Rizika až příliš výhodného/snadného obchodu

Nejvyšší správní soud nerozporuje, že pro žalobkyni dané transakce jistě byly ekonomicky výhodné, což bylo také motivem vstupu do obchodního vztahu na její straně. Žalobkyně totiž fakticky nic nečinila (zboží nikdy neviděla, nekontrolovala jej, neprováděla přepravu atd.) a pouze vystavovala faktury a přeposílala peníze mezi dodavatelem a odběratelem, za což inkasovala 2 % z kupní ceny, kterou si dodavatel s odběratelem dohodli. Nenesla přitom žádné riziko, neboť platila za zboží dodavateli poté, co obdržela úhradu od odběratele. Z tohoto hlediska měly dané transakce jistý ekonomický smysl. Nicméně právě proto, že vstup do řetězce byl zjevně výhodný pouze pro žalobkyni a lze jen těžko vyvozovat důvod, proč byl BALKANCAR ochoten získat o 2 % nižší částku, než by mu příslušela při přímém obchodování s MAN-TECHEM (popřípadě proč byl MAN-TECH svolný platit o tuto částku více). Ekonomický smysl daných obchodů zde nelze hodnotit pouze z pohledu žalobkyně bez vazby na navazující transakce, jak se žalobkyně mylně domnívá. Právě zjevná nevýhodnost pro všechny ostatní subjekty v řetězci měla být pro žalobkyni signálem, že by měla být při obchodování obezřetná a zajistit si dostatečné doklady o dodávkách do jiného členského státu, jestliže hodlala uplatňovat nárok na osvobození od daně. To však žalobkyně neučinila. Nedbala ani zajištění dokladů, které měla podle smlouvy obdržet (předávací protokoly, které údajně předávala odběrateli spolu se zbožím, takže je ve skutečnosti nemohla ani nikdy vidět); nezjišťovala, kde bylo zboží naloženo, když obdržela nepravdivé CMR listy; nedbala, že dodavatel chtěl podle smlouvy prostřednictvím obchodního vztahu se žalobkyní dosáhnout rovněž financování svých pohledávek, avšak obchody probíhaly tak, že tento cíl nebyl vůbec plněn (žalobkyni není kladeno k tíži, že nenesla žádné obchodní riziko, ale že ani tato skutečnost – v kontextu s ostatními popsanými – u ní nevedla k větší obezřetnosti); přistupovala laxně i k plnění dalších smluvních povinností (vystavování objednávek, neboť pouze přeposlala objednávku odběratele). To vše při provázanosti obou obchodních partnerů v osobě J. M. Pokud ten vystavil prohlášení o dodání zboží do jiného členského státu, nebylo za daných okolností dostatečně průkazné a žalobkyně se na něj nemohla spoléhat, když uplatňovala nárok na osvobození od DPH. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalobkyně nevynaložila potřebnou míru ostražitosti vůči zahraničnímu odběrateli.