Nicotnost rozhodnutí správce daně

V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud mimo jiné podrobněji vyložil, kdy jsou dány důvody pro prohlášení rozhodnutí správce daně za nicotné z důvodu zjevné vnitřní rozpornosti takového rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že rozlišení nicotného a „pouze“ nezákonného rozhodnutí může být zcela zásadní, a to nejen z hlediska posuzování účinků takového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v návaznosti na již existující judikaturu týkající se nicotnosti rozhodnutí správního orgánu (správce daně) zdůraznil, že nicotný správní akt trpí natolik intenzivními vadami, že jej ani nelze považovat za rozhodnutí, přičemž nicotnost by měla být zřejmá v podstatě komukoliv. Pokud má být vnitřní rozpornost podle daňového řádu důvodem nicotnosti, pak její úroveň musí být obdobně závažná jako například absolutní věcná nepříslušnost nebo vydání rozhodnutí vůči neexistující osobě. Mělo by se tedy jednat o vnitřní rozpornost, pro kterou nelze rozumně vůbec seznat, jakým způsobem chtěl správce daně rozhodnout, neboť jeho závěry budou ve zjevném protikladu. Zároveň nepůjde jen o nepřesnost či neobratnost ve formulacích, ale půjde o dva kvalitně odůvodněné závěry, které budou navzájem zcela neslučitelné, přičemž půjde o klíčovou část argumentace, na které je rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší správní soud dále vysvětlil, že by tomu tak bylo například tehdy, pokud by odvolací orgán jedním výrokem napadený platební výměr zrušil a zastavil řízení a druhým by odvolání zamítl a tentýž platební výměr potvrdil, přičemž by v polovině rozhodnutí na základě podrobného odůvodnění tvrdil, že došlo k prekluzi lhůty pro stanovení daně a z toho důvodu již nemohlo dojít k jejímu doměření, a ve druhé části by naopak opět s podrobnou argumentací tvrdil, že lhůta pro stanovení daně ještě neuplynula, a proto daň stanovena být mohla.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.