Vybrané otázky vztahu insolvenčního řízení a správního soudnictví

Vydáno: 18 minut čtení

Rozsudkem svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 4 As 149/2017-121 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu”), vymezil Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nově zásadním způsobem vztah insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Cílem tohoto článku je poukázat na vybrané výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním, které se objevují především v souvislosti s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, jež obsahově navazuje právě na rozsudek rozšířeného senátu. Zvláštní pozornost bude v tomto ohledu věnována zejména konkursu jako jednomu ze způsobů řešení úpadku, mezi jehož účinky patří zejména přechod práv a povinností1) z dlužníka na insolvenčního správce.2)

Vybrané otázky vztahu insolvenčního řízení a správního soudnictví
Mgr.
Michael
Feldek,
Klára
Koukalová,
Odvolací finanční ředitelství
Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu nově formuloval právní názor, podle kterého:
„Skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“
3) Nejvyšší správní soud tento závěr zdůvodnil tím, že pokud po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku nejsou orgány veřejné správy omezeny v tom uplatňovat svou pravomoc (§ 140d insolvenčního zákona), musí být tomuto jednání orgánů veřejné správy poskytnuta účinná soudní kontrola, která může napomoci i náhradě majetkové újmy.
Opačný závěr by pak dle Nejvyššího správního soudu byl v rozporu s požadavky na soudní kontrolu veřejné správy, které jsou zakotveny v čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť by byl dlužník vlivem specifik insolvenčního řízení připraven o možnost domáhat se autoritativního konstatování nezákonnosti postupu veřejné správy vůči jeho osobě a získání patřičné
satisfakce
.
Dle Nejvyššího správního soudu by bylo možné uvažovat o poskytnutí ochrany v rámci incidenčních sporů v insolvenčním řízení, ale tím by byla pomíjena specifická povaha a postavení správního soudnictví. Současně Nejvyšší správní soud doplnil, že bude na soukromoprávní větvi soudnictví, aby posoudila, jaký má mít vliv výsledek soudního řízení správního na insolvenční řízení, resp. na dlužníka v insolvenčním řízení. Na závěr dodal, že pokud rozhodnutí o úpadku nemá vliv na soudní řízení správní, tak nemá vliv ani na postavení dlužníka v rámci soudního řízení správního. Ten je nadále účastníkem soudního řízení a má oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony. Dle Nejvyššího správního soudu bude záležet na správním soudu, jak bude reagovat na skutečnost, že je proti účastníkovi řízení vedeno insolvenční řízení (např. stran nemožnosti hradit náklady řízení), současně může vyvstat důvod pro to, aby se insolvenční správce stal osobou zúčastněnou na správě daní ve smyslu § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní”).4)
Domníváme se, že potud závěrům Nejvyššího správního soudu nelze nic podstatného vytknout. Lze se ztotožnit s názorem, že ustanovení § 140a, § 140b a § 140c insolvenčního zákona, která mezi účinky rozhodnutí o úpadku zařazovala nutnost určitá soudní řízení přerušit, zastavit nebo vůbec nezahajovat, příliš nezohledňovala specifika soudního řízení správního, v němž je zejména přezkoumávána zákonnost rozhodnutí správních orgánů.5) Již rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, čj. 10 Afs 187/2017-35, ovšem Nejvyšší správní soud upřesnil, že závěry popsané v rozsudku rozšířeného senátu se týkají celého insolvenčního řízení, nikoliv pouze stadia insolvenčního řízení vymezeného na jedné straně rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku a na druhé straně rozhodnutím tohoto soudu o způsobu řešení úpadku.6) Teprve z posléze uvedeného rozhodnutí je dle našeho názoru patrný rozsah teleologické redukce, kterou Nejvyšší správní soud provedl ve vztahu k možnosti aplikovat procesní ustanovení insolvenčního zákona v řízeních vedených o žalobách ve správním soudnictví, jež dosahuje v pravdě kyklopských rozměrů.7)
Za obzvláště problematické ovšem považujeme závěry, které Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, čj. 4 Afs 332/2018-27 (dále jen „rozsudek ELEKTRA PV“). Zmíněný rozsudek je zajímavý zejména v tom, že svými závěry obsahově navazuje na rozsudek rozšířeného senátu i na rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2018, čj. 10 Afs 187/2017-35, avšak na rozdíl od nich byl vydán přímo ve věci, která se týkala přezkumu rozhodnutí o stanovení daně. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ELEKTRA PV zabýval otázkou přípustnosti žaloby podané dlužníkem, na jehož majetek byl insolvenčním soudem prohlášen konkurs ještě předtím, než bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, a to za situace, kdy žalobu ve věci nepodal insolvenční správce. V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že ze zmiňovaného rozsudku vcelku jasně vyplývá, že
dvouměsíční lhůta k podání žaloby insolvenčnímu správci v daném případě uplynula přibližně rok a půl předtím, než byla žaloba podána samotným dlužníkem.
