně za sebe, eviduje zaměstnavatel v knize pohledávek a závazků. To se týká i opačného postupu, tedy pokud tyto instituce dluží například zaměstnavateli přeplatky za odvedené částky.

Mzdová

agenda

, správnost účtování, rychlost odvodů a jejich správný výpočet patří k nejvíce frekventovaným místům kontrol všech oprávněných kontrolních orgánů.

U běžného vykazování příjmů a výdajů se ke konci účetního období provádějí ještě tzv.

závěrkové operace

5. Závěrkové operace

Z hlediska daně z příjmů jsou v daňové evidenci podstatné dva rozhodující údaje, a to příjmy a výdaje zahrnované do základu daně. Zde jsou zachyceny všechny částky, které vznikly v průběhu účetního období. Tyto částky je třeba v rámci závěrkových operací ještě

upravit

o tzv.

závěrkové položky

. Závěrkové položky po ukončení účetního období (po 31. 12.) ovlivňují konečnou výši výdajů zahrnovaných do základů daně.

Vyjmenujme si proto základní závěrkové položky, které upravují částky výdajů zahrnovaných do základů daně z převážné části na vyšší hodnotu:

–

Odpisy

dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku.

–

Rezervy

na opravy dlouhodobého majetku.

–

Kursové rozdíly

devizového účtu:

kursový zisk do příjmů zahrnovaných do základů daně,

kursová ztráta do výdajů zahrnovaných do základů daně.

–

Zůstatková cena trvale vyřazeného

dlouhodobého majetku.

–

Zaúčtování

leasingu

, resp. zahrnutí poměrné částky první zvýšené splátky do výdajů daného účetního období atd.

Těchto závěrkových operací může být samozřejmě daleko více, mnohé však představují ojedinělé možnosti nebo se vyskytují u velmi omezeného okruhu ekonomických subjektů. Z tohoto důvodu nejsou již dále uváděny. Téměř všichni však mají dlouhodobý majetek, proto je třeba v rámci závěrkových operací připočítat odpisy. Mnozí využívají leasing, popřípadě vytvářejí rezervy na opravy. Proto tyto tři závěrkové operace:

odpisy, leasing a rezervy patří mezi

nejdůležitější závěrkové operace

obecně u kteréhokoliv podnikatelského subjektu, a především leasing a odpisy tvoří prakticky hlavní část závěrkových činností u velké částipodnikatelů a OSVČ, tedy rovněž privátních lékařů. Jejich rozbor si přiblížíme v dalším díle našeho seriálu.

Daňové období končí 31. 12. daného roku (u kalendářního roku), v daňové evidenci platí tedy zásada započítávání příjmů i výdajů dle data na účetním dokladu.

6. Závěr

Tato část seriálu představuje základ všech periodicky se opakujících operací, které jsou nutné pro správně sestavené daňové přiznání a pro správně vedenou evidenci všech podstatných ekonomických údajů. Tvoří permanentní ekonomické činnosti, které může provádět sám lékař, ale které také může svěřit (za úplatu) svému ekonomovi, účetnímu, popřípadě někomu ze svých blízkých. Je však třeba si uvědomit, že i v takovém případě má odpovědnost ze zákona za správně vedenou evidenci a veškerá ekonomická hlášení pouze a jedině lékař.

Na závěr ve stručných větách shrnujeme základní poznatky této části: Povinnost vedení daňové evidence je vymezena povinností daňového přiznání, tzn. povinností vykazovat příjmy a výdaje zahrnované do základu daně. Lékař nemusí působit jako účetní jednotka. K výpočtům daně z příjmů je možné použít tzv. paušálu. Paušál znamená stanovení výdajů procentem z příjmů. U daně z příjmů fyzických osob jsou podstatné výdaje zahrnované do základů daně. Tyto výdaje musí být prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Příjmy nezahrnované do základu daně jsou již zdaněné částky, nebo příjmy, které patří státu či jinému subjektu. Daňová evidence zachycuje uskutečněné platby na základě účetních dokladů dokumentujících pohyb peněz. Daňová evidence rozlišuje pojmy „průběžné zápisy“ a „závěrkové operace“. Alternativní výdaje jsou částečně vynaloženy i na soukromou spotřebu, proto se v daňové evidenci mohou objevit pouze poměrným dílem. Pro každého zaměstnance je nutné vést jeho mzdovou evidenci. Lékař si sám sobě žádnou mzdu vyplácet nesmí, jedná se o osobní spotřebu. Mezi nejdůležitější závěrkové operace patří zápočet odpisů, rezerv a leasingu.

Zahájení činnosti privátních lékařů a zdravotníků - 1. část

Zahájení činnosti privátních lékařů a zdravotníků - 2. část: Majetek a odpisy

Zahájení činnosti privátních lékařů a zdravotníků - 3. část: Odpisy

Privátní lékař jako hospodářský subjekt - 4. část

Ekonomické činnosti zubního lékaře - 5. část

Specifické případy v daňové evidenci lékařů - 7. část

Daňové přiznání lékaře - 8. část

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.

Související dokumenty

Zákony

Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů