Vývoj judikatury v otázce poskytování informací o odměnách a platech zaměstnanců vyplácených z veřejných prostředků

Právo na informace vyplývá z článku 17 Listiny základních práv a svobod¹⁾, kde je zakotveno jak právo na informace obecně, tak povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti. Toto právo je dále provedeno zákonem o svobodném přístupu k informacím²⁾, který stanoví konkrétní podmínky a rozsah poskytovaných informací.

Zákon o svobodném přístupu k informacím obsahuje v samostatném ustanovení § 8b specifickou úpravu týkající se poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků. Toto ustanovení bylo do zákona inkorporováno s účinností od 22. 3. 2006 zákonem č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Jeho účelem byla snaha odstranit pochybnosti o otázce, zda se povinnost poskytování informací o činnosti povinného subjektu může dotknout oblasti osobních údajů třetích osob, pokud jsou příjemci veřejných prostředků³⁾.

Samotný zákon o svobodném přístupu k informacím pojem „veřejné prostředky“ nedefinuje ani nestanoví jeho obsah či výčet případů, které by tomuto pojmu podléhaly. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vymezil pojem příjemce veřejných prostředků⁴⁾ tak, že odkázal na definici tohoto pojmu užívanou zákonem o finanční kontrole⁵⁾, který za ně označuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě⁶⁾. Na tuto definici pak odkazoval i ve svých následných rozhodnutích. Z hlediska obsahového je § 8b zákonnou výlukou z obecného pravidla zakotveného v § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu.

Právní úprava poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků je samostatná a komplexní – ustanovení § 8b je nepodmíněné a vyplývá z něj, že informace o příjemcích veřejných prostředků povinný subjekt poskytne. Další ustanovení tohoto zákona⁷⁾ pak stanoví subsidiární právní úpravu k úpravě obsažené v § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím.

Listina základních práv a svobod zakotvuje jak právo na informace, tak právo na ochranu soukromí⁸⁾. V případě realizace práva na informace se nutně zájem na jeho realizaci potkává s právem na ochranu soukromí subjektu, jehož se mají požadované informace týkat. Toto ústavní právo je garantováno Listinou⁸⁾, která stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Je zřejmé, a konstatovala tak mnohokrát také , že ústavně garantované právo na informace není absolutní a je nutno v každém jednotlivém případě toto právo a právo na ochranu soukromí vzájemně poměřovat a zajistit mezi nimi správnou rovnováhu⁹⁾. Ústavní soud ve své judikatuře¹⁰⁾ v souvislosti s právem na informace o otázkách soukromého života (v souvislosti s poskytnutím informací o platových poměrech zaměstnanců ve veřejné správě) zdůraznil požadavek přiměřenosti. Vychází z toho, že informace o platových poměrech zaměstnanců jsou osobní údaje, které jsou chráněny ústavně garantovaným právem na ochranu před neoprávněnými zásahy do osobního života a při střetu s rovnocenným právem na informace ve veřejném zájmu je nutné vždy porovnat tato práva a posoudit, zda byla mezi nimi dodržena spravedlivá rovnováha (test proporcionality).

Otázka poskytování informací o výši příjmu určitých osob ve veřejné správě je již mnoho let předmětem zájmu veřejnosti. Tomu odpovídá také postupný vývoj judikatury, která reflektovala zájem na zveřejňování těchto informací v zájmu kontroly hospodaření s veřejnými prostředky. Tento článek si klade za cíl seznámit čtenáře s vývojem a zásadními změnami v judikatuře týkajícími se poskytování informací o platech zaměstnanců ve veřejné správě.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku ve věci poskytnutí informace o výši vyplacených mimořádných odměn zaměstnance povinné osoby¹¹⁾ zabýval v první řadě otázkou, zda lze zaměstnance veřejné správy považovat za příjemce veřejných prostředků ve smyslu § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Konstatoval, že „“. Soud zde také konstatoval, že základní osobní údaje musí povinná osoba poskytnout o osobě, které poskytla veřejné prostředky i přesto, že jsou osobní údaje jinak chráněny zákonem. Zároveň soud vysvětlil, že výjimka z této povinnosti je ve vztahu k tomuto ustanovení (pozn. tedy ve vztahu k povinnosti poskytnout vždy základní osobní údaje o příjemci veřejných prostředků) uvedena pouze v ustanovení § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač Nejvyšší správní soud již ve svém dřívějším rozsudku¹²⁾ upřesnil význam slovního spojení „, v tomto rozsudku se touto otázkou zabýval detailněji a konstatoval, že příjemcem veřejných prostředků je každá osoba, pokud je jí z veřejného rozpočtu vyplacena jakákoliv, i minimální, částka. Zákon o svobodném přístupu k informacím ukládá povinnému subjektu poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky¹³⁾, a to v rozsahu jméno, příjmení, rok narození, obec trvalého pobytu příjemce, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Tyto základní údaje povinný subjekt musí žadateli poskytnout. Soud vyslovil závěr, že právo na ochranu osobních údajů není neomezené a stanoví-li zákon o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytnout některé osobní údaje, jsou tyto údaje poskytovány oprávněně, tedy podle práva. Rovněž konstatoval, že není potřebné provádět test proporcionality.

Nejvyšší správní soud se otázkou střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na poskytnutí informací, včetně potřeby provedení testu proporcionality, zabýval ve své praxi několikrát. vycházela ze závěrů dosavadní rozhodovací práce (tj. nutnost poskytnout požadované informace bez poměřování střetu ústavně garantovaných práv), v rozhodovací praxi se však vyskytly i konkurující právní názory, které odmítly beze zbytku a bezvýhradně přijmout dosavadní názory vyslovené judikaturou a konstatovat povinnost poskytnutí informací bez předchozího testu proporcionality (tj. pouze s odkazem na „již provedený test“ zákonodárcem v § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím).

Ministerstvo vnitra v zájmu poskytnutí metodické pomoci povinným subjektům v návaznosti na tehdy aktuální judikaturu k této věci ve spolupráci s Úřadem pro ochranu osobních údajů připravilo metodické doporučení¹⁴⁾, ve kterém uvedlo, že aktuální Nejvyššího správního soudu nevylučuje provedení testu proporcionality před poskytnutím požadovaných informací o vyplacené odměně zaměstnance povinného subjektu. Takový postup má za nutný a připouští i možnost odmítnutí poskytnutí požadovaných informací žadateli, pokud vyhodnotí, že dle všech okolností případu je zřejmé, že převažuje zájem a potřeba poskytnutí ochrany ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí.

Významným v otázce poskytnutí informaci o výši platu zaměstnanců obce byl další rozsudek Nejvyššího správního soudu¹⁵⁾, který následně dlouhodobě určoval směr pro posouzení žádostí tohoto typu. V předmětné věci byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního osudu předložena k řešení otázka, zda je povinný subjekt při posuzování žádosti o poskytnutí informace o platě či odměně svého zaměstnance povinen provést test proporcionality, který posoudí střet práva na informace a práva na ochranu osobních údajů. Dle názoru senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval, totiž ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím nelze bez dalšího považovat za speciální ustanovení, které vylučuje aplikaci práva na ochranu soukromí, a měl za to, že by se rozhodovací praxe v této otázce měla odchýlit od dosavadních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem. Dle tohoto senátu by kontrola hospodaření s veřejnými prostředky, právě prostřednictvím poskytování informací o poskytnutých odměnách (či platu), měla být prováděna při současné ochraně obecného principu zákazu zneužití práva, který lze dosáhnout právě provedením testu proporcionality v každém konkrétním případě. Rozhodnutí o žádosti by pak mělo obsahovat úvahu o tom, proč povinný subjekt v daném případě upřednostnil jedno z ústavně zaručených práv před druhým a požadované informace poskytl či naopak jejich poskytnutí odmítl.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rámci zkoumání záměru historického zákonodárce ohledně povinnosti poskytování informací o výši platu a odměny zaměstnanců povinných subjektů konstatoval, že tento záměr nelze v době vzniku právní úpravy rozpoznat. Na základě provedeného zkoumání poskytl Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku náhled na záměr zákonodárce v souvislosti s povinností poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců jakožto příjemců veřejných prostředků na základě zákona o svobodném přístupu k informacím takto: „

Nejvyšší správní soud se v rámci zodpovězení předmětné otázky zabýval také zákonem o střetu zájmů a jeho vztahem k zákonu o svobodném přístupu k informacím¹⁶⁾). Ze strany různých subjektů se ve sporech o omezení poskytnutí informací o platech a odměnách povinných subjektů vyskytly názory odkazující právě na tuto právní úpravu. Podle nich je skutečnost, že je zákonem upravena povinnost zveřejnění určitých informací o veřejných funkcionářích (tedy příjemcích veřejných prostředků), důkazem, že zákon o svobodném přístupu k informacím (pozn. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím) se tedy na poskytování informacích o platech nevztahuje (viz poznámka pod čarou č. 16). Nejvyšší správní soud však zcela najisto vyslovil závěr, že tyto dva právní předpisy stojí vedle sebe a jsou aplikovatelné paralelně. Pro tyto závěry uvedl několik důvodů. Zákon o střetu zájmů se týká užšího okruhu osob – pouze veřejných funkcionářů – na rozdíl od zákona o svobodném přístupu k informacím, který dopadá na širší okruh osob – všechny příjemce veřejných prostředků. Účelem zákona o střetu zájmů je prostřednictvím informační povinnosti veřejných funkcionářů zabránit střetu veřejných zájmů se zájmy soukromými u těchto osob, přičemž zákon o svobodném přístupu k informacím sleduje zájem jiný, a to zájem na poskytnutí informací veřejnosti v zájmu provedení kontroly nakládání s veřejnými prostředky. Rozdílný je i mechanismus samotného poskytování informací dle těchto dvou právních úprav – dle zákona o střetu zájmů je informační povinnost preventivní, uskutečňuje se standardizovaným mechanismem u zákonem vymezených osob. Na druhé straně dle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodující projevení aktivní vůle žadatele požadovanou informaci získat (zveřejnění informace se tedy neděje automaticky).

Nejvyšší správní soud rovněž poskytl podrobný rozbor objektivního smyslu a účelu § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím¹⁷⁾, který byl východiskem pro zodpovězení právní otázky, jež byla předmětem rozhodování. Definoval jej jako kontrolu veřejné moci prostřednictvím možnosti získat informace o nejrůznějších okolnostech jejího fungování v oblasti hospodaření s veřejnými prostředky. Tento závěr vychází z důležitosti veřejné kontroly přerozdělování veřejných prostředků, se kterými stát hospodaří. Tato kontrola je prováděna prostřednictvím k tomu určených orgánů veřejné moci, zároveň je však důležitá přímá, individuální kontrola. Ta se v demokratickém státě uskutečňuje prostřednictvím zájmu osob o fungování veřejné moci, a to právě prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že kontrola prostřednictvím individuálních žádostí, týkajících se nakládání s veřejnými prostředky, významně brání zneužívání veřejné moci a posiluje tak demokratickou legitimitu politického systému. Zdůraznil význam a nutnost kontroly nakládání s veřejnými prostředky, a to nejenom prostřednictvím státu, ale z důvodu množství a komplikovanosti procedur spojených s kontrolou nakládání s veřejnými prostředky prostřednictvím k tomu určených orgánů veřejné moci je dle něj kontrola prostřednictvím jednotlivců rovněž důležitá. Zákon o svobodném přístupu k informacím tak veřejnosti prostřednictvím § 8b dává procesní prostředek k tomu, aby se subjekty z řad veřejnosti dle svého vlastního uvážení a zájmu mohly podílet na této kontrole. Tím se dle něj posiluje vztah veřejné moci a občanů a zároveň zjištění získaná na základě zákona o svobodném přístupu k informacím mohou přispět k sebereflexi veřejné moci. Zmiňuje také preventivní účinek ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy již potenciální možnost uplatnění tohoto práva může vést k odpovědnějšímu nakládání s veřejnými prostředky ze strany veřejné moci. Zároveň Nejvyšší správní soud připustil, že veřejná kontrola může mít také negativní dopady v podobě možné dočasné paralýzy povinných subjektů v důsledku masového dotazování se na tyto otázky v individuálních případech či „alibismus, formalismus a jednání pro efekt“, jako reakci veřejné moci v odpovědích na dotazování se na smysl a účel činnosti povinných subjektů.

Bez ohledu na tato možná negativa však Nejvyšší správní soud projevil víru v převládání pozitiv nad negativy, se kterými je tato forma kontroly spojená. Zájem veřejnosti o nakládání s veřejnými prostředky chápe Nejvyšší právní soud jako významný prvek prevence proti korupci a zneužití moci. Své závěry v předmětném rozsudku pak Nejvyšší správní soud založil právě na těchto úvahách o smyslu a účelu právní úpravy § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že je v zájmu umožnění reálné kontroly hospodaření s veřejnými prostředky potřebné toto ustanovení vykládat tak, aby byla kontrola umožněna v potřebné míře, a to tak, aby v pochybnostech kontrolu umožňovala.

Nejvyšší správní soud v rozsudku uvádí také Ústavním soudem vyslovenou úvahu pro postup v případě, kdy dochází ke střetu dvou rovnocenných, ústavně garantovaných práv¹⁸⁾. Dle této úvahy má být v případě střetu dvou ústavně garantovaných práv prostřednictvím testu proporcionality postupováno tak, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu zůstalo z obou práv zachováno co nejvíce. Není-li to možné, pak má být dána přednost tomu právu, „“.

Závěr, který v tomto rozsudku vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, spočíval v konstatování, že se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků zásadně poskytují, a to aniž by povinná osoba musela posuzovat proporcionalitu mezi právem na poskytnutí informace a právem na ochranu soukromí. Neposkytnutí těchto údajů přichází dle Nejvyššího správního soudu v úvahu pouze výjimečně, a to v případě, že se daná osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí pouze nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň neexistují konkrétní pochybnosti, zda v souvislosti s touto osobou jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu, vyplývajícího z tehdejší rozhodovací praxe, tedy není při žádosti o poskytnutí této informace potřebné použít test proporcionality a posoudit, do jaké míry je zásah do práva na poskytnutí informace v rovnováze s právem na ochranu soukromí dotčené osoby. Má totiž za to, že takovýto test již provedl zákonodárce tím, že zakotvil v příslušném ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím jak povinnost tyto informace sdělit, tak rozsah této povinnosti.

Významnou změnu v přístupu k této otázce přinesl svým nálezem Ústavní soud ČR v roce 2017 (viz poznámka pod čarou č. 10). V rámci posouzení věci stěžovatele si Ústavní soud k otázce poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců hrazených z veřejných prostředků vyžádal m.j. i vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten vyjádřil názor, že právo na informace nelze chápat jako neomezené právo, aniž by byl zároveň posuzován zásah do jiného práva jednotlivce a na základě principu proporcionality bylo vyhodnoceno, kterému právu bude dána v konkrétním případě přednost.

Ústavní soud neshledal důvody pro zrušení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím¹⁹⁾ a uvedl, že toto ustanovení nevylučuje, aby za veřejné prostředky byly považovány také finanční prostředky určené na výplatu odměn za práci zaměstnanců povinných subjektů. Podstatu problému definoval v otázce, zda při poskytování informací dle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím musí povinné subjekty brát ohled na skutečnost, že některé jimi poskytované informace jsou jako soukromé chráněny ústavními zákony a zda jsou tyto povinné subjekty při rozhodování o poskytnutí těchto informací povinny přihlédnout k ústavně garantovanému právu těchto osob na ochranu soukromí.

Při posouzení této otázky vycházel Ústavní soud především z ústavně garantovaného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a před shromažďováním nebo jiným zneužíváním údajů⁸⁾, z práva zaručujícího svobodu projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy). Právo na přístup k informacím ve veřejném zájmu není dle něj právem absolutním, ale „.

Ústavní soud vycházel z povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy, zakotvené v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti s tím, že podmínky pro provedení tohoto práva stanoví zákon. Zároveň je však realizace takového práva v případě poskytnutí některých osobních údajů (informace o platech a odměnách) zásahem do jiného práva – práva na ochranu před zásahem do soukromého života. Proto Ústavní soud dovodil, že poskytnout požadované informace o platu zaměstnance je možné pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky testu, vycházejícího z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v těchto věcech.

Informace o platu lze tak žadateli poskytnout, pokud jsou splněny tyto podmínky:

Jak vyplývá ze závěru nálezu Ústavního soudu, každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života spočívajícího ve zveřejňování dat o něm⁸⁾. Poskytnutí informace o výši platu a vyplacené odměně je významným zásahem do práva každé osoby, které se dostává do střetu s právem osoby na poskytnutí informace ve veřejném zájmu. Vzhledem k tomu, že všechna základní práva jsou rovnocenná, je nutné při posuzování oprávněnosti zásahu do některého z těchto práv v každém jednotlivém případě zásahy porovnat a posoudit oprávněnost každého z nich tak, aby byla dodržena spravedlivá rovnováha. Ústavní soud odmítl závěry Nejvyššího správního soudu (viz poznámka pod čarou č. 15), že není nutné provádět test proporcionality při posuzování jednotlivých případů žádostí o poskytnutí informací o výši odměny či platu vyplaceného z veřejných prostředků, protože tento test již provedl zákonodárce včleněním ustanovení § 8b do zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle názoru Ústavního soudu nelze žádným zákonem abstraktně vyloučit ochranu základních práv a svobod zaručenou ústavním pořádkem. Střet dvou či více základních práv musí příslušné orgány veřejné moci v každém jednotlivém případě vyhodnocovat s ohledem na jejich význam a intenzitu zásahu.

Nejvyšší správní soud následně v dalších rozhodnutích v těchto otázkách postupoval tak, že vycházel z predikce povinnosti poskytnutí informací o použití veřejných prostředků definované zákonodárcem v zákoně o svobodném přístupu k informacím, zároveň však uplatňoval také hledisko Ústavní soudu vyjádřené v tzv. platovém nálezu (viz poznámka pod čarou č. 10) s tím, že je nutno v každém jednotlivém případě zároveň posuzovat přiměřenost zásahu do práva na soukromí provedením testu proporcionality uvedeného v tomto nálezu.

V květnu loňského roku vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ve věci poskytnutí informace o platech a odměnách některých zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky, který je s ohledem na svůj obsah dalším zásadním a přelomovým rozhodnutím v této oblasti. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodoval poté, co byla zamítnuta žádost o poskytnutí této informace z důvodu nedostatečného doložení veřejného zájmu žadatelky a také neprokázání plnění role „společenského hlídacího psa“, tedy dvou ze čtyřech kritérií stanovených Ústavním soudem v platovém nálezu (viz poznámka pod čarou č. 10). Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze vycházet z předpokladu, že se potřeba proporcionálního posouzení práva na informace o příjemcích veřejných prostředků promítla již do úvahy zákonodárce při formulaci § 8b zákona o svobodném přístupu informacím (hledisko zastávané dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu), a je tedy nutné poskytnout veškeré požadované informace o platech či odměnách vyplacených z veřejných prostředků bez dalšího posuzování proporcionality zásahu do ústavně garantovaných práv jednotlivce. Zároveň upozornil i na to, že Ústavní soud v aktuální judikatuře předložil další kritéria, která je při posuzování oprávněnosti požadavku na poskytnutí tohoto typu informací zvážit. Výslovně uvedl, že svá dřívější rozhodnutí a závěry předmětného platového nálezu Ústavního soudu nepokládá za protikladná.

Nejvyšší správní soud tak navázal na platový nález Ústavního soudu, potvrdil, že jej respektuje a požaduje, aby povinné subjekty v každém individuálním případě prováděly test proporcionality při poměřování dvou proti sobě stojících ústavně garantovaných práv. Zároveň však konstatoval, že Ústavní soud v něm toliko obecně vyjmenoval kritéria testu proporcionality, použité pojmy ani jednotlivá kritéria však blíže nespecifikoval a nestanovil jejich obsah. Pokládal tedy za podstatné tyto obecně stanovené mantinely, uvedené v platovém nálezu Ústavního soudu, upřesnit a blíže charakterizoval jak jednotlivá kritéria, tak Ústavním soudem použité pojmy.

Takto Ústavní soud v platovém nálezu charakterizoval první dvě kritéria posouzení žádosti o informaci týkající se výplaty veřejných prostředků. Podle něj nelze informaci o platech zaměstnance požadované dle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím bez dalšího odmítnout v případě, kdy se tato informace týká veřejného zájmu a účelem jejího poskytnutí je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že tato dvě kritéria spolu úzce souvisí a kladné posouzení jednoho z nich bude v převážné většině případů vést k témuž posouzení druhého. I pokud bude nepochybné, že požadovaná informace se týká veřejného zájmu, nemusí to vždy nutně znamenat, že žadatel ji skutečně žádá za účelem přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu. Zájmy žadatele mohou být i pouze soukromého charakteru (např. zvědavost). Povinná osoba tedy bude při posuzování doručené žádosti vycházet z jejího obsahu a naplnění prvních dvou prvních kritérií testu bude zřejmé, pokud z obsahu žádosti vyplyne zájem žadatele na použití informace nikoliv pro soukromé zájmy či cíle. Postačí přitom zřejmě pouhé tvrzení žadatele o takovém plánovaném použití, protože Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že není úkolem ani oprávněním povinné osoby zkoumat, zda poskytnutá informace následně veřejnou diskusi skutečně vzbudí. O otázce veřejného zájmu na poskytnutí informace o příjemcích veřejných prostředků se Nejvyšší správní soud vyjádřil již dříve, toto vyjádření je nadále použitelné²¹⁾.

Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku jasně deklaroval, že veřejný zájem na poskytování informací je dán v případě všech příjemců veřejných prostředků. Nejvyšší správní soud upřesnil, že je však nutné „“ na získání informace podle toho, o jakou osobu (o jejíchž platových poměrech má být informace poskytnuta) se má jednat. Žadatel má podle soudu uvést rozumné důvody, pro které informaci požaduje, zároveň však nesmí být požadavek na „sílu“ těchto důvodů přehnaný, protože by to v důsledku mohlo znamenat oslabení práva na informace. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, požadavek na množství a adekvátnost těchto důvodů klesá se zvyšujícím se postavením dotčených osob, a to s ohledem na jejich (např. vyšší míra zájmu na poskytnutí těchto informací je daná u osob výše organizačně postavených, s větší mírou v oblasti hospodaření s veřejnými prostředky apod.).

Povinný subjekt musí při posuzování žádosti o poskytnutí informace vyhodnotit, zda žadatel plní úkoly dozoru či poslání kontroly veřejnosti, tedy zda plní tzv. roli „společenského hlídacího psa“. Při stanovení tohoto kritéria Ústavní soud vycházel z evropské judikatury, která již dříve zdůraznila význam této role pro fungování demokratické společnosti. Tuto roli nemusí plnit pouze novináři, osoby angažované v různých občanských platformách či nevládních organizacích zaměřených na kontrolu veřejné moci, ale také jednotlivci, kteří se o fungování veřejného života zajímají. V případě těchto osob je pak důležitý účel, pro který o získání informace usilují. Kritérium podstatné pro posouzení oprávněnosti požadované informace je naplněno, pokud má taková osoba zájem či úmysl získané informace zveřejnit, dále je analyzovat či komentovat, s cílem vyvolat k nim veřejnou diskusi. Zároveň je dle soudu i pouhé zveřejnění takovýchto informací, bez dalšího vyhodnocování či komentování, oprávněné, je-li uskutečňováno nikoliv náhodně, ale systematicky.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku k této věci vyjádřil i k souvislosti mezi zákonem o střetu zájmů a právem na informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Přitom odkázal na závěry, které konstatoval ve své judikatuře již dříve (viz poznámka pod čarou č. 16). Skutečnost, že osoba, jejíž odměna je předmětem žádosti o poskytnutí informace, je zároveň osobou podléhající povinnosti zveřejňování údajů dle zákona o střetu zájmů, neznamená, že poskytnutí požadovaných informací může být z tohoto důvodu odmítnuto. Účely obou zákonů jsou totiž rozdílné, i když oba mají za cíl zajištění transparentnosti veřejné správy.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil také k otázce dalšího nakládání s poskytnutou informací jako součástí kritéria dokládajícího převažující zájem na zásahu do práva na ochranu soukromí v zájmu naplnění práva na informace. Dle soudu je naplnění podmínky relevantního účelu žádosti o poskytnutí informace o odměně vyplacené z veřejných prostředků (pozn. První kritérium platového nálezu Ústavního soudu – účelem je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu) doloženo v případě, že žadatel poskytnutou informaci následně zveřejní na takovém veřejném úložišti dat, které umožňuje širší veřejnosti následně o těchto informacích vést diskusi či je hodnotit. Rozhodující pro naplnění tohoto kritéria je dle soudu skutečnost, že má takový záměr skutečný potenciál umožnit vznik veřejné diskuse.

Lze tedy konstatovat, že v otázce poskytování informací o odměnách a platech zaměstnanců vyplácených z veřejných prostředků je ustálená a díky posouzení této otázky jak Ústavním soudem, tak Nejvyšším správním soudem nabízí jasné vodítko pro povinné subjekty při posuzování jednotlivých žádostí.