Jelikož je základním cílem správy daní správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení úhrady, je pro správce daně důležitý i úkol vybrat příslušnou daň. V praxi přitom může využívat a využívá i různé zajišťovací nástroje, kam patří i zástavní právo, které může správce daně zřídit k majetku daňového subjektu, případně třetí osoby. Tento článek se zaměřuje na právní úpravu zástavního práva obsaženou v daňových předpisech a zmiňuje také vybranou judikaturu správních soudů.
Zástavní právo správce daně
Mgr.
Filip
Wágner
Podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), má správce daně několik možných nástrojů, jak zajistit daň. Jedná se například o zálohy, zajišťovací příkazy, ručení, bankovní záruku či zástavní právo. Zástavní právo je v ustanoveních § 170–170a DŘ a v některých dalších relevantních ustanoveních. K zástavnímu právu existuje i metodický pokyn Generálního finančního ředitelství „Zajištění daně zástavním právem“ čj. 67266/20/7700-30133-051108, který je účinný od 1. 1. 2021 (dále jen „metodický pokyn“). V zástavnímu právu je pak na začátku metodického pokynu uvedeno, že
„při vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva je správce daně veden snahou zajistit si pořadí pro případ, že zajištěný majetek se stane předmětem výkonu rozhodnutí (
Zástavní právo může být zřízeno a vykonáváno podle podmínek a pravidel zakotvených v § 1309 až 1399 zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), pokud daňový řád nestanoví jinak. Podle exekuce
) nebo insolvenčního řízení. Zřízením zástavního práva správce daně motivuje daňový subjekt k dobrovolnému splnění daňové pohledávky. V rámci řízení o posečkání daně je zpravidla správcem daně zřizováno zástavní právo k neuhrazené dani, jejíž vykonatelnost je odložena.“