Dnešní soudnička se týká daně z příjmů fyzických osob, zejména zaměstnanců podávajících daňové přiznání. Prohrál správce daně. Vyložil si totiž příliš formalisticky a chybně povinnost poplatníka podat daňové přiznání a neoprávněně potrestal nebohého poplatníka pokutou za opožděné přiznání. Ten přitom neměl povinnost je podat, takže se s ním nemohl opozdit. Naštěstí aktivně využil soudní ochrany a Městský soud v Praze a po něm rovněž Nejvyšší správní soud mu daly zapravdu, že daňové přiznání nepodal pozdě, a tak jej nelze trestat pokutou za jeho opoždění. Bylo to samozřejmě trochu složitější, ale tak už to v reálném životě bývá…
Uplatnění úlevy na dani povinně v daňovém přiznání neznamená povinné daňové přiznání – prověřeno soudem
Ing.
Martin
Děrgel
Kdo je nejštědřejší poplatník daně z příjmů?
Základem problémů s daněmi z příjmů je nesmiřitelný rozpor: stát je miluje a poplatníci nenávidí. Oba k tomu mají pádné důvody: stát by totiž nemohl bez těchto peněz financovat veřejné služby a správu země, a poplatník nejásá nad tím, že z vlastní kapsy přispívá na platy úředníků, pochybné
dotace
a předražené veřejné zakázky. Zdaleka nejvýznamnějšími poplatníky daní z příjmů jsou zaměstnanci! Za krizový rok 2020 zaplatili 205 mld. Kč, zatímco obchodní korporace
156 mld. Kč a OSVČ pouhých 5 mld. Kč. Zaměstnanci jsou navíc příkladně vzorní poplatníci; to je dáno ale hlavně způsobem jejich zdanění, který má na starosti někdo jiný. Mzdu nebo jiný druh příjmu ze závislé činnosti (dále jen „mzda“) pobírá téměř pět miliónů lidí, kteří jsou v drtivé většině naprostí daňoví laici. Bylo by proto značně obtížné a nepraktické – i pro správce daně – nutit tyto davy zdaňovat mzdu formou daňového přiznání.
Proto byla zavedena alternativní technika zdanění jejich mezd
, která je administrativně vůbec nezatěžuje a zefektivňuje výběr daní od těchto poplatníků. Jde o nepřímý způsob zdanění prostřednictvím zaměstnavatele, který je zákonem pasován do nezáviděníhodné role výběrčího – plátce daně.
Výhodou je, že plátců je podstatně méně než poplatníků a v daních se obvykle lépe orientují, což snižuje četnost chyb a značně usnadňuje kontrolu správcem daně. Protože plátce daně osobně zodpovídá za správné a včasné zdanění příjmů (mzdy) poplatníka (tedy jiné osoby), obvykle ani nemívá důvod vymýšlet daňovou optimalizaci anebo vyložené podvody, aby ušetřil na dani někoho jiného. Spíše je naopak motivován k řádnému výběru a odvodu daně ze mzdy, protože za ni nese přímou hmotnou odpovědnost a z nedoplatku jiné osoby (poplatníka) by se při nesprávném postupu stal jeho vlastní daňový nedoplatek + sankce. Zjednodušeně lze toto nepřímé zdanění mzdy zaměstnavatelem
připodobnit systému daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) v maloobchodě. Tady působí také relativně úzká skupina plátců daně, kteří musejí přiznávat a odvádět DPH správcům daně. Nejde přitom o daň, kterou by ekonomicky nesli samotní plátci, pouze ji vybrali od početné masy svých zákazníků, poplatníků DPH, kteří se díky tomu správou DPH nemusejí vůbec trápit.Poplatník – zaměstnanec tedy obdrží příjem (mzdu) po zdanění a nemusí se daní z příjmů nijak zabývat
(až na výjimky). S jeho pasivitou výslovně počítá i zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Prostě mu bude mzda automaticky zaměstnavatelem zdaněna, aniž by se tím jakkoli aktivně zabýval. Z hlediska neustále napjatých veřejných rozpočtů je rovněž výhodou, že daň ze mzdy do nich přitéká průběžně již během roku – obvykle kolem 20. dne kalendářního měsíce výplaty mzdy. Naproti tomu při tradičním řešení zdanění příjmů formou daňového přiznání by musely státní, obecní a krajské rozpočty počítat s roční periodou na pravidelný přísun daňových výnosů, a to obvykle v březnu a červnu dalšího roku. Zaměstnavatel pracuje pro zaměstnance
Nejde o překlep. Zaměstnanec sice závislou činnost vykonává dle pokynů zaměstnavatele, ale ten zase naopak pracuje pro něj – ze zákona povinně zcela zdarma – ohledně všech povinností týkajících se daně z příjmů tohoto poplatníka. Zcela jinak je tomu u živnostníka (OSVČ), jemuž daň z příjmů nevypořádá jeho odběratel, který mu za to platí zdanitelné příjmy, s malou výjimkou přeshraničních plateb. Kvantita si zkrátka z praktických důvodů vynutila změnu kvality a
ctihodní nejštědřejší poplatníci daně z příjmů nejsou obtěžováni starostmi o zdanění svých mezd a nenesou za ně ani žádnou odpovědnost
. Zaměstnavatelé ovšem mají na věc jiný názor.Pokud zaměstnanec nemusí podat daňové přiznání, což je obvyklé, může klidně zůstat daňově zcela pasivní a nemusí u zaměstnavatele podepisovat žádný daňový tiskopis ani nic prokazovat. V souladu s § 38h odst. 9 ZDP pak bude jednoduše sraženými zálohami na daň ze mzdy jeho daňová povinnost splněna.
Nicméně zaměstnancům v roli poplatníků daně z příjmů ze závislé činnosti se vyplatí nebýt až tak totálně pasivní a věnovat asi 15 minut ročně optimalizaci své daňové povinnosti. Tento čas obvykle stačí k tomu, aby navštívili (v období zhruba od ledna do půlky února) mzdovou účtárnu zaměstnavatele, kde podepíší dva dokumenty:
1.
Prohlášení poplatníka k zálohám na daň ze mzdy v započatém roce,
2.
Žádost o roční zúčtování záloh na daň sražených v minulém roce.
Zpravidla se situace má tak, že vše za ně raději vyplní mzdová účetní a zaměstnanci se jen podepíšou na několik míst, kde jim ukáže, případně předloží nějaké dokumenty, které prokazují požadované úlevy na dani (např. rodné listy dětí, potvrzení banky o zaplacených úrocích z úvěru na bydlení, o poskytnutých darech).
První dokument slouží k tomu, aby zaměstnanec nečelil maximálnímu zdanění celé hrubé mzdy sazbou daně 15 % (a nad 141 764 Kč sazbou 23 %). Přesněji řečeno, jde o Prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti dle § 38k odst. 4 ZDP, tiskopis Ministerstva financí 24 5457, dále
„Prohlášení k dani“.
Díky němu budou poplatníkovi sráženy nižší zálohy na daň, protože může uplatnit dva typy měsíčních úlev na dani:–
měsíční osobní slevy na dani
(§ 35ba odst. 1 ZDP):–
základní sleva 2 230 Kč
, bezpodmínečný nárok každého poplatníka (ale jen s Prohlášením k dani),–
základní sleva na invaliditu 210 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu 1. či 2. stupně,
–
rozšířená sleva na invaliditu 420 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně,
–
sleva na držitele průkazu ZTP/P 1 345 Kč, jde-li o osobu zvlášť těžce postiženou vyžadující průvodce,
–
sleva na studenta 335 Kč
, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem do 26 (28) let.Prohlášení k dani zaměstnanci umožní, aby již během zdaňovacího období snížil měsíční zálohy na daň srážené ze mzdy o jednu nebo více z uvedených pěti typů osobních slev na dani a o daňové zvýhodnění na děti.
Zákon o daních z příjmů však umožňuje fyzickým osobám širší paletu úlev na dani, které jsou ale uplatnitelné až po skončení příslušného zdaňovacího období.
Aby kvůli tomu zaměstnanci nemuseli houfně podávat daňová přiznání, byla pro ně vymyšlena jednoduchá alternativa – roční zúčtování záloh na daň.Roční zúčtování záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti (mzdy) a příp. i daňového zvýhodnění za uplynulý rok je právem každého zaměstnance, který nepodává daňové přiznání.
Může si tak jednoduše snížit daňovou povinnost, případně zvýšit daňový bonus
, přičemž přeplatek na dani mu vyplatí zaměstnavatel se mzdou za březen. Jediným úkolem zaměstnance je požádat o roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění do 15. 2. dalšího roku (podpisem druhého dokumentu) a uplatňované úlevy na dani za uplynulý rok náležitě prokázat.Pokud
zaměstnanec požádá zaměstnavatele o roční zúčtování
, získává možnost nárokovat znatelně širší paletu možných daňových úlev, a to bez ohledu na dobu pobírání zdaňovaných příjmů ze závislé činnosti: –
nezdanitelné částky (§ 15 ZDP):
–
dary poskytnuté na zákonem vymezené účely (maximálně lze takto odečíst až 30 % základu daně),
–
úroky zaplacené bance z úvěru na financování bytové potřeby, až 150 000 Kč resp. 300 000 Kč na domácnost,
–
poplatníkem zaplacené příspěvky na jeho penzijní připojištění nebo na doplňkové penzijní spoření, snížené v obou případech o částky, na které mu náleží již maximální státní příspěvek na podporu těchto penzijních produktů, typicky o 12 000 Kč, a dále případně na penzijní pojištění (celkem až 24 000 Kč),
–
poplatníkem zaplacené pojistné na jeho soukromé životní pojištění (maximálně 24 000 Kč),
–
poplatníkem zaplacené členské příspěvky odborům (maximálně 1,5 % úhrnu mezd, resp. 3 000 Kč),
–
poplatníkem zaplacené úhrady za zkoušky ověřující vzdělávání (maximálně 10 000 Kč, 13 000 Kč nebo 15 000 Kč).