Nejvyšší správní soud se i v tomto případě přidržel závěru, že právní závěry obsažené v rozsudku rozšířeného senátu je nutné vztáhnout k insolvenčnímu řízení jako celku. Z uvedeného důvodu proto dle Nejvyššího správního soudu prohlášení konkursu ve smyslu insolvenčního zákona nevylučuje aktivní legitimaci daňového subjektu podat žalobu, přičemž lhůtu pro podání žaloby daňovým subjektem nebylo možné odvozovat od doručení rozhodnutí insolvenčnímu správci.
S výše uvedenými závěry se nemůžeme zcela ztotožnit. Máme za to, že právní otázku, zda lze v průběhu insolvenčního řízení zahájit a provést řízení o žalobě ve správním soudnictví, je nutné důsledně odlišovat od právní otázky, kdo je oprávněn s takovým řízením disponovat. Domníváme se totiž, že kladná odpověď na první ze zmíněných otázek nemusí nutně předznamenat odpověď na otázku druhou. To je dáno zejména specifiky jednotlivých způsobů řešení úpadku dlužníka, resp. oprávněním nakládat s majetkovou podstatou a výkon práv a povinností s tím spojených. Pokud totiž nabývá oprávnění iniciovat přezkum rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví namísto dlužníka jiná osoba, není to totožná situace, jako v případě vyloučení soudního přezkumu ohledně takových rozhodnutí. Vyřešení této otázky přitom má zásadní význam jak pro daňové řízení, tak pro navazující soudní řízení správní.
Dle našeho názoru je při hodnocení závěrů obsažených v rozsudku ELEKTRA PV nutné přihlédnout také ke specifikům daňového řízení. Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), totiž přiznává osobám ustanoveným podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům, tedy mimo jiné také insolvenčnímu správci, stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu. Mezi tato práva a povinnosti řadí ustanovení § 20 odst. 2 daňového řádu výslovně také práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně. Citovaná ustanovení tak reflektují zákonnou povinnost insolvenčního správce při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Od okamžiku ustanovení insolvenčního správce tedy vystupuje insolvenční správce v daňovém řízení vedle daňového subjektu. Považujeme pak za podstatné, že dle věty první § 246 odst. 1 insolvenčního zákona
prohlášením konkursu
přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou,
jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.
Pod pojmem nakládání s majetkovou podstatou je pak dle § 228 odst. 1 písm. i) insolvenčního zákona nutné rozumět rovněž plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění.
Právě přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a výkonu souvisejících práv a povinností je dle našeho názoru nutné považovat za určující pro zodpovězení otázky, kdo je oprávněn vykonávat práva a povinnosti daňového subjektu v daňovém řízení. Insolvenční správce tak v daňovém řízení již nevystupuje vedle dlužníka (úpadce), ale namísto něj, neboť dle zákona související práva a povinnosti přecházejí na něj.8) Tento výklad uvedených ustanovení zřejmě v podstatě akceptuje také Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 31. 10. 2018, čj. 3 Afs 1/2017-71, doslova uvádí, že:
„Ze shora citované právní úpravy tedy vyplývá, že
insolvenční správce v rámci správy daní
de facto
vstupuje do postavení daňového subjektu, tj. jedná za daňový subjekt, jako by jím byl sám.
Vzhledem ke skutečnosti, že se napadená rozhodnutí žalovaného týkají plnění povinností dlužnice podle předpisů o daních, tzn. nakládání s majetkovou podstatou,
ke kterému je od okamžiku prohlášení konkurzu dlužnice oprávněn insolvenční správce, nemůže být dle názoru rozhodujícího senátu tomuto insolvenčnímu správci upřena možnost podat proti takovým rozhodnutím správní žalobu.
