Nečinnost - posuzování účelnosti úkonů

Vydáno: 1 minuta čtení

Krajský soud se spokojil toliko s formálním posouzením otázky, zda došlo k dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil nečinnosti, neboť lhůtu podle citovaného pokynu neporušil. Akceptoval přitom stavení lhůty za účelem shromáždění nutných podkladů. Takový závěr však lze učinit pouze tehdy, pokud úkony činěné v této lhůtě jsou účelné, resp. nezbytné pro vydání rozhodnutí. K tomu žalovaného přímo zavazuje § 38 odst. 1 písm. c) daňového řádu , ze kterého plyne, že správce daně se dopustí průtahů, pokud nevydá rozhodnutí „bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.“ Ačkoliv soud v řízení o žalobě proti nečinnosti dle § 79 a násl. s. ř. s. nemůže posuzovat obsah svědeckých výpovědí ve vztahu k meritu věci, musí se, je-li to třeba pro posouzení otázky průtahů v řízení, zabývat tím, zda obsah již poskytnutých výpovědí ospravedlňuje potřebu dalšího dokazování. Jinými slovy, krajský soud nemůže zkoumat, jaký závěr z výpovědí plyne k věci samé, ale musí posoudit, jestli z těchto výpovědí lze již nějaký závěr učinit a zda nadále existuje potřeba provádět další důkazy.

Nečinnost – posuzování účelnosti úkonů
<