Nad judikaturou správních soudů při zahajování odvolacího řízení

Vydáno: 51 minut čtení

Odvolání je základním a nejdůležitějším opravným prostředkem pro možnost nápravy rozhodnutí správce daně, zejména platebních výměrů. Pro jeho podání však platí striktní pravidla, jejichž nedodržení může způsobit nemožnost rozhodnutí finančního orgánu zvrátit. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat sporům z této oblasti.

Nad judikaturou správních soudů při zahajování odvolacího řízení
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
 
1. Opožděně podané odvolání, zastavení řízení, nepřípustná žaloba
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, čj. 6 Afs 363/2018-22, ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, čj. I. ÚS 1856/19, obdobně NSS ze dne 29. 3. 2019, čj. 2 Afs 400/2018-27, ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, čj. II.ÚS 1827/19)
 
Komentář k judikátu č. 1
Žalobce nesouhlasil se zastavením řízení v jeho věci pro pozdně podané odvolání. Namítal formalistický přístup správce daně i soudu a upozorňoval na skutečnost, že před koncem odvolací lhůty došlo k poruše na počítači daňové poradkyně, a proto nebylo možno odvolání kvalitně vypracovat. Věc následně skončila exekucí. Žalobce však úspěšný nebyl. Pokud mu bylo zastaveno řízení pro pozdně podané odvolání, měl možnost se proti tomuto zastavení řízení opět odvolat, a nikoli podat rovnou žalobu. Ta byla proto správně odmítnuta pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v linii finančních orgánů. Díky svému nesprávnému postupu tak žalobce přišel o možnost argumentovat ve věci oprávněnosti doměrku samotné daně. Žalobce se žalobou domáhal zvrátit rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále také jen ),
zamítl jako opožděné odvolání žalobce
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018 a řízení zastavil.
Současně žalobce poučil, že proti tomuto rozhodnutí je ve lhůtě 30 dní ode dne jeho doručení možné podat odvolání. Krajský soud v Praze odmítl žalobu pro nepřípustnost
. Uvedl, že proti napadenému rozhodnutí bylo možné podat odvolání, o čemž byl ostatně žalobce v napadeném rozhodnutí řádně poučen. Žalobce je přitom před podáním žaloby povinen odvolání nejen podat, ale též vyčkat, než o něm příslušný orgán rozhodne. Teprve rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání je podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků naplněna. Žaloba směřující přímo proti napadenému rozhodnutí je tedy v tomto případě nepřípustná. Žalobce podal kasační stížnost a dále argumentoval, že žalovaný zcela bezdůvodně zamítl navrácení lhůty pro odvolání stěžovatele, kdy důvody prominutí lhůty byly zjevné a byly řádně spolehlivě doloženy. V rámci žádosti o navrácení lhůty daňová poradkyně stěžovatele spolehlivě doložila, že těsně před koncem lhůty došlo k poruše na jejím počítači, kde má uloženy všechny své spisy, přičemž nemohla odvolání do merita řádně podat. Žalovaný žádost o navrácení lhůty zamítl bez ohledu na důsledky pro stěžovatele a záhy přistoupil k zastavení majetku stěžovatele exekučními příkazy. Tento stav je pro stěžovatele likvidační a znamená enormní majetkový zásah do osobního života nejen stěžovatele, ale i jeho dětí a partnerky, kdy tento stav uvrhne majetkově dobře situovaného člověka do pozice osoby v majetkové destituci. Toho dozajista zákonodárce nehodlal docílit, když tvořil procesní pravidla u soudního řádu správního, přičemž tento stav je možné označit pro stěžovatele za excesivní a příkrý, a to do té míry, že se jedná o hrubý zásah do jeho ústavních práv. Stěžovatel též uvedl, že daňové doměrky žalovaného nejsou po právu, přičemž stěžovatel má řadu argumentů a důkazu k prokázání této skutečnosti, pokud mu bude umožněno uvedené námitky v rámci odvolání uplatnit. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby nedošlo k výše popsané situaci, došlo by ke zvrácení meritorního rozhodnutí stěžovatele v rámci odvolání k Odvolacímu finančnímu ředitelství nebo v rámci správní žaloby ke správnímu soudu.
Názor Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud (dále také jen NSS) předně uvádí, že stěžovatel zaměňuje otázku aktivní legitimace k podání žaloby dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a otázku nepřípustnosti žaloby (§ 68 s. ř. s). Stěžovatel byl v řízení aktivně legitimován podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a jeho žalobní legitimaci ve smyslu tohoto ustanovení nikdo nezpochybňuje. Krajský soud žalobu odmítl nikoli z důvodu, že by stěžovatel nebyl aktivně legitimován, ale z důvodu, že nevyčerpal řádné opravné prostředky. Povinnost předchozího vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem se vztahuje jak na případy žalobce podle § 65 odst. 1 s. ř. s., tak na případy žalobce podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Podle § 68 písm. a) s. ř. s.
je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná,
„nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon“.
Toto ustanovení je konkrétním projevem subsidiarity správního soudnictví vyjádřené v § 5 s. ř. s., podle něhož platí, že
„nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon“.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005, čj. 2 Afs 98/2004-65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, konstatoval, že
„účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy“.
 
Shrnutí k judikátu č. 1
V posuzované věci stěžovatel napadl rozhodnutí, jimiž žalovaný (správce daně) pro opožděnost zamítl jeho odv