Stanovení délky dovolené při pracovním úvazku 0,2
Plné znění otázky
Jedná se o stanovení délky dovolené, která přísluší jednomu ze zaměstnanců, jehož pracovní úvazek činí 0,2. Tento zaměstnanec vykonává práci po standardní osmihodinovou, pravidelně rozvrženou, pracovní dobu vždy jeden den v týdnu. Pracovní poměr trvá po celý kalendářní rok. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec za kalendářní rok neodpracuje 60 dnů, ale pouze 52 (či snad letos 53-jedná se o úterky), máme za to, že pro stanovení délky dovolené je v tomto případě rozhodný § 214 zákoníku práce, podle nějž by tomuto zaměstnanci příslušela dovolená za odpracované dny v délce 1/12 za kalendářní rok (ve smyslu § 213 odst. 2 je dovolená v naší organizaci 5ti týdenní) za každých 21 odpracovaných dní. Potud se domníváme, že je vše jasné a problém nastává dále.
Na věc existují dva (více a méně obhajitelné) právní názory, které se proti sobě vyskytují i literatuře, alespoň tedy v té, kterou obsahuje např. ASPI. První vychází z těžko popiratelného faktu, že 5 týdnů dovolené představuje 25 pracovních dnů, a nevyhnutelně dochází k závěru, že výměra dovolené bude činit 4 dny (podle jednoho z názorů v ASPI), nebo snad dokonce po zaokrouhlení za použití § 216 odst. 4 (?), 4,5 dne, když jedna desetina dne je necelý den a má se tak zaokrouhlit na půlden.
Tento výklad je dle našeho názoru správný, neboť vede k výsledku, který lze považovat za přijatelný nejen z hlediska ideálu obecné spravedlnosti, ale též a hlavně i z hlediska principu rovného zacházení se zaměstnanci, když tomu z nich, který odpracuje méně směn, sice ne úplně přesnou, ale přesto přímou úměrou, vznikne nárok na poměrně menší počet dní dovolené. Konečně snad není ani matematicky chybný (snad až na to zaokrouhlování). Odlišný názor vychází zřejmě z toho, že zákoník práce považuje za týden dovolené 7 po sobě jdoucích kalendářních dnů. Dobrat se takto délky dovolené v týdnech patrně znamená zjistit, kolik jsou 2/12 z pěti týdnů, což je 0,8 týdne. Zde na okraj vyvstává i otázka, zda je možno výsledek zaokrouhlit podle § 216 odst. 4. Máme za to, že pokud ano, tak pouze za použití analogie, když ustanovení hovoří o dnech a ne týdnech, a jazykovým výkladem by pak výsledek musel znamenat dokonce polovinu týdne, nikoliv celý týden. Pokud by však za jiných vstupních údajů vyšlo např. 1,2 týdne, pak by po takovém zaokrouhlení výsledek představoval 2 celé týdny (Jestliže poměrná část dovolené činí necelý den, zaokrouhlí se na půlden (tedy i „půltýden“ ?); to platí i pro výpočet dvanáctin dovolené). Výsledek tohoto výkladu je ten, že dotčený zaměstnanec reálně má nárok na pouze jeden den dovolené, protože v onom týdnu, na který mu vznikne nárok, je pouze jedna jeho směna. Přestože tedy odpracuje cca pětinu „pracovního roku“ má nárok na pětadvacetinu dovolené…. Tento závěr je dle našeho názoru těžko udržitelný a hlavně nesprávný, nicméně se mnohde prosazující.
Domníváme se, že při výpočtu nároku na délku dovolenou je správné uvažovat ve dnech a nikoliv týdnech, neboť takový postup vede k přijatelným závěrům. V neposlední řadě i proto, že o dny nakonec reálně jde (při typickém pracovním týdnu je týdnem dovolené fakticky 5 dnů). Konečně zákoník práce sám si nemůže vystačit a nevystačuje s pojmem „týden dovolené“ a z tohoto důvodu často používá dny a ne jenom týdny či dokonce jejich zlomky (např. § §219 odst. 2, 223 odst. 2 aj.). Relevantní judikatura vztahující s k předestřenému problému nám není známa, je-li vůbec nějaká. Abychom zamezili názorovým třenicím o nastolené otázce i do budoucna, dovolujeme si vám položit tento dotaz a předem děkujeme za váš výklad.