–
celoroční osobní slevy na dani (§ 35ba ZDP):
–
27 840 Kč základní sleva
bez jakýchkoli podmínek, krácení či omezení (nezdanitelné minimum),–
24 840 Kč na manželku/la s vlastními příjmy do 68 000 Kč za rok (49 680 Kč, má-li průkaz ZTP/P),
–
2 520 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně,
–
5 040 Kč, pobírá-li poplatník invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně,
–
16 140 Kč, je-li poplatník držitelem průkazu ZTP/P,
–
4 020 Kč, pokud se poplatník soustavně připravuje na budoucí povolání studiem do 26 (28) let,
–
sleva za umístění dítěte v předškolním zařízení, maximálně ve výši minimální mzdy k 1. 1. (15 200 Kč).
Nerezidenti mohou většinu úlev na dani uplatnit jen v přiznání
Daňoví nerezidenti ČR
(hlavně cizinci pracující u nás, viz § 2 odst. 3 ZDP) mohou
v Prohlášení k dani u zaměstnavatele při výpočtu měsíčních záloh na daň uplatnit pouze dvě zvýrazněné osobní slevy na dani: základní a na studenta.
Během zdaňovacího období pak nemají nárok ani na daňové zvýhodnění na vyživované děti, což stanoví § 38h odst. 13 ZDP. A lépe na tom nejsou ani při ročním zúčtování záloh na daň
za uplynulý rok, což vyčteme z kombinace dvou vět vzájemně provázaných ustanovení § 38g odst. 2 a § 38ch odst. 1 ZDP:–
Daňové přiznání za zdaňovací období je ale povinen podat „nerezident ČR“, který uplatňuje slevu na dani „jinou než základní a na studenta“, nebo daňové zvýhodnění anebo nezdanitelnou část základu daně.
–
Roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění neprovede plátce u poplatníka, který podá nebo je povinen podat přiznání k dani.
Důvodem je, že pro uplatnění těchto úlev na dani – kromě slevy základní a na studenta –
musejí daňoví nerezidenti ČR splnit dvě dodatečné podmínky
. Druhá z nich je přitom citlivý osobní údaj, který by zaměstnavatel ani reálně nemohl ověřit. Proto mohou tyto další daňové úlevy nárokovat jedině v daňovém přiznání
. Jsou to tyto podmínky:1.
Jedná se o poplatníka, který je daňovým
rezidentem členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor
(státy EU + Island, Lichtenštejnsko a Norsko). 2.
Úhrn příjmů
ze zdrojů na území ČR
(§ 22 ZDP) je nejméně 90 %
všech celosvětových příjmů s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, jsou osvobozeny nebo podléhají srážkové dani.Uplatnění úlevy na dani povinně v přiznání neznamená povinné přiznání – prověřeno soudem
Nerezidenti ČR tedy mohou prostřednictvím zaměstnavatele nárokovat jen dvě úlevy na dani z příjmů – slevu na dani základní a na studenta. Ostatní slevy na dani, daňové zvýhodnění na děti a nezdanitelné částky mohou, při splnění dvou speciálních podmínek, uplatnit pouze v daňovém přiznání. Samozřejmě tyto další úlevy nerezident nárokovat nemusí, třeba chce-li podpořit naše churavé veřejné rozpočty nebo mu ta úspora na dani nestojí za zvýšenou administrativu. Pak daňové přiznání v Česku podávat nemusí a může zaměstnavatele požádat o roční zúčtování záloh na daň. Jenže po čase si to může rozmyslet a třeba za dva roky může chtít tyto další úlevy uplatnit, a proto podá daňové přiznání. Přesně k tomu došlo u Rakušana, který u nás pracoval, ohledně daňového zvýhodnění na děti. Co myslíte, podal toto své daňové přiznání opožděně, za což měl být potrestán pokutou za opožděné tvrzení daně, jak mínil (a podle tohoto názoru postupoval) správce daně, nebo je pozdě nepodal, jak se domníval poplatník?
