Pojetí sídla daňového subjektu ve smyslu procesně právním, hmotněprávním a institut skutečného sídla plátce DPH

Vydáno: 31 minut čtení

Pojem sídla daňového subjektu je zdánlivě nesporným pojmem, přesto pojetí tohoto institutu z pohledu procesního a hmotněprávního je zcela odlišné. Z pohledu procesněprávního je sídlo daňového subjektu upraveno v § 13 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), který stojí explicitně na formálním pojetí, zatímco z hmotněprávního pohledu je sídlo upraveno pro oblast DPH a daně z příjmu právnických osob zcela opačně, a to na prvku materiálním. Na úseku DPH však český zákonodárce vytvořil s použitím institutu sídla dle společného systému DPH 1) specifický procesní instrument v podobě tzv. skutečného sídla, které je jakousi fúzí přístupu procesněprávního a hmotněprávního, přesněji řečeno se jedná o procesní aplikaci hmotněprávního pojetí sídla, které je využíváno jako nástroj na úseku administrace DPH a pro odhalování event. problematických daňových subjektů. Všechny tyto přístupy jsou předmětem tohoto článku, se zvláštním zaměřením na institut skutečného sídla plátce DPH, jak je využíváno tuzemskou správou DPH, jelikož osobně se s tímto institutem neztotožňuji, považuji jej za nesprávně uchopený a užívaný mimo svůj původní úmysl, a to z důvodů, které předestřu níže.

Pojetí sídla daňového subjektu ve smyslu procesně právním, hmotněprávním a institut skutečného sídla plátce DPH
JUDr.
Radim
Hanák,
Ph.D.,
PricewaterhouseCoopers Legal s. r. o., advokátní kancelář
Nejprve rozeberu problematiku sídla jako procesního instrumentu (§ 13 DŘ) jeho vývoj a význam, následně pak institut sídla v pojetí DPH a daně z příjmu právnických osob, závěrem pak rozeberu problematiku tzv. skutečného sídla nejen co do právní úpravy, ale zejména co do pojetí, jakým je tento institut aplikován správcem daně, jaké jsou postihy a následky při nesprávném stanovení tzv. skutečného sídla ze strany plátce DPH, a hodnocení tohoto specifického institutu.
Sídlo daňového subjektu z pohledu daňového řádu
Daňový řád jako obecný předpis pro správu daní (§ 1 a 4 DŘ) upravuje institut sídla daňového subjektu v § 13 DŘ, a to jak pro fyzickou, tak i právnickou osobu. Význam tohoto institutu pro správu daní spočívá v tom, že dle sídla je daňovému subjektu určen místně příslušný správce daně.
Dle § 13 odst. 1 písm. DŘ platí, že:
a) „u fyzické osoby jejím místem pobytu; pro účely správy daní se místem pobytu fyzické osoby rozumí adresa místa trvalého pobytu občana České republiky nebo adresa hlášeného místa pobytu cizince, a nelze-li takto místo pobytu fyzické osoby určit, rozumí se jím místo na území České republiky, kde se fyzická osoba převážně zdržuje,
b) u právnické osoby jejím sídlem; pro účely správy daní se sídlem právnické osoby rozumí adresa, pod kterou je právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo obdobném veřejném rejstříku, nebo adresa, kde právnická osoba sídlí skutečně, pokud se tato osoba do těchto rejstříků nezapisuje.“
Jak lze seznat, daňový řád stanoví rozhodnou skutečnost (sídlo a místo pobytu) a současně je i definuje. V případě fyzických osob má přednost formální stav – tedy místo trvalého pobytu ve smyslu § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), a v případě, kdy takové místo nelze určit, odvozuje se místní příslušnost od místa faktického pobytu fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že dle zákona o evidenci obyvatel je téměř nemožné, aby občan České republiky neměl na území České republiky evidován trvalý pobyt2), je otázkou, zda závěrečná část § 13 odst. 1 písm. a) DŘ není redundantním textem. Účelem nicméně samozřejmě je, aby nenastala situace, kdy by nebylo možno určit místně příslušného správce daně. Za zmínku stojí, že zákon u fyzických osob tyto nerozlišuje na podnikající [s příjmy dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „