Lze se ubránit daňové exekuci?

Vydáno: 31 minut čtení

Lze se ubránit daňové exekuci?
Mgr.
Petr
Taranda
 
Jak se může dlužník bránit proti nařízené daňové exekuci?
Zaměříme-li se na samotné exekuční právo, včetně zmíněné daňové
exekuce
, má základní význam pojmová kategorie „práva na soudní ochranu“. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, ve znění následných protokolů (dále také jen „Úmluva“) stanovila v čl. 6 „právo na spravedlivé soudní řízení“. Vedle toho zdůraznila, že
„každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanskoprávních nárocích nebo závazcích“.
Znamená to tedy, že spravedlivým projednáním věci se rozumí takové soudní řízení, které respektuje všechny procesní zásady a principy, které tvoří pomyslnou stavební mozaiku základních lidských práv a svobod bez ohledu na formulaci vyplývající z konkrétní pozitivní právní úpravy. Hodí se ještě dodat, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává dlouhodobě názor, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany. Z toho důvodu musí být i na výkon rozhodnutí (včetně daňové
exekuce
) pohlíženo jako na nedílnou součást „procesu“ pro účely čl. 6 Úmluvy (k tomu srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91).
Ochrana vlastnictví je u nás garantována Ústavou, nicméně na evropské úrovni právo na ochranu majetku nebylo coby samostatné právo zahrnuto do žádného z existujících paktů. Tedy jak do Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), tak ani do Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.) O diskutabilní pozici této problematiky v rámci evropského práva pak asi nejlépe svědčí i to, že ochrana vlastnictví je výslovně zakotvena v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv ve velmi stručném pojetí a celá zmíněná problematika ochrany vlastnických práv je zakotvena v čl. 1 Protokolu č. 1. Snad i díky této právní úpravě se provedení daňové
exekuce
, při které dochází ke změně vlastnických práv, ve světle evropského práva nepovažuje za
zbavení majetku ve světle tří pravidel zakotvených v tomto Protokolu, nýbrž za úpravu užívání majetku. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ztráta vlastnického práva dlužníka v daňové exekuci je „pouhou“ úpravou užívání majetku, přičemž výslovně odkázal na větu třetí čl. 1 Protokolu č. 1, kde je uvedena možnost úpravy užívání majetku za účelem zajištění placení daní a jiných poplatků nebo pokut – viz věc Gasus Dosier proti Nizozemsku (rozsudek č. 15375/89 z 23. 2. 1995).
Daňová
exekuce
se nařizuje, resp. zahajuje vydáním exekučního příkazu, jak ostatně plyne z ustanovení § 178 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Cílem daňové
exekuce
je vynucení splnění daňové povinnosti za situace, kdy daňový dlužník tuto povinnost nesplnil dobrovolně. Aby mohla být taková
exekuce
správcem daně nařízena, musí zde existovat exekuční titul. Výčet exekučních titulů pro daňovou exekuci je zakotven v § 176 odst. 1 daňového řádu. Exek