Pojďme se ve stručnosti podívat, jak spor posoudil Městský soud v Praze (čj. 10 Af 17/2017) a posléze
Nejvyšší správní soud
(„NSS“), který 13. 5. 2021 vynesl rozsudek čj. 10 Afs 341/2019
; www.nssoud.cz.1.
Nerezident se až po dvou letech rozhodl nárokovat v ČR daňové zvýhodnění
Rakouský občan (daňový nerezident ČR) v letech 2011 a 2012 pracoval v Česku jako zaměstnanec a jeho mzdu zdaňoval zaměstnavatel zálohami na daň. Českou daňovou povinnost za tyto roky vypořádal vždy prostřednictvím zaměstnavatele ročním zúčtováním záloh na daň. Po delším čase, v květnu 2014, poplatník podal za oba zmíněné roky v ČR daňová přiznání, ve kterých uplatnil daňové zvýhodnění na vyživované děti. Současně požádal finanční úřad o vrácení takto vzniklých přeplatků na dani z příjmů.
2.
Podle finančního úřadu bylo přiznání podáno pozdě, takže poplatníka potrestal pokutou
Finanční úřad vyměřil přiznanou daň a poplatníkovi vrátil přeplatky na dani 47 961 Kč. V červnu 2016 ale vydal platební výměry na pokuty za opožděná tvrzení daně 87 323 Kč, protože přiznání za roky 2011 a 2012 byla podána po stanovené lhůtě tří měsíců po uplynutí daného roku, a to o 764, resp. 399 dnů. Dle § 250 daňového řádu totiž vzniká poplatníkovi povinnost uhradit tuto pokutu, nepodá-li (dodatečné) daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě. Nerezident je přitom podle § 38g odst. 2 ZDP povinen podat daňové přiznání mimo jiné tehdy, pokud uplatňuje daňové zvýhodnění.
3.
Odvolání bylo zamítnuto
Poplatník nesouhlasil s finančním úřadem a odvolal se. Neuspěl. Odvolací finanční ředitelství v únoru 2017 odvolání zamítlo a potvrdilo platební výměry na pokuty. K námitce poplatníka, že nebyl povinen podávat daňová přiznání za roky 2011 a 2012, úřad uvedl, že tato přiznání byl povinen podat, jestliže jako nerezident ČR uplatňoval daňové zvýhodnění na vyživované děti. Stanoví tak § 38g odst. 2 ZDP, přičemž coby řádná daňová přiznání je měl podat ve lhůtě tří měsíců po skončení příslušného roku. Protože to nesplnil a podal je později cca o dva, resp. jeden rok, vznikla mu povinnost uhradit pokutu.4.
Podle Městského soudu v Praze daňové přiznání nebylo podáno pozdě
Proti rozhodnutím správců daně podal rakouský poplatník žalobu k Městskému soudu v Praze, který mu v říjnu 2019 dal za pravdu a zrušil pokutu finančního úřadu i zamítavé odvolání proti ní. Podle soudu uplatnění daňového zvýhodnění nerezidentem bylo dobrovolnou možností, nikoli povinností. Když je původně neuplatnil, nemusel tedy podávat daňová přiznání v řádném termínu do tří měsíců po končení roku 2011, resp. 2012. Zákon nestanoví, že nerezident musí provést volbu, zda uplatní daňové úlevy ve lhůtě pro podání řádného daňového přiznání, proto je vázán jen obecně tříletou lhůtou pro stanovení daně. Pokud poplatník nemusel daňová přiznání podat, nemohla mu ani vzniknout pokuta za jejich pozdní podání.
5.
Správce daně neuspěl s odvoláním k NSS
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal správce daně kasační stížnost k NSS (obdobu odvolání), který ji v květnu 2021 zamítl. Smyslem pokuty za opožděné tvrzení daně je postih za nesplnění nebo opožděné splnění povinnosti podat daňové tvrzení. V daném případě ale poplatník nebyl povinen uplatnit daňové zvýhodnění, a nemusel proto podat daňové přiznání. Jakmile se rozhodl je posléze uplatnit, učinil tak v souladu se zákonem v daňovém přiznání. Na takovou situaci NSS nahlíží jako na obdobu dodatečného daňového přiznání na daň nižší, než je poslední známá daň. Takové přiznání, byť podané až po lhůtě k podání řádného daňového přiznání, nelze považovat za opožděné, protože zde platí obdobná lhůta jako pro dodatečné daňové přiznání na daň nižší – do konce měsíce následujícího po měsíci zjištění, že měla být daň nižší. Tuto lhůtu poplatník dodržel, a proto mu nelze uložit pokutu za opožděné tvrzení daně.