Podvod na DPH - aktuální problematické okruhy - dokončení

Vydáno: 26 minut čtení

Článek plynule navazuje na první část, která se věnovala problematice příčinné souvislosti v kontextu tuzemské judikatury. V dokončení článku se zabýváme dvěma okruhy, které úzce souvisí s otázkou chybějící daně, a navazujeme právě na závěry učiněné k příčinné souvislosti. Konkrétně se věnujeme otázkám spojeným s povinností sladit závěry daňových řízení jednotlivých článků řetězce a účelové úhradě chybějící daně. Opět se budeme snažit poukázat na některé judikaturní závěry, které danou oblast rozvíjí.

Podvod na DPH – aktuální problematické okruhy – dokončení
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Mgr. Bc.
David
Švancara,
Odvolací Finanční ředitelství
 
2. Slaďování daňových závěrů v dodavatelsko-odběratelském řetězci
S problematikou přesného vyčíslení chybějící daně, které jsme se věnovali v předcházející části, úzce souvisí i následující otázka. Je správce daně povinen sladit závěry daňových řízení u jednotlivých článků řetězce tak, aby tyto spolu tvořily nerozporný celek? Jinými slovy je zde otázka, zda by se správce daně měl k řetězci daňových subjektů chovat shodně, jako se chová k daňové povinnosti jednoho daňového subjektu. Je totiž nesporné, že
správce daně je povinen sladit závěr učiněný o dani na vstupu se závěrem o dani na výstupu
. Příkladem může být situace, kdy správce daně vyloučí nárok na odpočet daně plátci z důvodu neprokázání samotné existence zdanitelného plnění – koupě zboží. V takovém případě by neměla zůstat bez povšimnutí i daň na výstupu, která pokrývá prodej zmíněného zboží. Plátce, který dle správce daně zboží nepořídil, jej těžko mohl prodat a daňová povinnost by tomu též měla odpovídat.
V případě, kdy je posuzována daňová povinnost vícero daňových subjektů, je však situace komplikovanější. Byť (stejně jako u osaměle stojícího daňového subjektu) dochází k posuzování jednoho skutkového stavu, vstupuje do hry vícero faktorů. Ostatně k této otázce se v praxi většinou cituje
judikatura
Nejvyššího správního soudu, a to konkrétně rozsudek prvního senátu ve věci
Dominotrans
(rozsudek ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 1 Afs 360/2018). Zde NSS uvedl, že správce daně je oprávněn
posoudit skutkové okolnosti u každého daňového subjektu
originárně
a samostatně
. Daň je pak stanovována na základě aktivity daňových subjektů, přičemž není vyloučeno, že bude stanovena u každého z daňových subjektů diametrálně odlišně. Slovy NSS
„... je tedy možno konstatovat, že neunese-li jeden subjekt ve svém řízení důkazní břemeno, které jej tíží, a neprokáže tak konkrétní skutečnost, nelze vyloučit, aby v samostatném řízení vůči jinému subjektu tatáž skutečnost prokázána byla... Daňové řízení ve věci žalobkyně je nutno posuzovat jako samostatné daňové řízení, v němž daňový subjekt prokazuje skutečnosti, k jejichž prokázání byl správcem daně vyzván, přičemž každý správce daně stanovuje daňovou povinnost nezávisle na výsledcích daňového řízení provedeného u jiného subjektu“.
První senát však zdůrazňuje, že správce daně nemůže výsledky jiného daňového řízení pominout. Zohledňovat je však bude pouze za předpokladu, kdy daňový subjekt souvislosti těchto daňov