Jelikož insolvenční správce v nyní projednávaném případě fakticky jedná za daňový subjekt, není tento názor rozhodujícího senátu v rozporu ani s výše citovaným rozsudkem rozšířeného senátu, potažmo s § 140d odst. 1 insolvenčního zákona.“
9) Při srovnání shora citovaných závěrů a závěrů obsažených v rozsudku NSS ze dne 2. 8. 2018, čj. 10 Afs 187/2017-35, tedy v podstatě nelze dospět k jinému závěru, než že k podání žaloby dle § 65 a násl. soudního řádu správního je stejnou měrou oprávněn daňový dlužník i insolvenční správce. To nepochybně nevyvolá žádné zmatky.
Dle našeho názoru je však třeba vyjít z toho, že pokud má prohlášení konkursu za následek shora popsaný přechod práv a povinností, je nutné dospět k závěru, že příjemcem rozhodnutí vydávaných správními orgány v daňových věcech ve smyslu § 101 odst. 2 daňového řádu je insolvenční správce. Pokud je totiž zmíněným ustanovením za příjemce rozhodnutí považován ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost nebo přiznáváno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovené zákonem, lze jen obtížně dospět k jinému závěru, a to obzvlášť za situace, kdy je insolvenční správce zpravidla tím, kdo řízení ve věcech daní po prohlášení konkursu iniciuje.10) To má pak zásadní význam pro určení okamžiku účinnosti rozhodnutí, který nastává jeho oznámením příjemci tohoto rozhodnutí. Pouze takové rozhodnutí, které je účinné a proti kterému se nelze odvolat, nabývá dle § 103 odst. 1 daňového řádu právní moci.
Shora uvedené závěry je nutné konfrontovat právě se závěry, které Nejvyšší správní soud popsal v rozsudku ELEKTRA PV. Jestliže totiž Nejvyšší správní soud uvádí, že lhůtu pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 soudního řádu správního, která je počítána od doručení písemného vyhotovení žalovaného rozhodnutí žalobci, nelze počítat od doručení žalovaného rozhodnutí insolvenčnímu správci, pak lze tento právní závěr vykládat také jako konstatování, že předmětné rozhodnutí nebylo doručeno jeho oprávněnému příjemci. To pak má zásadní význam zejména s ohledem na běh lhůty pro stanovení daně, neboť pokud nenabude rozhodnutí o stanovení daně právní moci před jejím marným uplynutím, dojde k prekluzi práva daň stanovit.11) Jestliže tedy nyní budou na základě nového právního názoru Nejvyššího správního soudu připuštěny žaloby dlužníků proti rozhodnutím, která byla před lety vydána vůči daňovým subjektům v konkursu, v důsledku čehož byla tato rozhodnutí doručována insolvenčnímu správci, máme obavu, že tento postup s ohledem na možný závěr soudu o prekluzi práva stanovit daň determinuje také výsledek těchto žalobních sporů.
Vycházela-li tedy dřívější
judikatura
Nejvyššího správního soudu z předpokladu, že po prohlášení konkursu je jedinou osobou oprávněnou k podání žaloby ve správním soudnictví insolvenční správce,12) přičemž na takovém výkladu nespatřoval žádné vady ani Ústavní soud,13) je dle našeho názoru třeba se zamyslet, zda lze rozsudek rozšířeného senátu a na něj navazující rozhodnutí vykládat popsaným způsobem. A to zvláště za situace, kdy sám Nejvyšší správní soud vymezil temporální účinky rozhodnutí jeho rozšířeného senátu způsobem, který nezavdává pochybností o tom,
že změna či zpřesnění judikatury není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému, které byly před vydáním rozhodnutí rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba.
14)
 
Závěr
Z
recentní
judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, ke kterému dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona dochází prohlášením konkursu, nezbavuje dlužníka aktivní žalobní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí ve věci stanovení daně. Nejvyšší správní soud rovněž dovodil, že oprávnění podat v takovém případě správní žalobu nelze odejmout s ohledem na jeho specifické postavení ani insolvenčnímu správci. Dle našeho názoru z výše uvedených závěrů vyplynou jistě zajímavé procesní situace, kdy se správní soudy budou muset vypořádat se situací, kdy žalobu podají obě tyto osoby. Nejsou pak vyloučeny ani situace, kdy řízení o žalobě každého z nich bude místně příslušný vést řízení zcela jiný soud.15)
Domníváme se však, že největší riziko lze spatřovat v tom, že závěry popsané v rozsudku rozšířeného senátu a navazující judikatuře budou využity jako prostředek průlomu do již dlouho pravomocně skončených daňových řízení, jak k tomu dle našeho názoru došlo v rozsudku ELEKTRA PV. Jsme však přesvědčeni, že takové důsledky by změna právního názoru Nejvyššího správního soudu mít neměla. Jestliže jsou tedy nově definovány podmínky pro podání správní žaloby subjektem v konkursu, a to s účinky
ex tunc
,
měly by dle našeho názoru soudy rozhodující ve správním soudnictví zvážit právní otázku, zda se jedná rovněž o skutečnost, která musí s ohledem na běh lhůty pro stanovení daně nutně vyústit také v kontumační úspěch takové žaloby.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.
1) Viz zejména § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“).
2) Názory uvedené v tomto článku vyjadřují názory autorů, nikoli instituce, ve které působí.
3) Rozsudkem rozšířeného senátu se Nejvyšší správní soud odchýlil od svého dříve zastávaného právního názoru vysloveného v jeho usnesení ze dne 23. 1. 2015, čj. 4 As 6/2015-18, č. 3198/2015 Sb. NSS, který byl právě opačný. Není pak bez zajímavosti, že obě rozhodnutí se meritorně zabývala vlivem insolvenčního řízení na soudní řízení správní vedené ve věci sankce za správní delikt, tedy mimosmluvní sankce ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, která se neuspokojuje žádným ze způsobů řešení úpadku.
4) Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu zdůvodňuje postavení insolvenčního správce v soudním řízení správním jako osoby zúčastněné na řízení odkazem na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/2017-42, č. 3686/2018 Sb. NSS. Zde je však nutné uvést, že tento rozsudek se týkal zásahové žaloby, přičemž u žalobce jako dlužníka byla prováděna reorganizace. Nejedná se tedy o situaci, kdy by měla oprávnění nakládat s majetkovou podstatou osoba odlišná od dlužníka, pročež je nutné daný odkaz považovat v případě probíhajícího konkursu za ne zcela vhodný.
5) Viz zejména ROZTOČIL, Aleš. Vliv insolvenčního řízení na soudní přezkum rozhodnutí v daňových věcech.
Bulletin Komory daňových poradců České republiky.
2018, č. 2, s. 22–25. ISSN 1211-9946.
6) Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vycházel především z citace bodu 69 rozsudku rozšířeného senátu, podle nějž:
„Rozhodnutí o úpadku
(a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem)
proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést…“
Podle našeho názoru je však do jisté míry sporné, zda lze bez dalšího přenášet závěry, které byly učiněny na základě výkladu určitých ustanovení insolvenčního zákona, také ve vztahu ke zcela jiným ustanovením zákona, jejichž případným dopadem se Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu nezabýval. Uvedené závěry však Nejvyšší správní soud potvrdil také ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2018, čj. 10 Afs 179/2017-35.
7)
„Teleologická redukce je nástroj dotváření práva, kdy se na určitý skutkový stav neaplikuje ustanovení zákona, a to přesto, že tento skutkový stav spadá do jádra pojmu tohoto ustanovení; představuje tedy nalézání práva
contra
verba
legis.“
Viz s. 270 a násl.
in
MELZER, Filip.
Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace
. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-382-0.
8) Právní pojem „přechod práv a povinností“ naznačuje, že jeden subjekt tato práva a povinnosti ztrácí, zatímco jiný je nabývá.
9) K totožnému závěru viz bod 9 rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2018, čj. 3 Afs 173/2017-37.
10) Je to právě insolvenční správce s oprávněním nakládat s majetkovou podstatou, který podává namísto daňového subjektu daňová přiznání a uplatňuje práva a povinnosti v řízení před správcem daně, a to včetně např. podávání řádných a mimořádných opravných prostředků.
11) Viz např. rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2006, čj. 5 Afs 42/2004-61, a ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Afs 6/2008-110.
12) Viz např. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2018, čj. 5 Afs 283/2017-50. Pro zajímavost lze srovnat, že dle rozsudku ELEKTRA PV mělo být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 4. 2017.
13) Srov. usnesení ÚS ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 305/15.
14) Viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86. Srov. rovněž s. 162–165
in
BOBEK, Michal, Zdeněk KÜHN a kol.
Judikatura
a právní argumentace
. 2., přepracované a aktualizované vydání. Praha:
Auditorium
, 2013. ISBN 978-80-87284-35-3.
15) Srov. usnesení NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. Nad 239/2016-51, nebo rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2019, čj. 10 As 187/2018-34, ve kterých Nejvyšší správní soud řeší situace, kdy o žalobě insolvenčního správce je místně příslušný vést řízení soud, v jehož obvodu se nachází sídlo insolvenčního správce, a nikoli tedy sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, jak se uvádí v § 7 odst. 2 soudního řádu správního.